Představujeme novou knihu Ivo Šebestíka nazvanou Nizozemské listy a na ukázku přinášíme několik kapitol vybraných z různých částí knihy.

Autor o této své knize píše: „Nenapsal jsem cestopis v tradičním smyslu, ve kterém je ve středu pozornosti osoba cestovatele a nějaká jeho konkrétní výprava; a už vůbec se nejedná o bedekr. V Nizozemských listech jsem se snažil zachytit to, podle mého mínění, podstatné, co učinilo zemi velice pozoruhodnou a v jistém smyslu neobvyklou. Zajímala mě historie její svobody a kreativity, osobnosti, které v ní působily nebo zde, jako Komenský, našly azyl. Česko-nizozemské vztahy a přední nizozemští malíři, spisovatelé, vědci. Boj obyvatelstva s mořem a cizí nadvládou. V knize jsou samozřejmě také tulipány, hráze, větrné mlýny, sýry a dřeváky, ale tím hlavním, co jsem chtěl zachytit, je nizozemská kultura jako taková. Připomínat právě dnes, že kultura stále zůstává bezpečím a jistotou každé země, je – soudím – důležité.“

+++

Kapitola, která vypráví o tom, jak se ocitly tulipány v Holandsku

Tyto rostliny nejsou původně květy nizozemské. První tulipány připutovaly do Nizozemí ze Středomoří. Nejspíš odněkud z Narbonne, Boulogne či ze Savojska. Jejich původ je ale od Nizozemí ještě vzdálenější. Samotné slovo tulipán je tureckého původu. V turečtině ono místní tülbent označuje látku zdobenou výšivkou. Zřejmě jakousi krajku se zoubkováním na okrajích.

O tom, jak doputovaly tulipány do Evropy a konkrétně do tehdejšího Nizozemí, se traduje několik příběhů. Podle jednoho z nich jistý OgierGhislan de Busbecq, velvyslanec vlámského původu vyslaný Ferdinandem I. z Vídně ke dvoru tureckého sultána Solimana Nádherného, popsal svůj zážitek ze spatření prvního pole plného tulipánových květů. Bylo to v roce 1555 a ony tulipány tehdy kvetly někde v okolí Andrinopole i samotného Cařihradu. De Busbecqovi se podařilo pár cibulí těchto zajímavých kytiček připomínajících svými květy turbany – jak symbolické právě v Turecku – získat a zaslat je k prozkoumání známým přírodovědcům.

A tak se stalo, že se o nich zmiňuje švýcarský přírodovědec Conrad Gesner ve své knize De hortis Germaniae. Měl možnost tulipány pozorovat v zahradě jistého úředníka Johanna Heinricha Herwarta v Augsburgu. O něco později botanik z Arrasu, který se jmenoval Charles de L´Écluse, vyprávěl příhodu téměř komickou. O tom, jak se jeden obchodník z Antverp dostal k cibulkám tulipánů, ale špatně pochopil jejich význam. I pokusil se z nich vymačkat olej. Také se je snažil uvařit a sníst. Ovšem mizerná chuť obou produktů toho člověka přiměla, aby tyto své pokusy raději vzdal a cibule tulipánů zahodil na kompost.

Tam je ale objevil obchodník a amatérský botanik z Mechelenu, který se jmenoval Joris de Rye. Posbíral vyhozené cibule a zasadil je ve své zahrádce. Jen tak sobě pro radost. Dělat sám sobě radost může být někdy i užitečné. A radost od těchto náhodných objevů nakonec putuje s nizozemskými tulipány do celého světa dodnes.

Už zmíněný Charles de L´Écluse se významnou měrou zasloužil o rozšíření tulipánů po Evropě. V roce 1573 jej habsburský císař Maxmilián II. jmenoval dvorním lékařem a dohlížitelem na císařské zahrady ve Vídni. Mimo jiné se tento nadšenec pustil do sběru cibulí této prazvláštní turecké květiny a její vzory rozeslal po celé Evropě. Nebo alespoň tam, kde měl své kontakty. Kupodivu šíře a rozsah celoevropských kontaktů nejsou výsadami teprve dnešní moderní a internetem propojené doby.

Tehdy spolu napříč kontinentem komunikovala šlechta, preláti a vzdělanci. Dnes klábosí a štěbetá každý. Na konci své životní pouti Charles de L´Écluse přijal místo správce botanických zahrad v Leydenu. Jak vrcholilo zlaté století Nizozemí, tak spolu s ním rozkvétalo všechno možné. Proč by nerozkvétaly také tulipány? Zvláště, když se kolem jejich květů začaly spřádat mýty a pověry. Jako například, že tulipány jsou vynikající afrodiziakum. Že stačí jejich lístky osušit a uvařit z nich čaj, nebo extrakt z vymačkaných květů použít coby vonnou mast. Kdoví, co všechno se rodilo v myslích tehdejších lidí při pohledu na ušlechtilé a rovně rostoucí tulipány všech barev.

Když se v Evropě objevila nějaká nová rostlina, hned se spekulovalo o možnostech jejího využití. A někdy se objevovaly nápady vskutku komické. Stačí v té souvislosti vzpomenout na první kávové boby. Tuším, že to byl také nizozemský spisovatel Hendrich van Loon, který v knize o Rembrandtovi připomněl, kolik že to vznešených aristokratů a bohatých měšťanů málem nestačilo doběhnout na toaletu, když si nechali uvařit z kávových bobů nápoj, aniž by kávu předtím dali vypražit a pomlít. Káva byla vskutku horká novinka na evropském trhu. Ostatně, stejně jako kakao, čokoláda nebo tabák.

Měšťanstvo, kterému se ve zlatém věku dařilo znamenitě (ne pochopitelně každému z měšťanů, ale tak nějak všeobecně) si v okolí svých domů zřizovalo vlastní zahrádky a v nich se pěstovaly vzácné tulipány. Přívlastek vzácný je zde vskutku na místě. Pokud dnes koupíte u stánku s květinami v Amsterodamu, Maastrichu, Utrechtu, prostě kdekoliv v Nizozemí, úhledný svazek deseti ušlechtilých tulipánů za šest až osm eur, což je cena jednoho hodně levného jídla v rychlém občerstvení, pak kdysi, za časů, kdy tulipány v Holandsku začínaly teprve přicházet do módy, představovaly tyto kytičky skutečně nepředstavitelný luxus.

