Adam Votruba píše o současné krizi socialistické levice a o jejím nahrazováním tzv. novou levicí s odlišnou historickou úlohou.
V současné době prochází levice závažnou krizí. Zdá se, jako by přestala hrát jakoukoliv významnější roli. Hlavní ideové střety dneška jsou v západním mediálním mainstreamu interpretovány jako souboj liberalismu s pravicovým populismem, případně liberalismu s konzervatismem. To, že tato interpretace je v mnoha případech šablonovitá, netřeba rozvádět.
Jaká je pozice levice v tomto soupeření? Klasická socialistická levice v podstatě přestala existovat. Původní socialistické strany nedokáží nastolit a prosadit žádné ze svých ekonomických témat jako téma veřejné diskuze. Nanejvýš se snaží bránit postupné demontáži sociálního státu. Nebudeme ovšem daleko od pravdy, prohlásíme-li, že za posledních třicet let se žádné sociálně demokratické, ani keynesovské opatření neprosadilo, přičemž naopak mnohá z těch, co se zavedla po druhé světové válce, byla zrušena. Důsledky jsou zřejmé: ztráta státní kontroly nad ekonomikou, prudký nárůst majetkových rozdílů a společenského napětí.
Jinak je tomu s tzv. novou levicí. Zdá se, že ta je naopak dlouhodobě na vzestupu. Její politickou pozici je ale obtížné definovat. Nová levice bývá označována za liberální levici, nebo za neomarxistickou levici. Proti oběma označením lze uvést poměrně podstatné námitky. Pro tuto levici je obecně typický malý zájem o ekonomické otázky, zejména o otázky ekonomického systému, zato však velký důraz na ochranu menšin a jejich práv.
Novináři středního proudu, kteří interpretují dnešní politické spory jako zápas mezi liberalismem a pravicovým populismem, přiřazují novou levici automaticky k liberálnímu proudu a její agendu ztotožňují s neoliberalismem. Například proimigrační postoje označují někteří autoři za „humanitární neoliberální diskurz“. Je v tom určitý paradox, jestliže jsou údajné levicové postoje zahrnovány pod název ekonomické doktríny, která si klade za cíl naprostou likvidaci sociálního státu. Vzhledem k postojům nové levice však není takové hodnocení úplně nelogické.
Lze uvést jeden příklad. Nová levice klade např. důraz na zastoupení žen, etnických menšin, nebo sexuálních menšin na důležitých pozicích. Prosazení kvót na zastoupení žen ve správních radách velkých podniků je interpretováno jako pokrok v oblasti lidské rovnosti. Tyto kvóty však ani o píď nepohnou s propastnými sociálními a ekonomickými rozdíly, jaké neoliberální kapitalismus produkuje. Je sice hezké, že mezi vrcholovými manažery bude několik žen, to ale neřeší zvětšující se propast mezi platy manažerů a jejich dělníků.
…
Je možné namítnout, že nová levice na rozdíl od neoliberálů prosazuje rovnost, jen to činí jiným způsobem než socialistická levice. Vychází totiž z poznání, že útlak je zakódován v kultuře a že tudíž změna ekonomického modelu nestačí. Je třeba změnit kulturu, předefinovat stereotypní kategorie, které sloužily k útlaku tak, aby došlo k osvobození.
Nástrojem změny má být mj. změna jazyka. Někdy se hovoří o ideologii politické korektnosti, která vychází z přesvědčení, že jazyk vytváří realitu a změnou jazyka lze tuto realitu změnit. Tato myšlenka je vskutku revoluční, ovšem spíše ve filozofickém smyslu. Zavrhuje totiž klasickou definici pravdy jakožto shodu mezi výpovědí a realitou. Politická korektnost se snaží zaštiťovat postmoderní filozofií a její kritikou univerzální racionality.
Může to působit jako záměrná ironie, ztotožníme-li politickou korektnost s orwellovským pojmem newspeak. Nicméně některé aspekty politické korektnosti jsou v Orwellově díle pojmenovány překvapivě výstižně. Například mýcení nevhodných výrazů, jehož deklarovaným cílem je, aby byl „ideozločin“ do budoucna nemožný. Politická korektnost pracuje s likvidací určitých výrazů za tím účelem, aby tvrzení a myšlenky jistého typu byly do budoucna v zásadě nemožné.
