Milan Daniel píše o dohře květinové kauzy ze 17. listopadu a o tom, proč demokracie nespočívá v tom, že se jiným brání v jejich právu na názor a postoj.
Blížící se padesáté výročí sebeupálení Jana Palacha ve mně vyvolává zvláštní paralelu.
Jeho hrob na pražských Olšanech byl svého času místem, kde se střetával zájem občanů, jímž srpnová okupace z roku 1968 vzala naději na demokratický vývoj a Stalinových pohrobků, jimž to bylo trnem v oku. Tehdejší náčelník Správy StB Praha mjr. Karel Kupec navrhl přemístění Palachova hrobu s tím, že „místo se stále stává dostaveníčkem protisocialistických a nepřátelských elementů, včetně provokativních návštěv vízových cizinců“ a že se „na tomto místě různým způsobem demonstruje proti současnému zřízení“.
Palachův hrob není v české historii prvním a bohužel ani posledním pietním místem, na němž u nás docházelo či bude docházet ke střetu názorů a současně i výkladu historie. Snaha tehdejší moci začernit v tehdy nedávné historii místa, jež se jí nehodila, nacházela mj. výraz i v činech aktivistů StB, kteří na Olšanech po nocích odstraňovali z Palachova hrobu věnce a květinovou výzdobu.
V noci na 28. října loňského roku umístili na pietní místo na Národní třídě v Praze připomínající události z roku 1989 květiny představitelé současné, tentokrát demokraticky zvolené, státní moci. V noci proto, že si byli vědomi toho, že Praha volila jinak a chtěli se vyhnout konfrontaci. K té ale stejně došlo. Aktivisté skupiny Kaputin „ochránili“ demokracii tím, že jejich kytice (podle vlastních slov) přemístili do koše.
Úřad Městské části Praha 1 to minulý týden vyhodnotil jak přestupek a uložil jim spíše symbolickou pokutu, která ovšem zohledňuje jen materiální škodu.
„Demokratičtí“ aktivisté však svůj loňský čin doprovodili politickým prohlášením, které jej posunulo z materiální do ideové roviny: demokraticky zvolení reprezentanti tohoto státu podle nich neměli na přistoupení k pietě na tomto místě právo. To mají podle neurčitě definovaných měřítek zřejmě jen oni a jejich souvěrci.
Pokládám za chybu, že státní moc reprezentovaná státním zastupitelstvím záměrně přehlédla tento aspekt jejich jednání. Aktivistům, jejichž čin mimochodem odsoudili i někteří jejich ideoví soudruzi, přece nešlo o znehodnocení květin, ale o vyvolání konfrontace. V rozdělené společnosti chtěli přiložit pod kotel nenávisti. Přímo se nabízí použití § 356 trestního zákona, který definuje podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod.
Užití trestního práva v kauze politického významu je samozřejmě vždycky ošidné, ale to by měl v demokratické společnosti posoudit soud. Stejně jako to udělal v minulosti v případě předsedy Národní demokracie A. B. Bartoše nebo ve zcela odlišné věci „tykadlového“ řidiče Romana Smetany.
Nejde přitom o to udělat z aktivistů snažících se potlačit jiný názor či přesvědčení mučedníky. Mělo by však jasně zaznít, že demokracie nespočívá v tom, že se jiným brání v jejich právu a pokud tak kdo činí, je všechno jiné, jen ne demokrat.
Nejsem si jist tím, zda mají čeští soudci možnost užít při udělování trestů stejné kreativity či improvizace, jako jejich němečtí kolegové. Ti v podobných případech pachatele odsuzují například ke čtení knih na univerzitách a následné diskuzi. Takové veřejné čtení Voltaira, jemuž je přisuzován výrok „nesouhlasím s tím, co říkáte, ale až do smrti budu hájit Vaše právo to říkat“, by panu Gemundovi a spol. i jejich přikyvovačům k pochopení základních principů demokracie bezpochyby prospělo.