Filosof Josef Šmajs píše o vztazích mezi přírodou a lidskou kulturou, ocitající se díky predátorské podstatě naší globální kultury na slepé cestě.
Obávám se, že mnozí lidé dnes slovo ontologie neznají. Připomenu proto, že jde o obecnou filosofickou teorii bytí. Přitom bytí je jen vznešené jméno pro skutečnost. Ale ani otázka, co je skutečnost, není zcela jasná. Bez odhalení struktury skutečnosti (bytí), bez ontologie, nelze podat diagnózu současné nemocné kultury (civilizace). Kultura se totiž jeví jako nesnadno pochopitelný komplex vztahů, zápolení a šarvátek o světovou ekonomickou a politickou nadvládu. Pozemské bytí je ale tvořeno především přírodou, a bez pochopení přírody světu kultury neporozumíme.
Pozemská příroda vyrostla z atomů a molekul a její evoluce od počátku směřovala biofilně – ke vzniku a rozvoji života. Kulturní evoluce, nedávno zapálená aktivitou našeho biologického druhu, vytváří své struktury nejen odlišně, ale její směřování je zatím predátorské. Je namířena proti životu a Zemi.
Jak takové kultuře, která místo, látku a energii krade Zemi a která do jejího systému odkládá všechny své odpady i amortizované produkty, zajistit delší evoluční perspektivu? Biofilní obrat kultury, který může být řešením problému, lze podat jen z hlediska nové ontologie.
Domnívám se, že takovou ontologickou teorií je evoluční ontologie.[1] Tato ontologie, na rozdíl od ontologie tradiční, chápe bytí nikoli jako stálost, vratnost a pasivitu, ale aktivitu a nevratnost, jako onticky tvořivou procesualitu. Bytí tedy pojímá jako evoluci, která produkuje řád, tj. tvary, struktury, systémy, uspořádanost, informaci. V souladu s realitou proto rozlišuje dvě tvořivé evoluce. Tvrdí, že to, co se v evoluci z hlediska klasické fyziky zachovává, a co se setrvačně vyučuje na školách – tedy např. veličiny hmota a energie – není pro správné pochopení bytí podstatné. Podstatná je informace, rozsah a míra evolučně vzniklé uspořádanosti Země. Pro ni ovšem žádný zákon zachování objeven nebyl. Takže, řečeno úsporně, přirozená i kulturní evoluce produkují svou vlastní uspořádanost, odlišnou konstitutivní informaci, odlišné struktury bytí. Kardinální problém, málo připomínaný, však spočívá v tom, že jiná než přirozená uspořádanost se na Zemi po zániku kultury nezachová a že rozmach kultury jen jednou vytvořenou přirozenou uspořádanost nevratně rozbíjí.
Pozemské bytí je tedy po vzniku člověka formováno dvěma rozdílnými způsoby. Za prvé, tvořivým procesem kosmické aktivity, který konstituoval vesmír a pozemskou přírodu včetně člověka. Za druhé, dočasným a dílčím procesem spontánní sociokulturní aktivity lidí.
Evoluce kultury, která přirozeně uspořádanou Zemi předělává, probíhá nejen na stejné planetě, ale, jak jsem naznačil, peče z téže mouky: z chemických prvků dávných hvězd. Z nich totiž kdysi vznikala dnešní neživá a živá příroda. Kultura však – na rozdíl od přírody – je umělým, odlišně rostoucím novotvarem (tumorem) Země. I když je nejprve tvořena jen málo upravenou krajinou, stala se dnes globálním technickým bytím. Její existence stojí a padá s přítomností lidského druhu. Je umělým jsoucnem, které Zemi pustoší, ale které po zániku člověka nebude pokračovat.
Dvě formativní změny v evoluci kultury
Člověk jako produkt přirozené evoluce Země je poměrně mladým biologickým druhem. Jeho zvláštnost spočívá v tom, že vznikl z velkých primátů a že mu byla vrozena útočná adaptivní strategie. Tedy schopnost vytvářet kulturu jako náhradní ekologickou niku.
