Ivo Šebestík komentuje rozhodnutí prezidenta Miloše Zemana uznat venezuelského opozičního lídra Juana Guaidóa dočasným prezidentem a podpořit tak americké pojetí zahraniční politiky a mezinárodních vztahů. (Článek publikujeme jako součást šírší diskuze o směřování české zahraniční politiky a tématu se budeme dále věnovat v rámci názorové různosti, kterou se snažíme umožňovat a zprostředkovat. – pozn.red.)
Český prezident Miloš Zeman někoho možná překvapil tím, že se přihlásil k americkému pojetí zahraničních politiky a mezinárodního práva a připojil se také k oficiálnímu stanovisku Evropské unie, která podpořila státní převrat ve Venezuele, jehož cílem je nahrazení stávajícího prezidenta země osobou, která se prezidentem sama prohlásila.
I Napoleon si údajně posadil císařskou korunu na hlavu sám, byl však ostatními evropskými panovníky přezdíván samozvancem. Vzhledem k chaosu a popření všech principů respektování suverenity států a národů, které do současného světa vnesly Spojené státy americké, není vlastně žádný krok Washingtonu už překvapivý. Když Dostojevskij v Bratrech Karamazových konstatoval, že kde je Bůh mrtev, tam je vše dovoleno, pak v podstatě totéž platí pro současnou situaci ve světě. Dostojevského věta by se mohla parafrázovat asi následovně: „Ve světě, ve kterém Spojené státy zabíjejí mezinárodní právo, je vše dovoleno.“
Ano, ve světě, jejž lapil do lasa americký kovboj, není opravdu nic nemožné. Pokud se pokusíme odhlédnout od zastaralých mravních principů a zapomeneme na právo států a národů na sebeurčení, pak snadno chápeme, že v této realitě musí vrcholní představitelé evropských zemí, a to nejenom těch malých, bravurně a přitom nesmírně riskantně lavírovat mezi slušností a přáním Washingtonu, mezi svědomím a diktátem extrémně bezohledné síly. Pohybují se doslova na minovém poli, proplouvají mezi Scyllou a Charybdou a tančí kvapík uprostřed porcelánu. Popravdě řečeno, neměl Miloš Zeman vůbec na výběr.
Starý svět dohod, respektování mezinárodního práva a suverenity národů při spravování svých vlastních záležitostí (byť třeba i chybném) je pryč. Zmizel roku 1999 s útokem NATO na Jugoslávii a od té doby nebyl resuscitován. Miloš Zeman dobře ví, že podporou samozvance v prezidentském křesle, jenž se ze stoprocentně nečistých důvodů těší podpoře lídrů západního světa, v podstatě na stříbrném podnose předkládá obdobné řešení pro své vlastní domácí odpůrce. I on je nemilován sice malou ale velice vlivnou částí českých politických, ekonomických a kulturních kruhů, které by velmi rády posadily na Pražský hrad jakoukoliv figurku namísto něho, legitimně zvoleného prezidenta.
Ví velice dobře, že od takového osudu jej chrání pouze občasné ústupky směrem k Washingtonu. Mezi nimi například souhlas se stěhováním americké ambasády do Jeruzaléma, přitakání účasti českých vojáků na takzvaných „misích“ v Afghánistánu, kde se opravdu o Prahu nikdy nebojovalo ani jedinou vteřinu. No a podpora venezuelského převratu řízeného Spojenými státy ve snaze odstranit z Latinské Ameriky poslední ostrůvek třebas velice chybně realizovaného socialismu a zajistit si kontrolu nad venezuelskou ropou, je tedy třetí z velikých úliteb americké koncepci světa bez práva, bez spravedlnosti, bez mezinárodních smluv a garancí. Zkrátka světa z milosti boží, přesněji řečeno vydaného na milost a nemilost nadnárodním korporacím a americkému vojenskoprůmyslovému komplexu, jenž drtivě dominuje světovému obchodu se zbraněmi více než padesátiprocentním podílem.
Kdyby český prezident, nemilovaný kolaborantskými dušemi domácího původu, neudržoval taktickou rovnováhu mezi rozumnou politikou všech azimutů, tedy i těch ukazujících k Rusku a Číně, a nutnými a vynucenými úlitbami Washingtonu, pak by jeho fenomén alespoň částečně autonomního státníka v dokonale neautonomní zemi nemohl existovat.
Odstraňování nepohodlných hlav států nebo premiérů v zemích EU je samozřejmě obtížnější, než takovéto lidi házet přes palubu jinde ve světě. Například ve Venezuele, nebo kdysi v Chille a jiných latinskoamerických státech ovládaných juntami s nadšenou podporou Washingtonu. Členství v EU a v NATO přece jenom představuje jistý ochranný krunýř dokonce i před ranami zevnitř nebo od milovaných spojenců. Chrání před úplným bláznovstvím. Ono v členském státě EU asi opravdu není možné popadnout nějakého toho Kalouska, posadit si ho na ramena a nést ho v průvodu na Pražský hrad, jako to v jiném historickém prostředí i kontextu učinila pařížská chudina s jistým Quasimodem v Hugově Chrámu matky boží v Paříži. Inu, pokrok je pokrok. Pokrok holt nezastavíš!
Nicméně, útoků proti Zemanovi jsme svědky v podstatě denně. Třebaže tedy není možné vyslat na Hrad některého z (ke všemu) ochotných a prohlásit jej prezidentem, asi jako Poláci svého času vyslali do Moskvy Lžidimitrije coby cara, tak je možné alespoň na legitimní státníky denně sesílat hejna sršňů, ovádů, vos a komárů, kteří je bodají a týrají jako fúrie a Erinye. Přinejmenším tak tito státníci nemají dost klidu na svoji práci ve prospěch republiky a národa. Když se chce někomu měnit výsledky voleb, tak musí zájmy státu stranou. To se přece rozumí!
Soudím, že je už úplně zbytečné posuzovat ještě morálnost a právní rozměr rozhodnutí státníků ve světě, který se snaží udržet Spojené státy, ač v jeho hodinách už nesporně tikají poslední minuty. Státníci se dělí do tří skupin. První skupině vůbec nevadí chovat se protiprávně, zištně, zbaběle, podle, nesmyslně až idiotsky, protože je zkrátka tvořena lidmi, jimž jsou zmíněné psychické kvality blízké. Skupina druhá sice rovněž koná neslušně, selektivně, v rozporu s fakty i právem, nicméně doma v soukromí tito lidé bědují, pláčou, naříkají, umrtvují svědomí alkoholem nebo alespoň bezmocně leč hlasitě skřípějí zuby. No a konečně skupina třetí nesmírně dovedně a vyváženě, dokonce snad i s přehledem, lavíruje mezi svědomím a americkou oficiální doktrínou klacku, arogance a bezohlednosti. Do té třetí skupiny patří, zdá se, český prezident Miloš Zeman. (Václav Havel ve funkci prezidenta republiky patrně náležel do samostatné kategorie státníků, pro kterou platí ono biblické: „Panebože, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“)
Existuje ale ještě čtvrtá skupina lidí. To jsou ti, kterým krátkodobý pocit úspěchu, vidina osobního zisku, domnělé slávy, popularity, radost z pocitu dominance či alespoň možnost pomsty, potěšení ze „šachové“ hry, politické rulety či jiných pokleslých zábav prostě nestojí za to, aby se špinili účastí na vysoké hře, jež je už v podstatě vodním pólem v kalné páchnoucí bažině bohaté na metan.