Nechce se tomu ani věřit, ale za jeden jediný kus vzácné odrůdy tulipánu, zvaného latinsky Semper Augustus, chtěl ten, kdo jej prodával, 4600 florinů, což odpovídalo ceně kočáru taženého dvěma koňmi i s celým vybavením. Další příklad luxusu uvádí koupi jiné vzácné odrůdy tulipánu, zvané francouzsky Vice-roi. Tato rostlinka přišla na dva vozy pšenice, čtyři vozy žita, čtyři býky, osm prasat, dvanáct beranů a ještě k tomu bylo třeba dodat nemalé množství vína, piva, sto liber sýra a několik dalších věcí. Ukrutná cena, a to se psal rok 1630. To byla naše nešťastná Bílá Hora událost teprve deset let stará.

Tulipány v Nizozemsku nám připomínají ještě i několik zajímavých okolností. Tak například jméno jistého lékaře, profesora Tulpa (v nizozemštině se totiž tulipánu říká tulipe). Tento anatom, Claes Pieterszoon, přijal jméno Tulp v roce 1622, a to právě s ohledem na prosperitu této v Holandsku nové květiny. V naší paměti zůstane ale doktor Tulp především díky obrazu, který namaloval Rembrandt van Rijn, a který tohoto profesora zachycuje při hodině anatomie. Při pitvě oběšence popraveného údajně s předstihem oproti původnímu rozhodnutí soudu. Stalo se tak právě kvůli Tulpově veřejné pitvě, které se Rembrandt zúčastnil jako kreslíř usazený na galerii i se skicářem v ruce.

Nizozemskou zálibu v tulipánech zachytil také v jednom svém románu neobyčejně pilný francouzský spisovatel Alexandra Dumas starší. V knize La tulipe noire (Černý tulipán) se přemístíme do Haarlemu, ve kterém jistý botanik pojal nápad vypěstovat vedle tulipánů rudých, modrých, žlutých, bílých, oranžových a kdoví jakých také tulipán černý. Cena tulipánu ještě nějakou dobu závratná začala ale kolem poloviny 17. století prudce klesat, takže nakonec některé spekulace s bohatnutím na těchto květinách svým podnikatelům nevyšly. Nicméně i přesto zůstaly tulipány až do současnosti symbolem květinářské produkce celého Nizozemí. A to i přesto, že co do objemu produkce jejich obrovská množství už dost možná vystřídaly růže.

Ale i tak Nizozemsko vypěstuje na 90 procent všech tulipánů na světě a vůbec je světově největším exportérem květin. Odhaduje se, že nizozemský export dosahuje téměř 70 procent exportu celosvětového, což zemi vydělává 3,6 miliard eur ročně. Většina z tulipánů se pěstuje při umělém osvětlení ve sklenících. Denně se s velkým množstvím těchto květin obchoduje v Aalsmeeru, nedaleko velkého mezinárodního letiště ve Schipholu. Tisíce souprav těchto květin se umísťují do obrovitých hangárů o rozloze dvou stovek fotbalových hřišť. Lidé, kteří sem přicházejí nakoupit tulipány ve velkém, mají k dispozici obří obrazovku, která zobrazuje nabízené rostliny. Její obraz běží postupně po celé rozloze expozice a květiny jsou na něm zvětšovány podle potřeby zájemce. Podle jeho rozhodnutí se pak záběr zastaví na vybraném místě a zákazník může nakupovat. Denně se takto prodá více než 20 miliónů tulipánů. Svět je veliký a zákazníků, kteří jsou schopni vydávat peníze, alespoň prozatím přibývá.

Nekoupejte se se svým osobním automobilem v amsterodamských grachtech!

Ne, takový nápis nikde v okolí slavných amsterodamských kanálů nenajdete. Nejsou ani v Utrechtu, prostě nikde, v žádném městě, jímž grachty protékají, jako v těle lidském protéká krev v tepnách, žilách a vlásečnicích. Přesto by takové nápisy měly být rozvěšeny všude, kam oko pohlédne, neboť ona neodmyslitelná ozdoba nizozemských měst, tedy gracht, zpravidla zcela postrádá kovová zábradlí, o kamenných zídkách oddělujících prostor ulice od prostoru vodního ani nemluvě.

Vzhledem k tomu, že například v Amsterodamu se dostanete autem i tam, kde by to v českých městech nepřipadalo v úvahu ani náhodou, tedy dokonce až k samotným kanálům uprostřed města, pak hrozba, že se svým vozem do některého sklouznete, není vůbec planá. Podél těchto kanálů se dá totiž parkovat. A nejenom, že se dá u nich zaparkovat, ono tam skutečně stojí jedno auto za druhým. A to tak, že mezi koly té strany automobilu, která se ocitne blíž kanálu, a ostrou hranou zídky, pod kterou je už jenom šedozelenohnědá hladina, nemusí být víc než nějakých dvacet třicet centimetrů.

Vskutku nepříjemná představa! Sám jsem několikrát už už podléhal pokušení do nějaké mezery nad kanálem autem zacouvat, ale vždycky jsem si ten nápad včas rozmyslel a raději ještě bloudil hodinu přeplněným městem, než jsem našel bezpečnější parkovací plochu. V jedné francouzsko-nizozemské konverzační příručce, která vyšla v roce 1997, se tématu automobilových koupelí v grachtech věnuje docela obsáhlá stať. Je sice pravda, že příručku zpracovali ve Francii, takže dost možná si Francouzi z Holanďanů maličko vystřelili, neboť uvedli, že každý rok v celém Nizozemí skončí v proslulých grachtech přibližně tisícovka automobilů. A pokud tam spadne auto i s řidičem, ne-li větším počtem osob, pak se jen málokterému člověku podaří vyplout na hladinu. Číslo tisíc mi připadá velmi přehnané. O tom, že do grachtů auta ale skutečně padají, jsem se ale jednou přesvědčil na vlastní oči, když jsem v Amsterodamu přihlížel vylovení jednoho staršího mercedesu. Jeho majitel se v době, ve které zřejmě nedostatečně zabrzděný mercedes padal do vody, nacházel v nedaleké restauraci, ve které spokojeně obědval.

Příjemně najezený, s vidinou nadcházejícího odpoledne snad možná stráveného kdesi za městem, se majitel vozu dostavil na nábřeží, na kterém už pomalu začínaly vyprošťovací práce. Neboť pád auta do grachtu pochopitelně nemohl uniknout pozornosti početných davů, které všude kolem grachtů ve dne v noci korzují. Majitel auta, dobře oblečený padesátník, pozoroval výlov svého mercedesu z hlubiny sice smutně, nicméně se stoickým klidem. Patrně měl vůz řádně pojištěn. Z auta pršela voda na všechny strany jako z kropicí konve, ale na první pohled se zdálo být neporušené. Dopad na dno grachtu byl díky tlumícímu účinku vody nejspíš měkčí než obvyklé dosednutí přistávajícího letadla na letištní ploše. V oné konverzační příručce se tématu padání aut do kanálů také věnuje pozornost. Rovněž pokud se jedná o návod, jak postupovat v případě, že před pádem vozu do vody nestačíte z auta vystoupit. Takže, prosím vás, především je třeba zachovat naprostý klid. Nic horšího, než že se utopíte, se vám nestane.