První formativní změnou, která způsobila vznik lidského druhu, byla přírodní katastrofa před několika miliony let v oblasti rovníkové východní Afriky. Vznikla tu velká příkopová propadlina, která změnila klima, a proto došlo k nevratné ztrátě přirozeného domova našich hominidních předků. Ti do té doby obývali koruny stromů a byli proto adaptovaní na relativně bezpečný způsob života. V důsledku změny se ocitali v křovinaté savaně. Pod hrozbou vyhynutí se museli geneticky přizpůsobit novým podmínkám. Život na stromech byl jakoby životem v ráji. Poskytoval dostatek rostlinné potravy ve formě plodů, hmyzu a jedlých výhonků, byl přirozeným úkrytem před pozemními šelmami. Vynucený život v savaně připomínal vyhnání z ráje, vyžadoval obtížnější způsoby obstarávání obživy, stavbu primitivních příbytků na holé zemi i dokonalejší sociální organizaci. Zdá se, že většina populací našich vzdálených předků v této době vyhynula.
Početně omezené populace, které se dokázaly přizpůsobit, se ocitly v období biologické plasticity. Do jejich genomu se prosazovala útočná adaptivní strategie včetně prokázané vlohy k jazykové komunikaci a potřebě společenského života. Vědomí organické spolupráce s přírodou proto doplnila nutnost trvalé změny prostředí.
Ale to hlavní, co dnes ohrožuje kulturu, je před zrakem veřejnosti skryto.
Druhá velká adaptivní změna, která postavila světovou kulturu proti přírodě, byla paradoxně nepřímým produktem objevu a rozvoje zemědělství.
Téměř na konci vývoje neolitické technologie se v jedné oblasti jeho zrodu nečekaně objevují odlišné základy původně mytického biofilního myšlení. Jde o období velkého duchovního vzepětí, v němž vznikají nejen monoteistická náboženství, ale zejména formativní abstrakce řecké vědy a filosofie. Protože Řekové neznali biologii, ani nevratnost a lineární plynutí času, vzniká u vzdělaných lidí hodnotový odklon od živé přírody. V důsledku rozvoje stavitelství a mořeplavby se prosazuje příklon k neživým předmětům, teoretickým postulátům a vztahům, k technologicky formativnímu vědění.
Biologickou predispozici k útočné adaptivní strategii v lidském genomu tu skrytě posiluje teoretická kultura. Řecká filosofie na jedné straně navazuje na mýtus a zdravý rozum, tj. podporuje jednoúrovňový způsob interpretace skutečnosti, ale na druhé straně prosazuje falešnou ideu identity myšlení a bytí. A právě tuto myšlenku Platón i mnozí pozdější myslitelé, včetně náboženských, pochopili jako nadřazenost myšlení nad bytím. Zejména tyto dva rysy vytvářely základ predátorského duchovního paradigmatu. Vzdělaným lidem vnucovaly pojmy chybného mechanického předporozumění přírodě jako mrtvé látce, kterou pohybují jen vnější síly a které mohou i lidé vnucovat tvary a nové způsoby fungování.
Ještě dodávám, že ve vztahu kulturních systémů k přírodě se však až do konce neolitické společnosti nic podstatného změnit nemohlo. Lidé i dále těžce pracovali, protože procesy, které mohli vůči přírodě obrátit, byly jen jejich vlastními silami, energií vody, větru a zvířat.
Takže predátorské duchovní paradigma se plně prosadí až v novověku, v souvislosti s nástupem kapitalismu. Galileovsko – newtonovská věda se svými technologickými pojmy, využitím matematiky a kauzální interpretací světa navazuje na duchovní odkaz antiky. V souladu s Baconovou metaforou „mění vědění v moc“. K úplnému završení však přivádí antické predátorské paradigma dnešní globální kultura spotřební. Pro svůj růst a krátkodobý prospěch obrací proti přírodě nejen výrobu, ale s podporou ekologicky lhostejné politiky a veřejnosti i technickou osobní spotřebu. Vedle nejničivějších zbraní proti ní posílá i zbraně hromadného mírového ničení planety – zejména celosvětově šířené osobní automobily.
