EU by také měla stanovit jasně dané časové limity po vyjednávaní o členství a investovat v Africe podle vzoru čínského Jednoho pásma, jedné stezky.
Srbsko-americký ekonom Branko Milanović se pro časopis Social Europe zamyslel nad bezpečnostní rolí Evropské unie v okolních regionech. To, že EU znemožnila stav války mezi členskými zeměmi, je podle autora historický milníkem.
Nicméně vytváření vnitřní geopolitické stability EU nebylo v posledních dvou desítkách let provázeno stejnou stabilitou mimo oblast jejích hranic. Většina velkých členských zemí EU, Velká Británie, Polsko, Itálie a Španělsko, podporovaly americkou intervenci do Iráku, která přinesla smrt asi půl milionu lidí, destabilizovala Blízký východ a zrodila Islámský stát.
Francie a Itálie se ale z tohoto fiaska nepoučily. Obě země zaútočily na další režim, tentokrát v Libyi. Skončilo to další anarchií, další občanskou válkou, a navíc patovou situací v Radě bezpečnosti OSN vzhledem k tomu, že Čína a Rusko v dohledné době žádnou západní intervenci nepodpoří.
Války v oblouku počínajícím Libyí a končícím Afghánistánem, na kterých se EU podílela, přivedly do EU vlnu uprchlíků (umocnily jejich původní, zejména ekonomické pohnutky).
Dalším příkladem je vyvolání nestability v Ukrajině, kde EU podle Milanoviće podpořila hnutí, které se podobalo puči. Toto hnutí svrhlo prezidenta Viktora Janukoviče a vedlo k situaci, která hrozí konfliktem ještě větších rozměrů než situace na východě Ukrajiny.
Nakonec je tu Turecko, míní Milanović. Turecko je asociováno s EU (a jejími předchůdci – pozn.red.) od roku 1963 a od té doby je čekatelem na členství. Počáteční období vládního angažmá dnešního prezidenta Erdogana bylo typické proevropskou politikou, snahou o vytvoření islámské demokracie podle vzoru křesťanských demokracií v Německu a v Itálii a občanskou kontrolou nad armádou. Ovšem pochopení, že Turecko nebude nikdy, díky své rozloze a nejspíš i převažujícímu náboženství, přijato do EU, vedlo Erdogana ke změně postoje.
Milanović dále píše, že čekání na členství a dlouhé vstupní rozhovory vedou balkánské země k frustraci a připomíná, že díky dohodě mezi Francií a Německem vstoupilo Řecko svého času do EU během pár měsíců.
Kosovo nyní, když se pustilo do obchodní války se Srbskem, prokouklo evropský blaf, totiž, že za závojem vyjednávání není ani bič, ani cukr. EU mohla sice vyjádřit politování, ale byla ignorována. Donedávna by se žádný stát na Balkáně neodvážil takto otevřeně EU vzdorovat.
Všechno zmíněné znamená, že EU by měla lépe promyslet politiku vůči svým sousedům. Je už cítit náznaky změny, ale přichází příliš pomalu a váhavě. Je potřeba vytvořit mnohostranné pevné vtahy s Afrikou, která potřebuje ne konference, ale skutečné investice vzhledem k tomu, že je zdrojem migrace do EU. Spíše než stěžovat si na čínskou iniciativu Jedno pásmo, jedna stezka měla by ji EU začít napodobovat a pokud chce soutěžit s čínským vlivem, měla by investovat hodně peněz. Podobná proaktivní politika je potřeba i v rámci Středomoří.
A ve vztahu k zemím na Balkáně a západně ležícím bývalým republikám SSSR, míní Milanović dále, by měl být model asociační dohody bez možnosti vstupu do EU nahrazen jinou formu jednání, která by ke členství vedla. Aby se z očekávání nestala frustrace a resentiment.
Nejdůležitějším problémem je vztah s Tureckem. EU nemá žádný plán pro „Turecko po Erdoganovi“, nedokáže nic nabídnout ani turecké sekulární opozici, dokonce není schopná jasně říct, chce-li Turecko jako člena čili nic. Přitom není těžké si uvědomit, že evropské Turecko (míní se členství v EU) by bylo plusem – ekonomicky i díky jeho vlivu na Blízkém východě.
Přehodnocení evropské politiky sousedství tedy vyžaduje tři věci: větší ekonomickou pomoc Africe, nulovou podporu změnám režimů a válkám, jasnější pravidla a časově omezené rozhovory o členství, uzavírá Milanović.
Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.