Za žádnou cenu se nepokoušejte otevřít dveře, dokud se tlak vody v kabině vozu nevyrovná tlaku vody v okolním grachtu, neboť se vám dveře otevřít stejně nepodaří. Tedy, počkejte – radí autoři textu převzatého z nějakého holandského časopisu – až budete mít vodu v kabině tak přibližně po krk, teprve potom otevřete dveře – mělo by to už jít docela snadno – a vyplavte na hladinu. Dobrá zpráva je, že na většině míst, což asi platí pro všechna nizozemská města ozdobená grachty, nedosahuje hloubka vodního kanálu více než dvou metrů. Takže i neplavcům může k nadechnutí postačit, když se jim podaří vyšplhat se na střechu svého, na dně kanálu již spokojeně zaparkovaného vozu, postavit se alespoň na všechny čtyři a takto se, pokud možno už nad hladinou, nadechnout. Dokud nešťastný řidič ale ještě zůstává i se svým vozem pod vodou, rovněž se nedoporučuje, aby se pokoušel otevřít si okénko v domnění, že jím pak hladce jako lachtan vypluje ven z vozu vstříc záchraně.

Otevřením okénka se ve skutečnosti čas před utopením jen výrazně zkrátí. Z minut na vteřiny. Neboť kvalitně sestrojený vůz, je-li v něm všechno řádně uzavřeno, přece jenom nějakou dobu vzdoruje úplnému zatopení vodou. Zatímco otevřené okénko proces zaplavení kabiny pochopitelně urychlí. Údajně část utopených automobilů má na svědomí prudký náraz větru. Těžko si ale dovedu představit, jak silný, a především jak dobře mířený, by musel onen náraz větru být, aby shodil do vody více než tunu vážící vůz. Na druhou stranu je třeba ale připustit, že v blízkosti Severního moře někdy vane skutečně silný, ostrý a hlavně studený vítr, který se za určitých okolností může prohnat úzkými ulicemi přístavních měst a v nich, díky okolním domům, které vytvoří jakýsi příležitostný tobogan, získat i docela silnou razanci. Zažil jsem několikrát takový prudký svist větru v přístavních městech Francie, Holandska i Flander, takže určitou pravděpodobnost, že větrný poryv rozjede špatně zabrzděný automobil a svrhne jej do vody, nemohu zcela vyloučit.

Jak se český šlechtic Petr Vok vydal prozkoumat kraje dalekého Nizozemí a co si od této jeho cesty sliboval Vilém Oranžský?

Příbuzenské vazby jsou někdy docela kuriózní věc. Například, když se stane, že je strýc o pár let mladší než jeho vlastní synovec. Nějaký takový zvláštní příbuzenský poměr v šestnáctém století spojoval českého šlechtice Petra Voka z Rožmberka se slavným vůdcem šlechtické opozice v Nizozemí, Vilémem Oranžským.

Stalo se totiž, že si jiný Vilém, tedy Vilém z Rožmberka, bratr větroplacha Petra a muž to údajně důstojný, střídmý a odpovědný, vzal za manželku Kateřinu z rodu brunšvických vévodů. A Vilém Oranžský se roku 1561 oženil s Annou, dcerou saského kurfiřta Mořice, jehož sestra Sidonie byla manželkou bratra Kateřiny Rožmberské, Ericha Brunšvického. Tímto komplikovaným způsobem se tedy Petr, bratr Viléma Rožmberského, stal nakonec takovým vzdáleným strýcem Viléma Oranžského.

Oba šlechtici bydleli hodně daleko od sebe. Jejich panství dělila vzdálenost nějakých tisíce kilometrů, což dnes není skoro nic, v 16. století to ale představovalo dobrý týden jízdy koňmo nebo v kočáře. Cestování za oněch časů mělo také poněkud odlišný charakter od toho našeho, současného. Taková cesta dlouhá tisíc kilometrů se stala událostí roku, a možná celého desetiletí. Tehdejší životy trvaly kratší dobu, než je tomu dnes. Tedy alespoň v průměru. Nicméně trvaly jaksi důkladněji.

Čas neběžel kolem hlavy jako vítr, ale čas trval. A někdy to i času docela trvalo, jak se vlekl. Jen si představme cestu z jižních Čech, ve kterých se rozkládala rožmberská panství, až někam do Bredy, Bruselu, Antverp, Amsterodamu, Dordrechtu nebo prostě do jiných měst a městeček tehdejšího Nizozemí. Petr Vok cestoval nejprve v doprovodu císaře Maxmiliána Habsburského a dalších šlechticů do německého Frankfurtu, ale začátkem prosince 1562 se Petr s Maxmiliánovým dvorem rozloučil. Zakrátko na to byl už v Cáchách a v roce 1563 opustil říšské území. Český velmož vstoupil na půdu Nizozemí. To se sice nacházelo také pod vládou Habsburků. Ovšem nikoliv těch „chudších“ z Vídně, ale těch, nad jejichž říší Slunce nezapadalo. Neboť o přibližně půlstoletí dříve se Španělům podařilo zmocnit se významné části pozdější Latinské Ameriky.

Tehdejší Habsburkové byli, jen s kapkou přehánění, v podstatě pány světa. Ovšem vláda nad tak složitě konstruovanými impérii nebývá snadná a impéria se po čase začnou rozkládat. Španělským Habsburkům jejich panství začínalo skřípat právě v Nizozemí, k jehož ovládnutí jim napomohla nenadálá smrt dědičky burgundského panství Marie, dcery Karla Smělého. Marie, jak jsme se zmínili už dříve, spadla z koně a způsobila si smrtelné zranění. A díky této nehodě ovládli Habsburkové velice bohatou a k ještě většímu bohatství směřující část západní Evropy.

Vládli nad českými zeměmi a vládli nad Nizozemím. Všude prosazovali katolictví a všude proti nim sílila revolta. V Čechách a na Moravě, stejně jako v Hollandu. Zeelandu, Flandrech, Brabantsku a jinde v tehdejším Nizozemí. Vilému Oranžskému jeho náhodné spříznění s českými velmoži docela hrálo do karet. Domníval se totiž, že Rožmberkové sdílejí podobný styl politiky, jaký si osvojili on a část dalších předních velmožů v Nizozemí. Tedy styl šlechticů jakoby oddaných králi (či císaři), ale ve skutečnosti sledujících vlastní zájmy, které se v Nizozemí (v Čechách a na Moravě v podstatně menším měřítku) propojovaly se zájmy horních vrstev měšťanstva.

