Macron zapomněl, že francouzský prezident není monarcha, ale prostě politik v demokracii, v systému, který vyžaduje neustále vytváření souhlasu.
Emmanuel Macron vkráčel k moci na základě mandátu reformovat Francii, komentuje vývoj ve Francii list The Economist (vydání 08/12/2018). Ale Francie nyní vypadá nereformovatelná. Obrat o 180 stupňů znamená, že Macron vypadá slabě, podobně jako jeho předchůdci, kteří se snažili o reformy. Jupiter vypadá dosti smrtelně. Jeho vítězství vyvolalo vlnu optimismu, mladý, chytrý prezident, který překypuje nápady a který se zdál být tak jiný než brexitová Británie, Trumpova Amerika a autokracie východní Evropy. Jeho revoluce se zdála být nezastavitelná, když získal i parlamentní většinu. Rychle se dal do reforem. Jenže tak nějak zapomněl, že francouzský prezident není monarcha, ale prostě politik v demokracii, v systému, který vyžaduje neustále vytváření souhlasu.
Jeho arogance vedla k řadě menších, ale destruktivních kroků – od toho, jak se vypořádal s mladým chlapcem, který ho oslovil „Manu“ místo „pane prezidente“, nebo když si nechal svolat parlament, aby ho poučoval ve Versailles, když hovořil o „lidech, kteří jsou nic“.
Zapomněl na to, že 48 % voličů v prvním kole podpořilo extremisty, jak článek označuje Marine Le Penovou na pravici a Jean Luca Melenchona na levici. Tito voliči nikam nezmizeli. Poštvat si proti sobě všechny tyto voliče bylo nemoudré. A jedním z prvních Macronových kroků bylo zrušení daně na bohatství.
The Economist dále tvrdí, že původní daň byla neefektivní a že se jí bohatí dokázali vyhnout. Jenže zrušení daně mělo být vykompenzováno pomocí pro chudší. Daně na diesel jsou dobrá zelená politika, ale prezident nedbal na ty, na které udeří – na chudé občany z venkova, kteří musí jezdit do práce autem. Nejhorší nálepka, jaké se mohlo prezidentovi dostat je „prezident bohatých“.
75 % Francouzů podporuje Žluté vesty. A podobně jako Macronova kampaň i oni se organizují přes sociální média. Nemají ale lídry ani jasnou agendu, takže se s nimi nedá vyjednávat, tvrdí článek. Střety vypadají hrozivě, jako nejhorší od roku 1968.
Macron se bude spoléhat, že jeho rozhodnutí nezavést daň z dieselu příští rok, uklidní situaci. Ale to se asi nestane, myslí si dále britský list. Do žlutých vest se jistě dostali extrémisté, ale i ti umírnění chtějí Macronovu rezignaci.
Na Macrona roste tlak, aby znovu zavedl daň z bohatství, další reformy vypadají málo pravděpodobně. The Economist ovšem tvrdí, že je potřeba toho ještě hodně udělat, například reformovat penzijní systém. Znamená to, že reformátoři budu vždy ohrožení a populismus musí zvítězit? ptá se sugestivně The Economist.
Trump vyhrál tím, že dal Američanům daňové škrty, které jsou dlouhodobě nefinancovatelné. Italové chtějí snížit věk odchodu do důchodu. Ani Putin se neodvážil snížit penze.
Vše ale pro Macrona není ztraceno. Měl by dát jasně najevo, kde jsou jeho priority. Bude potřeba dát nějakou mzdovou dotaci pro ty, kteří vydělávají málo. Je lepší mít pobídky k práci než být na podpoře. Jeho vláda musí také lépe vysvětlovat ty dobré věci, které udělala a které nejsou doceňovány, jako třeba investice do učňovských oborů.
Sám Macron se musí změnit, apeluje The Economist. Jeho představa, že Francouzi chtějí odtažitého prezidenta „Jupitera“ je chybná. Nejpopulárnější francouzský prezident byl Jacques Chirac, který pil pivo, hodně kouřil a měl jiskru v oku. V éře populistů prezident, který nedokáže přesvědčit obyčejné lidi, že jim rozumí, má je rád a pomůže jim, nemůže uspět. Není potřeba být superman k reformě Francie – stačí trpělivost, přesvědčivost a pokora.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.