Veronika Sušová-Salminen ve svém komentáři hledá náznaky „protisystémového populismu“ ve vztazích Česka k USA.
Návštěva českého premiéra v Bílém domě je daleko významnější událost pro českou stranu než pro tu americkou. Už to samo o sobě vyjadřuje podstatu vztahu mezi globální velmocí a středně velkou evropskou zemi se závislou ekonomikou, jako je právě Česko. Nemluvě už o stránce emotivní, která je na české straně diametrálně silnější než na straně americké. Nerovnováze vzájemných vztahů odpovídal také formát návštěvy: krátký úvod pro média, žádná společná tisková konference po skončení jednání, jak je tomu zvykem v případě významnějších zemí a společné prohlášení obou politiků jako hlavní „výstup“.
Faktem je, že na českého premiéra si „náš největší spojenec“ našel čas po 8 letech, tj. poprvé od roku 2011 (rok poté, kdy Česko hostilo summit Obama-Medveděv, na kterém obě země podepsaly dohodu o kontrole jaderných zbraní New Start, které dnes hrozí to, že nebude obnovena). Frekvence bilaterálních setkání amerických prezidentů s českými lídry je tedy sporadická a fakticky se v ní neodráží význam, který se Spojeným státům oficiálně pro ČR a v Česku samotném přičítá.
Pozvání Andreje Babiše do Washingtonu lze nepochybně vnímat jakou součást premiérových (osobních?) ambicí. Daleko méně se v ní ale podle mého názoru odrazil údajný Babišův populismus, který na Západě tak rádi hází do jednoho pytle s politiky jako je Orbán nebo Kaczyński.
Není třeba mít Babiše rád. Musí se ale uznat to, co je viditelné pouhým okem – Česko má po letech zahraničněpoliticky aktivního premiéra. Výsledky nové energie v zahraniční oblasti se zatím nedají příliš konkrétně zhodnotit (a přesahují možnosti tohoto komentáře), ale co do stylu i záběru je Babiš rozhodně schopnější než jeho předchůdci – Mirek Topolánek, Petr Nečas i Bohuslav Sobotka. Všichni tři sdíleli základní hendikep – nedovedli hovořit dobře anglicky a volně se domluvit v nějakém světovém jazyce. To už samo o sobě omezovalo jejich možnosti v Evropské unii i v širším světě, a to především ve vztahu ke kuloárním jednáním či navazování neformálních vztahů v rámci osobních setkání se zahraničními politiky. Babiš tento hendikep nemá. Naopak je schopný se slušně domluvit ve třech jazycích a umí se pohybovat v mezinárodním prostředí, i když má viditelně hendikepy z hlediska schopnosti dobře řečnit, „státnicky“ vystupovat (myšleno z hlediska rétoriky) a nejspíš i chápat rozdíly mezi byznysem a diplomacií.
Skutečnost, že si „náš hlavní spojenec“ nyní našel čas na českého premiéra-miliardáře, souvisí s širším kontextem. USA vidí země střední a východní Evropy, které jsou členy EU jako „partnery“ pro svoji politiku „rozděl a panuj“. Mezi USA a EU je nyní více neshod než shod – počínaje jadernou dohodou s Íránem přes otázku výdajů na obranu v rámci NATO a energetickou bezpečnost až k obchodní politice. Trumpova koncepce je už dávno jasná: vztahy mezi USA a EU budou stát na základě, který bude výhodný pro USA „na prvním místě“. Zájmy EU jsou podružné vzhledem k tomu, že ve Washingtonu panuje přesvědčení o silnějším postavení USA, a o celkové závislosti EU na USA. Tu je samozřejmě potřeba udržovat a rozšiřovat – odsud plyne i pokračování americké politiky vůči ruskému plynu v EU (jde o kontinuitu, ne o trumpovskou inovaci) i kroky, které proti sobě staví Francii (zemědělství) a Německo (průmysl). Za slovem energetická bezpečnost se skrývají nejenom ekonomické zájmy USA (prodej LNG), ale i omezení celkové samostatné manévrovací pozice EU (možnosti partnerství s Ruskem alespoň v oblasti dodávek zemního plynu či v jiných oblastech spolupráce s Čínou, byť obojí výběrově). USA nehovoří o energetické bezpečnosti a diverzifikaci ve jménu zájmů EU, ale jen svých vlastních.