V Nizozemí se rozvíjel obchod, kvetla řemesla, sílila námořní doprava. Města byla silná a bohatá a s bohatstvím roste sebevědomí. Feudální vládce hrabství nebo vévodství byl tak v jistém ohledu jen primus inter pares, tedy první mezi rovnými, pokud se setkal s předáky měšťanského stavu. Byť jimi, jako šlechtic jaksi historicky pohrdal, v konkrétních situacích je musel brát vážně. Petr Vok, který projížděl Nizozemím v doprovodu místních šlechticů doslova křížem krážem, a jeho cesta se z plánovaných dvou měsíců protáhla nejméně na dvojnásobek, obdivoval vše, co bylo v zemi hodno obdivu. Mezi Čechami a Moravou na straně jedné a Nizozemím na straně druhé zela poměrně velká propast, a to v neprospěch našich domácích poměrů.

Petr Vok obdivoval množství klášterů, ve kterých se ovšem pracovalo a vyrábělo, nejenom modlilo. Divil se tomu, čemu se divili všichni příchozí odjinud. Jak si Nizozemci potrpí na čistotu a na hospodářský efekt. Divil se tomu, že venkovanky jsou umyté, učesané a hlavně čistě oblečené, když on sám na svých domácích statcích nějakou zvláštní pečlivost ani čistotu nevídal. Překvapovaly ho také početné stavy jeptišek a bekyň, například v klášterech v Lovani, která je dnes sice městem belgickým, ale tehdy ještě celá země od severního Groningenu až po Lucembursko byla prostě Nizozemím, byť rozděleným na nějakých sedmnáct historických zemí, pozdějších provincií.

Petr Vok se podivoval také technickým vynálezům, čerpadlům na vodu nebo pohyblivým strojům, mechanickým hračkám oblíbeným v tomto věku objevování. V Nizozemí kvetla nejenom řemesla, ale také v nich působila spousta umělců, hlavně malířů a hudebníků. Zatímco jeho bratr, Vilém, holdoval spíše hudbě a zcela jistě by se v Nizozemí zajímal o vlámské skladatele mnohohlasých vokálních děl, tak Petr s oblibou prohlížel dílny antverpských nakladatelů a rytců a po celém Nizozemí sbíral obrazy, které pak nechával ukládat do zvláštní truhly, kterou si za tímto sběratelským účelem v Nizozemí pořídil. Nebyl to tedy jenom císař Rudolf II., jehož postihla náruživá sběratelská vášeň.

Bonbónkem zdobícím úžasnou nizozemskou hostinu se pro Petra Voka stala plavba přes kanál La Manche do Anglie, kde jej přijala dokonce i královna Alžběta. Pochopitelně první toho jména. Ovšem právě ona Alžběta, která v dějinách proslula tolika různorodými činy. Dobrými i spornými. Některé šlechtice podporovala, ba z nich i učinila své oblíbence, než jim dala setnout hlavu. Jak se to přihodilo ambicióznímu hraběti z Essexu. Marii Stuartovnu, královnu skotskou, poslala také na smrt. Na druhé straně Alžběta, coby anglická královna, jednala jako uvážlivá a obezřetná panovnice. Teoreticky anglická královna představovala jisté spojence protestantů na pevnině. Zcela jistě protestantů nizozemských, s jejichž pomocí počítala politika Viléma Oranžského, ale také protestantské stavovské opozice české, která skončila svou pouť na Bílé Hoře, nějakých šedesát let po Petrově cestě do Nizozemí.

Tehdy se ale zdálo, že by nizozemské stavy a česká šlechtická opozice proti Habsburkům mohly být platnými spojenci, a s tím právě počítal Vilém Oranžský. Petr Vok byl na rozdíl od svého bratra Viléma Rožmberského sice nakloněn reformě a netajil to ani na císařském dvoře. Nicméně nehodlal zacházet příliš daleko. Určitě ne tak daleko jako hrabata Egmont a Hoorn, kteří byli sťati v Bruselu Léta Páně 1564. Ani nehodlal následovat svého hlavního nizozemského hostitele, přítele a příbuzného, samotného Viléma Oranžského, jehož život skončil v Delftu rukou nájemného vraha, dne 10. července roku 1584.

Petr Vok byl milovníkem života, požitků a krásných věcí. Jak je známo, byť se v tom ohledu možná trochu přehání, byl též milovníkem žen. Politika rozhodně nepatřila k jeho prioritám. Měl smysl pro pozorování a nesporný literární talent, který osvědčil ve svých poznámkách a zápiscích o nizozemské cestě. Na to, aby se stal revolucionářem z povolání a riskoval přízeň u dvora, nebo dokonce i život, na to byl Petr Vok politikem příliš málo. Nebo se mu prostě dařilo vyhnout se zásadnímu konfliktu svědomí a loajality. Měl možná to štěstí, že dějiny při průchodu kolem jeho osoby učinily mírný úkrok stranou, aby nemuselo dojít ke srážce. Každá významná osobnost historie tohle štěstí nemá.

Z Anglie si Petr Vok odvážel dárek místních šlechticů, jímž byla smečka psů blíže neuvedené rasy. Ovšem šlechtic šestnáctého století a psí smečka bývalo něco naprosto samozřejmého, stejně jako stáj plná krásných a ušlechtilých koní. Kanál La Manche ovšem připravil českému suchozemci nepříjemné překvapení. Do svého deníku z cesty si Vok poznamenal nebezpečné kymácení plavidla hrozící, že loď půjde každou chvíli ke dnu i s vzácným nákladem. Rozumí se nejenom lidským, ale i všech věcí, které si s sebou český aristokrat z Anglie přivážel. Ostatně z jižních Čech, kde se rozkládalo panství Rožmberků, znal Petr Vok jenom tamní proslulé rybníky plné kaprů a štik. Mořská úžina oddělující evropskou pevninu od britských ostrovů, to bylo pro suchozemského šlechtice něco neznámého.

Nakonec ale plavba dopadla dobře a Petr Vok, poté, co dost možná nakrmil rybičky, se mohl pomalu začít vracet zpátky domů, do Čech. Pokud Vilém Oranžský spoléhal na českého velmože, že se stane jeho prostředníkem se střední Evropou a že se zapojí do boje za velkou věc sledující změnu mocenských poměrů v Evropě, pak se v Petrovi zklamal. Ostatně události v Nizozemí nabraly rychlý spád, a nakonec vedly k faktickému roztržení Nizozemí na jižní část, ve které se Habsburkům podařilo udržet vlastní moc i nadvládu katolické církve, a na sever, který se postupně z moci obou sil vymanil a stal se v podstatě a více méně současným Nizozemskem.