Sebezáchovný obrat kultury
Pozitivní změna predátorské globální kultury nemůže být pouze kosmetická, musí být radikální. Musí respektovat jak systémovou nadřazenost biofilně orientované přírody, tak závislost, umělost a míru ohrožení kultury. Především však musíme odmítnout předsudek, že kultura je nastavena tak jako příroda, a že se proto může optimalizovat a strukturovat evolucí (např. neviditelnou rukou trhu). Kulturu sice v jejím celku chápat ani řídit nikdo nemůže, ale dnešní vlády a parlamenty nemohou přinutit predátorsky nastavenou vědu, která v novověku uzavřela alianci s kapitálem, aby sloužila základním lidským zájmům. Tuto magickou moc nad vědou i kapitálem, existuje-li vůbec nějaká taková moc, může mít pouze nová ontologie, nové společenské vědy. Claude Levi Strauss v podobné souvislosti dokonce napsal, že „nebude-li 21. století stoletím společenských věd, nebude vůbec.“
Pro pochopení hloubky a naléhavosti biofilního obratu kultury je třeba šířit pravdu o skrytém predátorském nastavení duchovní kultury už v řecké antice, které předcházelo vzniku kapitalismu. Úkolem evoluční ontologie je proto lidem povědět, že celá dnešní planetární kultura stojí na špatných ideových základech. Byla založena na falešném eposu o místě a roli Země ve vesmíru – na omylu nadřazenosti člověka nad přírodou. Také proto antropocentrická světová kultura bezhlavě předělává a rozvrací širší přírodní systém, na jehož integritě závisí.
Úkolem nové ontologie je lidem ukazovat, že zájem na nynějším zachování predátorské kultury mají hlavně opory stávajícího systému: velké korporace a banky, hlavní média, některé dílčí vědy a bohužel i konzervativní vzdělávací systém. Těm všem, na rozdíl od většiny lidí, nejde o lidské přežití.
Zájem lidstva na přežití po celou dobu existence starší kultury garantovala příroda. Ale počínaje osvícenstvím se už zdálo, že tento zájem přechází na kulturu, že jej přebírá věda, vzdělání, technika a instituce garantující svobodu a lidská práva. Byla to však iluze, která dodnes prohlubuje krizi, odsouvá nadřazenou roli Země do pozadí.
Dílčími vědami, právem, politikou i médii je dnes lidem namlouváno, že jejich bytostným zájmem je ekonomický růst, technický pokrok a zvyšování spotřeby. Ale technická spotřeba není stravováním organických látek, které se snadno navracejí do půdy. Je zdlouhavou amortizací odlišně uspořádaných struktur, které pustoší Zemi. Na rozdíl od systémů živých, umělé struktury kultury planetě ubližují svým vznikem, svým fungováním i svým zánikem.
Protože společenská menšina má hospodářskou i politickou moc, ovládá média a jejich prostřednictvím skrytě vydává svůj dílčí sobecký zájem za dlouhodobý zájem lidský. Jako kdyby tušila, že v atmosféře sociálních konfliktů, hledání nepřátel, zbrojení a lokálních válek ztrácí veřejnost zájem o to, co se děje s celkem světa.
Tak jako kdysi v Řecku vzniklo falešné předporozumění živé přírodě – byla teoreticky ignorována, prožíváme dnes období falešného předporozumění kultuře. Ignorujeme její umělost, dočasnost a konflikt se Zemí, považujeme ji za pokračování přírody. Přehlížíme, že může vznikat jen z uspořádaných přírodních struktur a na přírodě ukradeném území. Dosud jsme nepochopili, proč je jinak uspořádaná, a vůči přírodě predátorsky nastavená. I při svobodných volbách z neznalosti nepřímo schvalujeme její další expanzi, její možný předčasný zánik.
