Historička umění Věra Beranová se rozloučila s českým hercem Luďkem Munzarem.
Poslední rozloučení s našimi milými bývají různá. Víme, že těch s obřadem rapidně ubývá, a to z příčin jak finančních, tak jistě také v souvislosti s obecnější změnou mravů. Rodiny většinou ztrácejí soudržnost, už se málo dbá na to „co by tomu řekli lidi“. Jsou tu však stále rozloučení s osobami či spíše osobnostmi společenského významu. Tady jsme svědky velmi často pompéznosti, šibováním nebožtíka sem a tam, s části asi na jeho přání, většinou z touhy některých dokumentovat svoji vlastní významnost. V takových případech se většinou předvádějí různí funkcionáři, kteří si na mrtvém přihřívají svou politickou či společenskou polívčičku. Jsou však i výjimky, a proto ten úvod.
1. února letošního roku probíhalo v Národním divadle poslední rozloučení s hercem Luďkem Munzarem.
O tom, že to byl vynikající herec, není jistě pochyb. Možná si to uvědomili i ti, kterým se stal po roce 1989 v Národním divadle nepohodlný. O tom, co bylo jednou z příčin jeho odchodu společně s Janou Hlaváčovou se Luděk Munzar vyjádřil: „Můj vztah k Národnímu divadlu byl obrozenecký, národovecký a oni tam začali hrát jako v malém sklepním divadle. Národní divadlo není jen ta budova, to je součást našeho kulturního dědictví. Jestli někdo tu tradici ironizuje a posmívá se jí, tak se posmívá svým předkům.“ Bohužel, situace se podle Luďka Munzara nějak podstatně nezměnila. Vloni se v Českém rozhlase vyslovil k situaci v Národním divadle: „To, co ti, kteří jsou teď v Národním považují za svůj vztah k divadlu, na to se nemůžu koukat a nemůžu tomu tleskat. Všechno je to jinde.“ Přesto se poslední rozloučení s Luďkem Munzarem uskutečnilo na prknech Národního divadla a u katafalku se vystřídala řada významných osobností současného herectví. Možná, že ne přesto, ale právě proto. Hudebně se rozloučil Hradišťan včele s Jiřím Pavlicou, slovně to pak byli kolegové Taťána Medvecká, Ivan Trojan a Iva Janžurová.
Ani jedno slovo, které při rozloučení s Luďkem Munzarem padlo, nebylo poplatné tomu, co se tradičně říkává při příležitosti smutečních loučení, a to hlavně z úst různých hodnostářů. Slova přednesená jedinečným způsobem, bez patosu a laciných glorifikací, poukazovala na podstatu a výjimečnost Luďka Munzara. Projevy byly osobní, ale také zevšeobecňující, vzbudily často u účastníků úsměvy, dokonce i smích. Vystoupení tří hereckých osobností, Ivy Janžurové, Ivana Trojana a Taťány Medvedské netradičně vystihly podstatu hercova občanského i hereckého charakteru. Ivan Trojan pak závěrem vzpoměl Munzarovo často opakované přesvědčení o tom, že herectví prý není pro chlapy. Trojan však dodal, že právě Luděk Munzar byl ten, kdo to plně popíral.