Kapitola o životě malíře Johannese Vermeera van Delfta

Jakousi šťastnou shodou okolností se stalo, že Vermeerova žena Kateřina (Catharina) a její matka Maria Thinsová zdědily majetek po příbuzných, kteří zemřeli bezdětní. Dost možná zůstali bez potomků proto, že jako dobří katolíci vstoupili do některého církevního řádu, jenž založení rodiny neumožňoval. Takový byl osud třeba Elisabeth Thinsové, která vykonávala církevní službu v Lovani a byla patrně sestrou Kateřiny. Stejně tak vnučky jejího bratrance Jana Geensz. Thinse, Aleydis Magdalena a Cornelia Clementia vstoupily do církevního řádu jako bekyně. Vermeerova vnoučata získala mnohem později nějaké peníze ze sirotčího fondu v Goudě.

Když zemřela Vermeerova matka, tak Johannes zdědil pouze hospodu nazvanou podle brabantského města Mechelen, která už byla ale rok v pronájmu. Nájem, který by mohl Vermeer inkasovat, ovšem s úspěchem požíraly úroky na hypotéku, kterou byl hostinec zatížen. Takže z tohoto majetku neměl Vermeer v podstatě nic. Po smrti své sestry Gertruy z jakýchsi důvodů nemohl Vermeer dostat víc než 148 florinů. Sestra Gertruy zemřela v témže roce jako jejich matka, tedy v roce 1670.

Ve vermeerovské studii Johna M. Montiase nazvané Kronika rodiny z Delftu (Chroniqued´une famille de Delft), která patřila k mým hlavním zdrojům informací o malíři Vermeerovi, nacházím svědectví jistého Pietara Tendinga van Berkhout, příslušníka bohaté holandské rodiny, který se při návštěvě v Delftu dost možná setkal s Vermeerem. Za malířem jej, podle toho svědectví, měl zavést Constantin Huygens (1628–1692), vysoce prominentní osobnost tehdejšího Nizozemí, sekretář oranžských knížat (princes) Viléma II. a Viléma III.

Huygens byl velký znalec umění a u malířů Jana Lievense a Rembrandta van Rijna si objednal několik obrazů s náboženskou tematikou, což konkrétně pro Rembrandta znamenalo jeho první velký malířský úspěch. Jak píše Montias, Huygens byl ortodoxní kalvinista, sice tolerantní, nicméně společnost katolíků nijak zvlášť nevyhledával. Proto Berkhoutově formulaci: „… qui me montra quelques curiosités de sa main“, můžeme rozumět i tak, že při jeho první návštěvě Delftu, 14. června 1669, zůstalo jen u zbožného přání a že Huygens Berkhouta do Vermeerova „katolického“ ateliéru tehdy nezavedl.

O týden později ale bohatý Berkhout zavítal do Delftu ještě jednou a v dopise svému bratranci píše, že se s Vermeerem sešel a že mu malíř ukázal studie některých svých obrazů. On že je obdivoval, jak jsou díky perspektivě zvláštní a mimořádné. Když od Vermeera odcházel, údajně se procházel po tržišti, dost možná po hlavním náměstí v Delftu, kde o Vermeerovi rozmlouval s několika přáteli a mimo jiné přesvědčoval jiného svého bratrance, Bogaerta, aby si Vermeerovy malby prohlédl. Bogaert byl za války s Francií, ke které došlo o několik let později, jmenován komisařem pro najímání vojáků a vedle toho se zajímal o obrazy a obchodoval s nimi. Kontakty s Huygensem nebo Bogaertem mohly být pro Vermeera slibným zdrojem zakázek. Patrně z nich ale malíř neměl vůbec nic.

Mnoho událostí z minulých časů nám zůstane navždy hádankou. Řekl bych, že naprostá většina a že z minulosti známe ve skutečnosti jen střípky. Kdybychom snad mohli použít nějaký pohádkový stroj času, určitě bychom nevycházeli z údivu ani na malou chvíli, jak to všechno bylo tehdy a ve skutečnosti úplně jinak, než jak soudíme dnes. Rodina s devíti nebo deseti dětmi potřebovala stále peníze a těch bylo málo.

Většina dětí byla děvčata. Narodilo se jich pět předtím, než přišel na svět první chlapec, dědic Johannesova křestního jména. Dál se rodili chlapci a děvčata jaksi, snad by se dalo říci, ve spravedlivějším poměrném zastoupení nebo jak se říká dnes genderově vyváženě. Celkem těch dětí bylo dokonce patnáct, a to na jedenadvacet let manželství Vermeera s Kateřinou byl vskutku úctyhodný výkon. Čtyři z těchto dětí, jak to za oněch časů bývalo obvyklé, ale zemřely v útlém věku. O některých z Vermeerových dětí něco málo víme. Tak třeba Franciscus slavil v roce 1689 zásnuby v Amsterodamu a později se s ním coby mladým chirurgem setkáváme v Den Haagu a v Rotterdamu. Dalšího syna jménem Ignatius nacházíme podepsaného na řadě dokumentů v archivu v Den Haagu, ale jinak o něm nevíme nic. Vermeerova dcera Maria se provdala za obchodníka s hedvábím, což byla pro Vermeerovu rodinu šťastná událost, neboť obchodník nebyl špatnou volbou. Maria byla ostatně jediným z Vermeerových dětí, jehož sňatku se malíř dožil.

Pokud jde o Vermeerovy vztahy ke katolíkům, pak je zajímavá informace, o které nás informuje také John Montias, že v roce 1669 dvě katoličky z Amsterodamu, dcery knihaře a nakladatele Barenta Hartochvelta, pověřily Vermeera plnou mocí v jakémsi sporu v Delftu, do kterého byla katolická obec zapletena. Zdá se, píše Montias, že obě ženy, už nikoliv mladé a zřejmě bekyně, byly Aleydis Magdalena a Cornelia Clementia van Roosendael, s jejichž jmény se setkáme později. Vermeer, ač se hlásil ke katolicismu, udržoval kontakty s vlivnými kalvínskými kruhy.

