Prezident Vladimir Putin selhal ve slibované modernizaci ruské ekonomiky a nyní na to doplácí, míní známý expert na geopolitiku.
George Friedman, zakladatel „soukromé CIA“ Stratfor, píše na svém webu Geopolitical Futures o situaci a stavu ruské ekonomiky. Upozorňuje na selhání Vladimira Putina, kterému se navzdory slibům nepodařilo modernizovat hospodářství.
Friedman svoji analýzu začíná dost obšírným historickým úvodem. V něm zdůrazňuje, že Sovětský svaz neskončil svou existenci revolucí, ale celkovým vyčerpáním, které doprovázel nedostatek naděje do budoucna. Zdůrazňuje celkem čtyři faktory tohoto selhání, mezi nimi neefektivní řízení a propad cen ropy.
Boris Jelcin převzal Rusko, ale neudělal nic, aby vyřešil problémy ruské ekonomiky. SSSR byl minulostí a mnozí se chopili příležitosti – počínaje západními finančníky a konzultanty až po Rusy, kteří si, často s pomocí západních poradců, přisvojili bohatství Ruska. Friedman dodává, že privatizace vyžaduje konkrétní „koncept soukromého“, ten zde ale díky sovětské etapě chyběl. Jelcina pak nahradil Vladimir Putin.
Putin byl člověk s kořeny v SSSR, ale také už s vazbami na nové Rusko, zdůrazňuje Friedman. Dříve pracoval pro KGB, v nových časech působil na radnici Petrohradu, kde se dostal do kontaktu s oligarchy, držiteli bohatství Ruska. Byly to konexe, co přivedlo Putina do Kremlu.
Prosperita a respekt ve světě, to byly dvě věci, které Putin Rusům slíbil. A k tomu bylo potřeba mít moderní ekonomiku. Rusko bylo velmi závislé na vývozu surovin, hlavně plynu. Putin ale nemohl kontrolovat ceny komodit, což vystavovalo Rusko rizikům. Putin měl podle Friedmana dvě možnosti, nechat ekonomiku dál se zhoršovat, nebo centralizovat moc. Vybral si centralizaci, což znamenalo i přerozdělení příjmů do regionálních rozpočtů. Cena ropy na 100 dolarech za barel byla příležitostí k masivním investicím do nového průmyslu. Jenže Putin byl svázán s oligarchy, a ti byli zase svázáni s Putinem. Takže způsob, kterým se dostal k moci, Putinovi bránil v modernizaci, míní Friedman.
V roce 2014 se ceny ropy propadly, a i nyní zůstávají nízké. Negativní roli hrají i západní ekonomické sankce. Rusko mělo dva rezervní fondy, ale od ledna 2018 zbývá jen jeden z nich. Ve snaze najít zdroje pro státní rozpočet se Putin pustil do penzijní reformy, která je velmi nepopulární a snížila jeho oblibu, dnes mu důvěřuje jen 33 % dotázaných. Tento rating má v Rusku větší význam než jinde, míní dále Friedman.
Úspěchy ruské zahraniční politiky v Sýrii i jinde však nekompenzují skutečnost, že Putin z Ruska nedokázal udělat moderní zemi. Jsou zde dvě možnosti, jak směřovat dopředu. Tou první je tradiční ruská metoda posílení tajné služby a zničení opozice, i když není jasné, zda nynější FSB má stejnou moc, jakou měly její předchůdkyně. Friedman má podezření, že otrava bývalého dvojitého agenta v Británii má být vzkazem pro FSB – aby měla strach a dala svým agentům najevo, že jejich úkolem je udržet integritu Ruska.
Druhou cestou je, varuje autor, znovu prožít „pád SSSR“. Jen málokdo má chuť znovu zažít 90. léta, ale kolaps nebývá otázkou volby. Pokud budou nízké ceny ropy, budou pokračovat sankce, rezervy i nadále mizet a FSB se bude starat víc o svoje kšefty než o obětování se ruskému státu, pak jen těžko nastane jiný scénář.
Není tu žádná velmoc, která by Rusku pomohla. Všechny požadují příliš mnoho a nabízejí příliš málo. Spojenectví s Čínou je fantazií. Moskva je moc daleko a Peking má daleko důležitější problémy k řešení doma. Jít do války by mohlo být pro Kreml řešením, ale je tu riziko, že ji prohraje nebo že by trvala příliš dlouho.
Rusko tedy podle Friedmana čelí stejným podmínkám jako v 80. letech – nízkým cenám ropy a vysokým výdajům na obranu. Lidé se nezlobí, ale jsou zatrpklí a mohou jim dojít síly i trpělivost. Rusko je obrovské a potřebuje silnou centrální vládu, jenže ta neumí dobře řídit hospodářství. Takže zemi musí držet pohromadě tajná policie – když ta to nedokáže nebo nebude chtít, myslí si Friedman, k moci přijde napřed reformátor a potom revolucionář (tedy Gorbačov a pak Jelcin).
Historie se opakuje jednou jako tragédie a podruhé jako fraška, cituje Friedman Karla Marxe v závěru. Uvidí se, jak se tato průpověď naplní v ruském případě.
Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.