Zároveň jde o pozoruhodný pokus získat moc prostřednictvím ovládnutí jazyka. Takový politický projekt je v historii vskutku originální. Doposud se politická hnutí snažila získat politickou moc buď oslovením voličů, nebo získáním ekonomické moci, nebo získáním vojenské moci. Ovládnutí jazyka a stvoření nové reality je něco nového, co nepřipomíná žádnou moderní politickou ideologii. Daleko spíše bychom mohli hledat vzdálené paralely v boji křesťanství proti pohanským kultům.
Samozřejmě z hlediska demokracie a svobody jedince je tu jeden problém. Demokracie a západní civilizace je postavena na myšlence autonomie lidského individua. Osvícenská racionalita je dnes často kritizována, nicméně tato racionalita stojí na předpokladu, že o tom, co je pravda, nerozhoduje moc, ale rozum, jehož principy jsou všem lidem společné. Jedinec může mít ve sporu s politickou mocí pravdu a může tuto pravdu obhájit. Pokud však má být pravda definována nikoliv jako shoda výpovědi s realitou, ale jako výpověď ve shodě s politickým cílem, pak je tím jakákoliv autonomie jedince vůči politické moci zrušena. Politická korektnost tak v demokratických podmínkách reprodukuje praktiky totalitních režimů.
Je tu ještě další problém, který spočívá v tom, že nová levice nemá kromě destrukce kulturních vzorců a převzetí moci skrze ovládnutí jazyka jiný politický cíl. Nemá plán, jak poté naložit se společností. Je v tom cosi anarchistického. Jestliže se anarchokapitalisté domnívají, že po zrušení státu bude automaticky nastolen skutečně volný trh v čisté podobě, nová levice se domnívá, že po zrušení kultury, bude nastolena rovnost všech lidí bez rozdílu. Obojí je utopie, která stojí na mylných předpokladech, což netřeba rozvádět.
Můžeme tedy říci, že ideologie nové levice je postavena na značně odlišných principech než marxismus. Mnohé z jeho tezí marxismus vyloženě negují, např. ústřední marxistickou tezi, že společenská nerovnost je dána primárně ekonomicky. Jediným vágním spojením s někdejší marxistickou levicí zůstává touha po revolučním společenském převratu a proklamovaný soucit s utlačovanými.
…
Ze základního nastavení nové levice plynou některé zajímavé důsledky. Například důraz na práva menšin umožňuje nové levici získávat politickou moc nad rámec svého poměrného zastoupení. Jejich poselství je jednoduché: Menšina může být utlačována většinou, potřebuje tudíž zvláštní ochranu, přičemž způsob této ochrany není možné podrobit soudu většiny. Stačí, aby dost lhostejných lidí přijalo, že nové levici jde o dobrou věc, a levice tak získává moc zasahovat do života většiny bez dostatečného demokratického mandátu.
Nová levice se tak pasuje do role advokáta či ochránce utlačovaných. Tato forma paternalismu má pochopitelně protidemokratické rysy. Tvrdí se, že existuje společný zájem příslušníků konkrétně definované menšiny, tento zájem však nemají definovat příslušníci této menšiny sami, ale jejich levicoví mluvčí. Existují pochybnosti o tom, že samotní příslušníci menšiny jsou schopni si tento svůj zájem uvědomit. Útlak je totiž skrytý, systémový, lidé jsou utlačováni, aniž by si to uvědomovali, jeho hmatatelným projevem je nanejvýš sociální neúspěch určitých skupin.
Důsledkem těchto úvah je přesvědčení, že jakýkoliv nesouhlas s novou levicí, resp. jejími ochranářskými opatřeními, je z principu nelegitimní. Vyslovuje-li ho příslušník většiny, pak je nelegitimní, protože pochází ze strany utlačovatelů, vyslovuje-li ho příslušník ochraňované menšiny, pak je nelegitimní, protože dotyčný si neuvědomuje dostatečně svůj útlak. Není bez zajímavosti, že někteří příslušníci etnických menšin na Západě označují levicový paternalismus za projev rasismu, neboť definuje příslušníky určitých menšin jako neschopné prosazovat své zájmy. Levicový paternalismus podle nich slouží k tomu, aby příslušníci těchto menšin byli udržováni v podřízeném postavení nesvéprávných dětí, o něž je třeba neustále pečovat.