Evoluční ontologie poněkud překvapivě ukazuje, že příčinou krize není ani lidský genom, ani jen lidská světská chamtivost. Není jí ani kapitalismus. Příčina, kterou lze poprvé teoreticky pojmenovat, a snad i odstranit, leží v antickém založení duchovní kultury, zejména vědy. Bohužel však fakt, že vzdělaní Řekové založili vědu jako techné, zatím nepoutá pozornost filosofie a společenských věd.
Sociálně politické formy života, včetně podmínek lidské svobody, jsou totiž podmíněny dosaženou úrovní vývoje materiální kultury včetně zpředmětněné vědy – určujícího základu, jehož kultura v evoluci dosáhla a v jehož rozvíjení pokračuje. Proto dnešní korporátní kapitalismus je sice adekvátní, ale patrně poslední formou krajně predátorsky vyspělé symbiózy abiotické vědy s kapitálem. Z hlediska podmínek biofilního obratu kultury, provokativně řečeno, je to pouze kabát, fasáda na umělém těle protipřírodně postavené kultury. A to je základní problém pro biofilní rekonstrukci vědy, ekonomiky i systému vzdělávání. Ale hlavní příčinou, znovu to opakuji, je podle mého názoru skryté predátorské nastavení duchovní kultury.
Širší okolnosti biofilní rekonstrukce kultury
Protože biofilní rekonstrukce různých oblastí kultury, je samostatným tématem pro jinou úvahu, omezím se na tři poznámky.
Poznámka první. Evoluční ontologie má zatím malý vliv také proto, že bojuje s tisíciletým predátorským myšlením. To je dnes samozřejmé, protože se ujalo i ve společenských vědách, zpředmětnilo v institucích, v materiální kultuře, deformovalo hodnoty. Musí proto obtížně kritizovat jak přírodní vědy za jejich orientaci, redukcionismus a podřízení kapitálu, tak společenské vědy za jejich světonázorovou plytkost, konformitu a spolupráci s mocí. Obviňuje politiky i umělce, že už téměř padesát let spolehlivě vědí, co Zemi škodí, ale nic podstatného pro dlouhodobé lidské přežití nedělají.
Problém biofilní přestavby technický orientovaných přírodních věd, jejichž úspěchy jsou pravidelně odměňovány Nobelovými cenami, bude však zapeklitý. Tyto vědy, úspěšné svými aplikacemi, se brání každé dobře míněné výtce, že zatím nepoznávaly přírodu adekvátně. Nechápou, že měřítkem technických aplikací vědy nemůže být jen pravda a fungující technika, ale pouze dlouhodobá kompatibilita kultury s přírodou. Přírodní vědy jsou poctivým úsilím dobrat se pravdy o určitých stránkách bytí. Nezabývají se ani svým založením, ani vlivem na kulturu. To není součást jejich předmětu. Vede je cílevědomá snaha přečíst, pochopit a využít informaci, kterou přirozená evoluce zpředmětnila v přírodních strukturách. Přirozenou uspořádanost čtou s ohledem na to, co predátorsky nastavená kultura sleduje a co jim lidská přirozená i kulturní výbava dovolí. Dávají tedy přednost informaci, která je přístupná a nabízí se k praktickému využití. Evolučně ontologický požadavek na vědu musí však přijmout a tvůrčím způsobem rozpracovat biofilně orientovaná věda sama. Bude to obtížné, a s určitostí dnes víme pouze to, že taková věda už nebude podporovat kulturu založenou na expanzi, umělých hmotách, chemizaci či spalování fosilních paliv. Bude nás učit dlouhodobé spolupráci s širším přírodním systémem.