Když vypukla válka s Francouzi roku 1672 nebo o něco později, mohl už Vermeer patřit ke střelcům (shutters). Bez ohledu na vyznání bylo třeba bránit vlast před francouzskou invazí. Je docela možné, že Vermeerova tchýně, Maria Thinsová, takovýto názor nesdílela. V roce 1679 totiž za přítomnosti malíře Asriaena Isselsteyna podepsala v Delftu jakýsi dokument nejspíš politického charakteru. Tento Isselsteyn úzce spolupracoval s francouzskými orgány během okupace Utrechtu a musel potom uprchnout z města. V červenci 1675 podnikl Vermeer svou poslední cestu do Amsterodamu, aby si tam vypůjčil 1000 florinů. Vězí už opravdu v těžkých finančních nesnázích. Vypůjčil si peníze od JacobaRomboutse, který byl vnukem Arminiovým, což byl jeden z vlivných duchovních vůdců, o kterém se zmiňuji na jiném místě knihy.

Finanční nesnáze, dluhy, chybějící zakázky a s nimi i pocit, že se umělecky vyčerpal a nepřicházejí nové nápady, to všechno ničilo Vermeerovu životní pohodu. Nebyl nemocný na těle, ale jeho duše scházela. Nakonec Johannes Vermeer, jeden z nejpozoruhodnějších umělců Nizozemí, podlehl. Zemřel ve 43 letech. Jeho tělo bylo 15. prosince 1675 dopraveno do Starého kostela v Delftu a tam uloženo do rodinné hrobky, kterou už v roce 1661 zakoupila jeho tchýně Maria Thinsová.

Slavný vědec Anthony van Leewenhoek  a dědické řízení po Vermeerovi

Zdá se, že Vermeer svým dodavatelům neplatil dva roky. Dovedeme si představit jeho zoufalství. Nizozemský filosof Spinoza, o kterém si vyprávíme na jiném místě, zdůrazňoval, jak je nezbytné zachovávat si klidnou mysl, vnitřní jistotu a pocit radostného života, neboť když člověk myslí jinak a utápí se ve smutku, pak se sám zabíjí.

Jen úplně na okraj našeho povídání, psycholog Carl Gustav Jung, žák i oponent Freudův v jedné osobě, za nejklidnějšího a nejvyrovnanějšího člověka, jakého kdy v celém svém bohatém životě potkal, považoval slavného klavíristu Artura Rubinsteina. Jeho vyrovnaný a klidný přednes i nejobtížnějších skladeb toto Jungovo mínění potvrzoval.

Vermeer van Delft je patrně příkladem toho, jak se talentovaný, ale nejspíš příliš ohleduplný a neprůbojný člověk může dostat do neřešitelné situace ve společnosti, která nic neodpouští a nechá zemřít i lidi, kteří svým talentem vysoce převyšují průměr. Jména těch, kteří tvrdě vymáhali každý stuiver a neváhali užívat vůči zadluženým lidem všech prostředků, legálních i těch, které byly a jsou na hranici práva, zůstala zachována paradoxně jen díky tomu, že se občas vrhali i na umělce, vědce, spisovatele nebo filosofy, kteří zůstali ve vděčné paměti kulturních lidí. Je to asi zvláštní a úplně nevědomá forma Herostratova komplexu.

Kateřina Bolensová musela spěšně uspokojit také nároky jisté Jannetge Stevenové, prodavačky prádla. V únoru 1676 proto odjela do Amsterodamu a tam, v hospodě u Tří citrónů, nechala u obchodníka s uměním Jana Coelenbiera v zástavě pro tuto Jannetge Steven 26 obrazů v celkové ceně 500 florinů. Tedy, jak už víme, v ceně asi pěti set pětikilových chlebů. (Je to trošičku kuriózní přepočítávat umělecké dílo trvalé hodnoty na cenu chleba, který jako potravina nenávratně mizí v žaludcích lidí. Nicméně, tato krutá matematika převodních vztahů o něčem vypovídá.) Coelenbier obrazy odvezl do Haarlemu, kde bydlel, a ponechal si je, nebo jejich významnou část, jako zástavu za dluhy, které u něj ona Jannetge Stevenová měla sama.

Ten Coelenbier byl nejspíš skutečně vykutálený ptáček, neboť Vermeerovy obrazy, které přijal jako zástavu, oceňoval na necelých dvacet florinů za jeden, a to v době, kdy se jeho obrazy prodávaly v cenách mezi 60 až 150 floriny. Inu, společnost založená na lačnosti po penězích plodí tyto mazané a bezohledné lichváře ve velkém. Když uvážíme, že tedy každý z 26 obrazů u něj deponovaných měl cenu ani ne dvaceti pecnů chleba, docházíme ke zjištění vskutku nehoráznému. Vermeer maloval přibližně dva obrazy za rok, a tak i z tohoto faktu vyplývá absurdnost cen umění, a to i přesto, že v Nizozemí se umělcům dařilo lépe než ve většině jiných zemí tehdejší Evropy. Tam musel mít malíř mecenáše mezi šlechtou nebo vysokým klérem, jinak třel bídu s nouzí. V Nizozemí patřili k mecenášům umění bohatí měšťané. Ovšem ani ti se nepředali a svou přízeň umělcům často po nějakém čase štědrosti zase odepřeli. Třeba proto, že mezitím přišel do módy jiný malíř. To, že se Kateřina vydala do Amsterodamu s 26 obrazy, svědčí nejspíš o tom, že jejich část nebyla od Vermeera, ale od jiných malířů, kteří je Vermeerovi svěřili. Buď na krytí některého dluhu, nebo na prodej.

Malíři se totiž tu a tam sami živili prodejem obrazů jiných tvůrců. Z vlastního díla bylo těžké žít na úrovni střední vrstvy. Abychom rozuměli této potřebě, vezměme v úvahu, že umělec si nemohl dovolit žít na ulici nebo v nějakém útulku pro chudé a tam třít bídu s nouzí. Neměl by důvěru zákazníků, bohaté měšťany by odpuzoval, ohrnovali by nad ním nos a nic od něj nekoupili, hlavně si u něj nic neobjednali. Nutnost držet krok s alespoň středním stavem zadlužovala umělce až hluboko do devatenáctého století a možná ještě dál. I Fryderyk Chopin vysvětloval své vysoké náklady na oblečení, kočár a na sluhu tím, že se v pařížské společnosti nemůže objevit dvakrát po sobě ve stejném oblečení a přijít na soiré pěšky.

Ostatně i Balzac si pravidelně vyráběl smrtící dluhy díky tomu, že musel zůstávat stále alespoň naoko úspěšným movitým občanem, byť jeho účet se nacházel v hlubokém minusu. Poté, co Kateřina prodala oněch 26 obrazů, navštívila notáře, aby u něj sjednala docela zvláštní úmluvu. A to dohodu o přenechání jednoho z obrazů Vermeerových, nazvaného Malíř, do plného vlastnictví své matky a vedle toho také nějaké příjmy, které rodina měla z pronájmů a roční rentu ve výši dvě stě florinů.