Politika nové levice tak chápe lidi téměř všech vrstev jako objekt politiky, nikoliv jako její subjekt. Příslušníci menšin mají být objektem zvláštní ochrany, příslušníci většiny jsou objektem převýchovy. Jediným mocenským protivníkem může být skutečně vládnoucí establishment, jenomže ideje nové levice zastávají často právě příslušníci tohoto establishmentu, včetně těch nejvrcholnějších evropských a amerických politiků. Novou liberální levici je tak velice těžké vnímat jako oponenta moci a „lidové vrstvy“ ji tak skutečně nevnímají, spíše naopak.
…
Jestliže prostý lid má mnohdy tendenci vnímat představitele nové levice jako svého třídního nepřítele, pak naopak to platí neméně. Představitele nové levice se zastávají utlačovaných etnických menšin, homosexuálů a žen, ale nižší sociální vrstvy vlastního národa s oblibou vykreslují jako xenofoby, rasisty, šovinisty, homofoby atd. Všechny tyto vlastnosti jsou považovány za typické pro nízkopříjmové a méně vzdělané skupiny obyvatelstva. Nová levice se tak cítí povolána k tomu, aby nižší vrstvy napravovala.
Podobný pohled na nižší společenské vrstvy je ovšem typickým jevem všech hierarchických společností v dějinách. Nálepky a pojmy se mění, společné je to, že nižší společenské vrstvy jsou vykreslovány jako burani, kteří žijí hříšně a zanedbaně, s nedostatečným povědomím o morálce, a kteří vyznávají kacířské bludy. Nová levice pak „pečuje“ o lidové vrstvy po vzoru středověkých kněží: snaží se jim napravit hlavy za účelem jakési vzdálené a neurčité spásy, která nastane teprve tehdy, až budou všichni lidé myslet správně.
Tyto postoje známe i z České republiky. Z rasismu a protiromských nálad jsou primárně obviňováni příslušníci nižších společenských vrstev, obyvatelé sociálně slabých regionů na severu, lidé z periferie. Vysokoškolsky vzdělaní lidé, vyšší příjmové skupiny, obyvatelé hlavního města jsou naopak považováni za tolerantní a bez předsudků. Kdo se však s Romy nejčastěji stýká? Kdo se s nimi baví v hospodě? Kteří lidé si volí za životní partnery lidi romského původu a mají s nimi děti? Odpověď je prostá: Jsou to nejčastěji nízkopříjmoví burani ze severu, nikoliv pražští vysokoškoláci. Jestli má někdo zásluhu na integraci Romů do české společnosti, pak je to severočeská hospoda, ne pražská kavárna.
Co je z těchto úvah koneckonců zřejmé, je to, že příslušníci tzv. nové levice se nerekrutují z nižších společenských vrstev. Je to záležitost středních a vyšších středních vrstev.
Je tu velký rozdíl oproti socialistické levici. Sociální demokraté a komunisté pocházeli z řad dělnictva a působili mezi dělnictvem. Byly to masové strany financované zdola. Z dělnických profesí vyšla plejáda vrcholných politiků, kteří působili za první republiky a za komunistického režimu. Na počátku dvacátého století byla levice všechno možné, jen ne salonní záležitost. Socialisté byli burani z periferie.
Dnes se zdá, jakoby kapitalista pojem levice vytuneloval a nahradil ho vlastním obsahem, který nebude škodit jeho třídním zájmům. O solidaritě nám kážou lidé jako Jean-Claude Juncker a Emmanuel Macron. Lidé, kteří podporují daňové ráje a neoliberální ekonomické reformy, ale jinak jsou pro „solidaritu“, „rovnost“ a další údajné liberální hodnoty.
Problém je v tom, že nízkopříjmové skupiny nejsou dnes vůbec politicky organizované. Možná to souvisí i s úbytkem továrního dělnictva a nárůstem sektoru služeb. Před sto lety byl prodavač zpravidla zároveň živnostníkem, dnes patří prodavači k nízkopříjmovým povoláním, možnost politické sebeorganizace prodavačů je však oproti dělníkům velmi omezená.
Pokud politika levice nebude vycházet ze sebeorganizace těch dole a nebude vyjadřovat jejich zájmy, pak je levicí jen podle jména a její líbivé řeči nemají pro pracujícího žádný význam.