Poznámka druhá. Zdá se, že relativně méně složitým problémem bude biofilní přestavba vzdělání. Na místo tradičních školských přírodovědných předmětů a v nich využívaných idealizovaných veličin musíme při prosazování nového biofilního obrazu světa už v základní škole postupovat odlišně. Uznávám, že tyto veličiny, jakými jsou např. bod, přímka, rovina, kružnice, těleso, hmota, síla, energie, pohyb, prostor a čas, jsou měřitelné a že s nimi může dobře pracovat jak didaktická praxe, tak v technologii aplikovatelná přírodověda. Ale v rámci probouzení úcty k Zemi a lidskému zdraví se nesmíme obávat méně určitých, ale systémově vhodnějších a přírodě přiměřenějších pojmů. Pro obhajobu jedinečnosti pozemské přírody bude třeba využívat nejen některé tradiční školské předměty a pojmy, ale také nové předměty a pojmy s evolučně ontologickým obsahem. K nově vyučovaným předmětům by měly např. patřit: příroda, vesmír, Země, člověk, kultura. K novým pojmům např. aktivita, evoluce, informace, spolupráce, systém, rovnováha, přirozená či kulturní tvořivost. Aby žáci a studenti pochopili bytostnou jednotu člověka a Země, a současně nebezpečně rostoucí umělost kultury, která je příčinou vymírání druhů i většiny civilizačních chorob člověka, musejí mít učitelé odvahu sdělovat obecně potvrzenou pravdu. Hájit sourodost člověka a planety, kritizovat nadměrné užívání informační techniky na úkor rozvoje hlubšího myšlení a manuální zručnosti. Nesmějí se bát ukázat na systémovou jednotu planety jako velkého samoregulativního systému, na Zemi jako nejširší pozemskou subjektivitu, jako nejvyšší přirozenou hodnotu vůbec.
Poznámka třetí. Stále ještě žijeme v nekritickém zajetí tradice a moci konvenčního myšlení. Velcí antičtí myslitelé žili v době, kdy lidstvo bylo chudé, vědy nerozvinuté, a kdy kultura přírodu poškozovala jen lokálně. Hledali cesty rychlého lidského vzestupu a hospodářského využívání přírody. Obojího jsme dnes dosáhli. A právě proto budeme nuceni novověký technologický tlak na přírodu, ještě před tím, než ji hlouběji poškodí, důstojně opustit. Spotřební technická kultura Zemi nevratně pustoší, ale k lidskému zdraví, ani k lidskému štěstí, jak se potvrzuje, nepřispívá. Přírodní bytí je onticky tvořivou aktivitou, která vytvořila svět i člověka, takže např. Descartova dualita res cogitans a res extensa byla antropocentrickou iluzí.
Pod tíhou empirických faktů musíme v rozporu s konvenčním myšlením uznat, že Zemi charakterizuje zcela nová existenciální dualita: hluboká ontická opozice starší a širší evoluce přirozené, a parciální, člověkem zapálené protipřírodní evoluce kulturní. Charakterizuje ji souboj sílících destruktivních sil kultury s omezenými tvořivými silami přírody.
I širší veřejnost by dnes měla vědět, že slepou evoluci planetární kultury nelze plně „řídit“. Podobně jako biofilně nastavená biosféra se dnes i predátorsky nastavená kultura „řídí sama“. Optimalizuje se v rámci svého evolučního nastavení. Kulturní evoluce proto nepotřebuje jen drobné změny, ani jiné volené orgány řízení. Potřebuje vše pronikající změnu nastavení, výchozí fundamentální respekt k absolutní nadřazenosti přírody.
Chceme-li skutečně chránit dlouhodobé lidské zájmy, zachovat a rozvíjet kulturu až po mez biologické existence člověka jak druhu, musíme chránit planetu. A to mohou prosadit, i když to zní intelektuálsky, jen nezávislí a neúplatní znalci struktury pozemského bytí – stoupenci evoluční ontologie. Pes je zakopán v ontologii.
Myslím si, že filosofický koncept Ústavy Země, který jsem před třemi lety publikoval, by se mohl stát námětem pro širou diskusi všech odvážných a tvořivě myslících lidí o lidské druhové budoucnosti. Více na www.ustavazeme.cz; www.earthconstitution.eu
[1] Koncept evoluční ontologie je např. obsažen v publikaci Šmajs, Josef: Filosofie – obrat k Zemi. Praha, Academia 2008.