Co má společného Česko a Venezuela? Ohýbání ústavy podle libosti a potřeb, soudí Milan Daniel.
Nepřímou reakcí Miloše Zemana na pobouřené posuzování jeho utkání s Ústavou ze strany senátora Lásky & spol., se stalo jeho nečekané uznání venezuelského opozičního vůdce prezidentem. Lež a nenávist se holt v souboji s pravdou a láskou ubírá překvapivě kreativními cestami.
Zemanův tah má sice poněkud zvrhlou, přesto však logiku. Zatímco Václav Láska a jeho senátorská komanda se snaží pracně vyrobit žalobu z množiny prezidentových problematizovaných skutků, Zeman kontruje esem. Poblahopřál ke zvolení prozatímním prezidentem muži, jehož mandát je z hlediska ústavy jeho země při nejlepší vůli pochybný.
Ta totiž stanovuje, že prezidentovi může funkci svěřit pouze lid, který mu ji může také odebrat.
I Madurův mandát je samozřejmě problematický, voleb, ve kterých jej získal rozdílem 0,8 procenta se z trucu neúčastnila opozice, mluví se o volebních podvodech. To spolu se stavem, ve kterém se Venezuela nachází, přirozeně opravňuje k demokratické korekci, nejlépe cestou nových voleb uspořádaných za rovných podmínek.
Juan Guaidó, podpořený mocným Velkým bílým bratrem ze severu a jeho kamarády dosáhl jako alternativa k Madurovi, trnu v americkém oku, v severní Americe a zčásti i Evropě zbožštění. Za těchto okolností neodolal a nečekal. Ohnul ústavu podle potřeby (a asi i doporučeného scénáře). Není přitom jisté, zda byl inspirován vzorem z jedné malé země uprostřed Evropy. Jejího prezidenta to však natolik pobavilo, že mu k nakročení demokratickým směrem s gustem poblahopřál a pozval ho i ke kolegiální rozmluvě o té pravé demokracii.
Předseda parlamentu se může ve Venezuele chopit prezidentského úřadu jen na 30 dní za přesně stanovených podmínek. Nepatří k nim ani neklid, ani špatná ekonomická situace. Stav, kdy samozvaného prezidenta začnou v rozporu s mezinárodním právem uznávat mocnosti a země, jimž se ten zvolený z nějakého důvodu nehodí, ovšem skýtá netušené možnosti.
Jen si představme, že se v názorově rozděleném Česku prohlásí po předchozí konzultaci se zahraničními podpůrci prezidentem předseda Senátu. Ne, já vím, Kubera by to asi nevzal. Ale co kdyby se tím předsedou stal – dejme tomu – Láska? Ten by možná zvítězil nad lží a nenávistí. Ale ta chudinka ústava?
Ze hry o malou jihoamerickou zemi vedenou špatným manažerem a škrcenou navíc oním Velkým bratrem se stala tragikomedie. Přispívá k ní i Česká republika, která v ní přijala nedůstojnou roli přicmrdávače ozvláštněnou prezidentem, pro něhož je to i součást jeho vlastní hry a vděčný předmět zábavy.
Řešení samozřejmě existuje: tlak na vnitropolitický dialog, mezinárodní sankce při jeho absenci (padni komu padni), demokratické volby za rovných podmínek.
To už ovšem není taková sranda a malá země uprostřed Evropy se jí nezavděčí. A její kreativní prezident by si na forbíně nemohl škrtnout tak, aby jeho kritici postižení dílčí slepotou jen zírali.