Tento krok podnikli Kateřina a její matka nejspíš ve snaze zachránit alespoň nějaký majetek a peníze před věřiteli. Také další osudy zadlužené Vermeerovy rodiny jsou neradostné. Veškerý movitý i nemovitý majetek rodiny byl rozdělen do dvou částí. Jedna připadla Kateřině a druhá její matce. Luxusní předměty z malířova mobiliáře, jako například džbán z pozlaceného stříbra, připadly do matčina dílu. Dá se říci, že všechny luxusnější věci včetně Vermeerových hudebních nástrojů takto Maria Thinsová chtěla uchránit před věřiteli. Po smrti muže a živitele musela rodina z něčeho žít.

V březnu 1676 zemřel WillemBolnes, který byl údajně znetvořený na těle. Jeho hlavní dědičkou se stala Maria Thinsová, která jej nechala pohřbít po boku Vermeera a jeho tří dětí ve Starém kostele v Delftu. 30. dubna 1676 Kateřina Bolnesová poslala k Nejvyššímu soudnímu dvoru Hollandu žádost, ve které píše, že po smrti manžela zůstala sama s jedenácti dětmi, a to úplně bez prostředků. Její manžel nedostal nic za své obrazy v době války s Francií a ona musela 26 obrazů prodat hluboko pod cenou. Zůstaly jí jen dluhy, které není schopna splatit. Žádala, aby jí byl povolen odklad splácení dluhů. Odpověď přišla rychle. Konšelé města Delftu stanovili správce toho, co zůstalo po malíři.

Tímto aktem se Kateřina v souladu s tehdejším právem vzdala nároku na dědictví a dala je k dispozici věřitelům. V září téhož roku sestavila Maria Thinsová novou závěť. Odjela do Den Haagu k vnučkám svého bratrance, Aleydis Magdaleně a Cornelii Clementii van Risendael. Ve svém testamentu uvedla Maria Thinsová coby univerzální dědice děti Vermeera a Kateřiny. Své dceři Kateřině odkázala pouze šestinu majetku, přičemž trvala na tom, aby z té částky byly odečteny všechny dluhy, které u ní měla, a to nejenom za života svého muže, ale i po jeho smrti. I takto se snažila Maria Thinsová chránit majetek před věřiteli, kteří mohli na Kateřinu, ne už ale na její děti.

Zároveň Maria Thinsová požádala holandské stavy o převedení fondů uložených v kostele ve Schoonhovenu do vlastnictví Johannesa, syna Vermeerova. Mělo z nich být hrazeno chlapcovo vzdělání. V souvislosti s pozůstalostí po Vermeerovi se ale objevuje také jméno významného vědce Delftu, a to samotného Anthonyho van Leeuwenhoeka. Ten byl totiž 30. září onoho roku 1676 pověřen správou majetku Kateřiny Bolnesové.

Van Leewenhoek se narodil ve stejném roce jako Vermeer a proslul svou prací na zdokonalení mikroskopu a zkoumáním krevního oběhu a složení krve. Zajímavým způsobem o něm pojednává také Marcel Hulspas ve své knize s názvem Reuzen van de LageLanden (Velikáni Nizozemí), která je jakousi cestou za velkými přírodovědci Nizozemí. Ačkoliv Vermeera a Leeuwenhoeka spojoval zájem o optické přístroje, neboť Vermeer ke své práci používal předchůdce fotoaparátu, jímž byla camera obscura, není prokázáno, že by se ti dva muži navzájem setkávali.

Pokud je snad sbližovaly společné zájmy, pak oba delftské občany rozdělovalo náboženství, neboť Leeuwenhoek byl protestant. Proto asi Kateřina Bolensová ani Maria Thinsová nebyly jeho volbou za správce jmění vůbec nadšeny. Ostatně, Leeuwenhoek bránil především zájmy věřitelů, a ne potřeby vdovy po Vermeerovi. Bohužel, z našeho pohledu, Leeuwenhoek svůj smysl pro exaktní postup, který uplatňoval ve vědě, použil i v záležitosti správy Vermeerovy pozůstalosti.

Patrně on vypátral nebo se k němu doneslo, jakým způsobem Maria Thinsová postupovala s dědictvím po svém synu WillemuBolnesovi. Jednalo se o peníze uložené u kostela v Schoonhovenu a o nějaké pozemky. Maria Thinsová byla nucena z těch prostředků zaplatit dluhy po synovi. Šlo o to, že právní nárok na dědictví po Willemovi měla i Kateřina, čímž by se takto získané peníze ocitly v jednom měšci s penězi, které Leeuwenhoek spravoval v rámci svého úkolu. Vědec souhlasil s převodem té části pozůstalosti na Marii Thinsovou, ovšem za podmínky, že mu ona vyplatí 500 florinů, které připadnou věřitelům a k tomu ještě 60 florinů jako honorář pro něj samotného. Vskutku nehezké tahanice o peníze ve světle Vermeerova díla. Svět má opravdu dvě strany jako Země dvě navzájem od sebe odvrácené polokoule.

Významný vědec dávného Nizozemí, Van Leeuvenhoek, v tomto příběhu nevystupuje právě v hezké roli. Byť snad na jeho obhajobu možno říci, že dělal jen přesně to, co po něm chtěly úřady. Nic víc a nic méně. Mravní rozměr, alespoň ve vztahu ke vdově s jedenácti dětmi, jeho počínání ovšem příliš nemělo. Tím ale příběh zdaleka neskončil. Leeuwenhoek se obrátil na radní města Delftu, aby nechali znovu přezkoumat, zda Maria Thinsová nějak nemanipulovala s majetkem své dcery, aby zmátla věřitele. Leeuwenhoek se ovšem pustil také do záležitosti se zástavou oněch 26 obrazů. Žaloval v té souvislosti Jannetge Stevensovou a dosáhl řešení, které ovšem přineslo peníze jen věřitelům a nikoliv rodině Vermeerovy vdovy. Jannetge Stevensové vyplatil 342 florinů. Jannetge Stevensová ale musela vrátit oněch 26 obrazů uložených u Coelenbiera. Jejich prodej se měl uskutečnit v květnu 1677 u gildy svatého Lukáše.

Kapitolka o geniálním Vermeerově padělateli,  Hanu van Meegerenovi

O Vermeerovi coby největším holandském malíři sedmnáctého století byl přesvědčen jeden mimořádně talentovaný holandský malíř 20. století. Jmenoval se Han van Meegeren, celým jménem Henricus Antonius van Meegeren. Tento Meegeren, který se narodil roku 1899, byl až do roku 1947 vlastně obyčejným a docela neznámým holandským malířem, jakých byly stovky, a o jejichž díla nikdo nejevil zvláštní zájem.

