Veronika Sušová-Salminen píše o tom, o čem svědčí letošní oslavy 17. listopadu ve stínu skandálu premiéra Babiše.
V časech oslav 29. výročí od listopadu 1989 je pohled na českou politickou scénu prostě tristní. Znovu nutí (vím, že se opakuji) k zamyšlení nad kvalitou osazenstva české politiky, lidsky i z hlediska demokratických hodnot a étosu. Jestliže Masaryk ve své době říkal, že máme demokracii, nyní potřebujeme ještě demokraty, pak to platí stále. I po skoro po sto letech. Nezbývá tak než „oslavit“ 17. listopad znovu kritikou, která ostatně v osvícenské tradici vedla ke vzniku moderní demokracie.
O demokracii dnes mluví samozřejmě všichni a všem o ni jde. Samozřejmě. Pro českou politiku jsou i po sto letech od konce monarchie, 170 let od zrušení feudalismu a 227 let od zrušení nevolnictví pořád typické velkopanské manýry a tendence k paternalismu – jedním příkladem je pasování se „elit“ do role „těch, kdo vědí“ a „lidu“ (jinými slovy buranů, póvlu a lůzy) do role těch, kdo potřebuje vedení a bez něho v zásadě představuje hrozbu demokracie. Přičemž hrozby skutečné se často míchají s těmi falešnými ve snaze o zpochybnění opozičního politického názoru. Problém je, že demokratický establishment v Česku stále nemáme, máme něco jako novodobou verzi vrchnosti. Lid to vrchnosti oplácí stejně, narůstáním nedůvěry, která se projevuje různě – od totální pasivity až k protestu, který spolu s vrchností odmítá jakékoliv autority i demokracii jako takovou.
Demokracie jako na pravidlech postavená vláda lidu (prostřednictvím volených zastupitelů) potřebuje občany s určitým penzem znalostí a občanského povědomí. Na to být občanem ale není potřeba vysoká škola a doktorát. Občanství není otázkou vyvolenosti, ale rovnosti. Nicméně pokud roky pracujete na tom, aby se ze společnosti stával volně spojený shluk sobecky motivovaných jednotlivců, kteří se řídí podle tržních pravidel (opak se trestá neúspěchem), a vedle toho zlikvidujete kvalitní vzdělání a média, protože na ně se „tržně“ nedostává, když pohrdáte humanitami a adorujete technické obory, když místo do lidí investujete do zisků, když z lidí uděláte levnou pracovní sílu, z důchodců zátěž státního rozpočtu, z bezdomovců kriminálníky a z invalidů parazity, tak se nedá čekat, že demokracie bude vzkvétat.
Velkopanské a vrchnostenské manýry naší politické třídy a establishmentu jsou nejenom ozvěnou minulosti, kterou se nepodařilo odstranit z naší politické kultury. Jsou samozřejmě zcela jasně projevem moci a jejího praktikování. A součástí takové praxe je zaštítit se slovníkem, který obsahuje slovo demokracie. Úspěch spočívá v tom, že tak dokáže konkrétní zájmy prezentovat jako zájmy celé společnosti. Demokracie je slogan, v Česku ale nemá demokratický obsah. A do úst si ho berou lidé, kteří pohrdají lidem. Fungující demokracii nahrazuje morální kýč ve společnosti, kterou už dnes charakterizuje anomie – stav, ve kterém žádné morální souřadnice pro členy neplatí, protože více či méně většina myslí hlavně na sebe. A politici v tomto sportu zdaleka excelují. Protesty, morálka, hodnoty, demokracie to všechno se scvrkává do vyumělkované píárové podívané, který slouží, řečeno s Monikou Načevou, aby se „lednička udržela plná“ a zůstal přitom „dobrý“ pocit.
Za demokracii dnes proti Andreji Babišovi, jehož stranu ve volbách zvolilo skoro 30 % voličů, na prvním místě bojují politici archetypu Miroslava Kalouska. Tento archetyp (nejde jen o Kalouska samotného) zosobňuje všechny deformace české polistopadové demokracie a je snad přímo vyvrcholením nedůvěryhodnosti a pokrytectví. Kalouskové posledních skoro tří dekád pomohli vytvořit Andreje Babiše a jeho ANO, a nyní bojují proti důsledkům svých vlastních rozhodnutí, svojí politické filosofii a přístupu. Bez nich by Babiš a jeho ANO nebyl, Babiš je jejich nevyhnutelným pokračováním, jejich dítětem a jejich černým svědomím. Dnes tito politici a strany nejenom nepřijímají svoji zodpovědnost – a to osobní i myšlenkovou a politickou – ale mají tu aroganci se stavět na první linii barikády a tvrdit občanům a voličům, kterými jinak vrchnostensky pohrdají, že to oni představují lepší, demokratickou alternativu či dokonce spásu.
Není to tak. A to, že zde není skutečná politická síla, která by byla autenticky demokratická, je nejen politickou tragédií. Je to i vizitka vývoje posledních tří dekád, které ovšem přes všechny zvláštnosti „českého charakteru“ mají mnoho společného s globální krizí západní demokracie. Přestaňme se konečně „slušně“ tvářit, že politicky žijeme někde v západní Evropě roku 1965, v časech funkčního sociálního státu s jeho jistotami a v době poválečného konsensu mezi kapitálem a prací a že by podle těchto neexistujících kritérií měla také vypadat (ve snech) česká demokracie. Realita je jiná: žádný konsensus mezi kapitálem a prací není a také neexistuje žádný sociální stát, který by vyrovnával narůstající nerovnosti ve společnosti. Sociální, mentální a kádrové základy pro fungující demokracii se v Česku (a nejen v něm) skoro 30 let úspěšně likvidují. Demokracii si prostě musíme znovu vybojovat. Svobodu k tomu zatím máme.