Přesto byl van Meegeren slušně bohatý člověk a žil si, zdálo by se, docela spokojeně. Za války totiž prodával obrazy starých holandských mistrů. A jeden z nich, údajný Vermeerův originál s názvem Kristus a cizoložnice, prodal dokonce samotnému říšskému maršálovi Göringovi, který byl sbíráním uměleckých děl posedlý, takže v jistém smyslu připomínal habsburského císaře Rudolfa II. Nebo také římského Nerona.

Göring, který si o sobě myslel, že je především estét nejvyšší úrovně, a nikoliv válečný zločinec, za tohoto „Vermeera“ zaplatil astronomickou sumu 1 650 000 holandských guldenů. Také další Vermeerovy „originály“ prodával Van Meegeren za velké peníze. Snad ani ne tak proto, aby na prodeji děl vydělal, ale proto, aby těmto podvrhům dodal na autentičnosti. Zkrátka pravý Vermeer nemohl být prodán pod cenou. Pokud si vybavíme obsah předchozích kapitol o tomto slavném delftském mistrovi, v jaké chudobě žil a jakou bídu po své smrti zanechal rodině, vyhlížejí částky, které za jeho dílo utržili zejména novodobí obchodníci s uměleckými díly, zvláště nespravedlivě. Han van Meegeren se ocitl v centru pozornosti krátce po válce, kdy jej Holanďané označili za kolaboranta s nacisty a vystavili soudnímu vyšetřování. Toto vyšetřování však paradoxně poskytlo Van Meegerenovi satisfakci. Byl to sice tak trochu Pyrrhovo vítězství.

Nicméně, každý člověk má ve svém životě něco, co mu samotnému dodává vnitřní jistotu a bez čeho se neobejde. Pro Van Meegerena, odmítaného a neuznávaného malíře, nastal okamžik pravdy a slávy zároveň. Prohlásil, že Vermeerova díla, která tak úspěšně prodával, jsou ve skutečnosti falza. Dokonce to platilo i pro jeho vlastní práce. A tak se stalo, že tento v odborných kruzích neuznaný malíř vystoupil najednou ze stínu nevýznamnosti, neboť pokud skutečně dokázal napodobit Vermeera takovým způsobem, že ani špičkoví znalci holandské malby 17. století jeho podvrh nepoznali, svědčilo to o jeho vlastním mistrovství.

Čeští obrozenští falzifikátoři slavných Rukopisů, Hanka a Linda, by Van Meegerenovi asi dobře rozuměli. Pochopitelně tohle jeho tvrzení vyvolalo nejprve rozhodný odpor v odborných kruzích na slovo vzatých učených akademiků. Považovali za absurdní, že by nějaký jejich současník mohl napodobit holandského mistra sedmnáctého století způsobem, který by odolal jejich odbornému zkoumání. Dalším důvodem prvotního odporu vůči Van Meegerenovu tvrzení byl pochopitelný strach před úplným znehodnocením domnělých nesmírně cenných originálů. Van Meegeren v souladu se svým tvrzením tedy neměl být kolaborantem s nacisty, který jim prodával domácí stříbro Holanďanů, totiž jejich velké mistry, ale padělatel. Ne však nějaký obyčejný. Padělatel, který se v průběhu své práce sám stával mistrem 17. století, jehož tvorbu, styl, vidění i složení barev a jejich nanášení na plátno ovládl s mimořádnou bravurou. Dokonce si osvojil i umění naložit s hotovou malbou tak, aby vznikl dojem starobylosti díla. Tedy uměl novodobou malbu ozdobit prasklinkami, jaké s sebou nese stárnutí malby i plátna.

Soudní proces s Van Meegerenem sledoval celý tehdejší umělecký svět. Geniální padělatel měl svou vlastní metodu, jak dodat padělkům zdání pravosti. Především se vyvaroval obvyklé chyby falzifikátorů. Tedy maloval na stará plátna pocházející rovněž ze 17. století, nikoliv na nový materiál. A prováděl to tak, že původní malbu opatrně rozpustil a setřel a na očištěné plátno nanesl novou malbu. „Vermeerovu“. Dále, nekopíroval existující Vermeerovy obrazy, ale jakoby znovu maloval díla, která se skutečně nebo domněle ztratila. Jedno z nich, nazvané Emauzští učedníci, bylo nějaký čas umístěno v Boymansově muzeu v Rotterdamu a považováno za jeho nejskvělejší exponát.

Odhalení Hana van Meegerena coby geniálního napodobitele Vermeera van Delfta zapůsobilo jako šok. Jednak, několik Vermeerových obrazů, považovaných za pravé, muselo být prohlášeno za padělky, čímž díla ztratila téměř úplně celou svou astronomickou cenu. Prodávající je tak mohl prodat přibližně za takovou cenu, za jakou je ve své době musel prodávat sám Vermeer.

Svět s jeho člověčími pravidly není vskutku spravedlivý. Nakonec měl Han van Meegeren, ještě nedávno kolaborant s nacisty, na své straně vyšetřovatele i soudce a porotu, a tak byl odsouzen k nepatrnému trestu pouhého jednoho roku odnětí svobody. A nizozemská královna Vilémína i tento symbolický trest hodlala zrušit úplně udělením milosti. Nicméně, ještě než se tak stalo, vypovědělo Hanu van Meegerenovi srdce a malíř-falzifikátor v osmapadesáti letech zemřel. Získal však slávu největšího padělatele obrazů 20. století, a to pro malíře, jehož talent nikdo nechtěl uznat, byla asi dostatečná satisfakce. Dočkal se jí, a tak mohl zemřít s pocitem, že svůj život přece jenom naplnil.

Možná v posledních chvílích života myslel na protažené obličeje akademiků, když hleděli na rentgenový snímek, který odkryl původní kresbu pod údajně pravými Vermeerovými Emauzskými učedníky. Kresbu, kterou jim krátce před zkouškou on sám načrtl. Tohle byl definitivní a dokonale nezvratný důkaz o jeho padělatelském umění. I o jeho genialitě. Jen pro zajímavost stojí za zmínku, že příběh Hana van Meegerena na počátku devadesátých let minulého století posloužil jako téma jednoho z příběhů tvůrcům vynikajícího československého koprodukčního televizního seriálu Dobrodružství kriminalistiky.

Ivo Šebestík, Nizozemské listy, H&H, Praha 2018, ISBN 978-80-7319-129-0