Babišovu návštěvu tak můžeme chápat jako pokračování těchto kroků USA. Zejména pak Pompeovy cesty po střední Evropě v únoru (Maďarsko, Slovensko a Polsko), které vyvrcholilo mezinárodní konferencí s jasně protiíránskou agendou o Blízkém východě ve Varšavě, která fakticky směřovala k vytvoření rozkolu uvnitř EU ohledně jaderné dohody s Íránem. Návštěva premiéra Babiše v tomto kontextu tedy s sebou nesla ne moc reflektovaná dilemata hlavně ve vztahu k EU (potažmo Německu).
Z vyjádření premiéra Babiše vyplývalo, že tato „agenda“ byla na stole také během rozhovorů v Bílém domě. Ze silné sestavy pro bilaterální jednání vyplývalo, že Česko je vytipováno jako další regionální „partner“ americké politiky vůči EU. O konkrétním obsahu jednání jsme se jako vždy nic jasnějšího nedozvěděli a nejspíš to vyplyne až později v rámci konkrétního vývoje.
Nabíledni bylo ale téma rozšíření českých jaderných elektráren a zakázky pro americkou firmu Westinghouse, která je klíčově potřebuje, protože fakticky ekonomicky zkrachovala. Nebylo asi náhodou, že ve stejnou dobu do Prahy přijel a s prezidentem Milošem Zemanem se setkal ruský ministr průmyslu a jednal, jaké překvapení, o ruské účasti na rozšíření jaderných elektráren v ČR. Lze tak konstatovat, že už začala skrytá lobbistická soutěž o české jaderné kontrakty mezi USA a Ruskem. Babiš jen potvrdil, že se o tomto tématu jednalo a že Westinghouse bude mít možnosti se „transparentní“ soutěže zúčastnit. O čem se skutečně jednalo a s jakým výsledkem se těžko dozvíme, i když se to časem nepochybně „ukáže“.
Slovo Írán nepadlo, ale zato padlo slovo Sýrie (kde má Česko poměrně významnou diplomatickou roli), dále se jednání nevyhnulo ani citlivým otázkám obchodní dohody s EU (a cel na evropská auta), výdajů na obranu či kybernetické bezpečnosti.
Z celkového „étosu“ oficiálních vyjádření obou prezidentů (v angličtině zde) i slov premiéra Babiše na tiskové konferenci nevyplynulo nic „populisticky“ revolučního pro česko-americké vztahy. Zapálení zastánci české zahraniční politiky stojící na jednom západním vektoru by mohli spokojeni, kdyby je nezaslepoval jejich politický postoj k Babišovi samotnému. Společné prohlášení jde v tradičních stopách, snad kromě formulace o roli „suverénních států“ pro spolupráci, prosperitu a mír (ona suverenita je ovšem v případě USA a v případě ČR jaksi kvalitativně odlišná). Hovoří se v něm o významu NATO, o 2% výdajích na obranu, o nutnosti modernizovat a zbrojit. Hovoří se v něm o pokračování podpory „územní suverenity Ukrajiny“ a v souvislosti s tím i „o sankcích proti Rusku“, o energetické bezpečnosti i telekomunikační bezpečnosti ve vztahu ke kybernetickým hrozbám. Vyjádření nabízí formulace jako „společně hledat příležitosti pro posílení energetické diverzifikace v Evropě“ anebo „zkoumání benefitů pro rozvoj regionální energetické infrastruktury ve střední Evropě“, které spíš naznačují americké priority více, než ty české. Babiš například sice řekl, že americký LNG není konkurenceschopný a že regionální infrastruktury pro LNG se musí dlouhodobě budovat, nicméně takovou možnost zřejmě nevyloučil (ostatně si na to netrouflo ani Německo, které sice s Ruskem buduje plynovod Severní proud 2, ale také investuje do LNG zásobníků pro odběry plynu z USA). Shrnuto: návštěva jen potvrdila dosavadní aranžmá a zvyklosti, které jsou platné v podstatě od roku 1989 a které jsou poměrně jasně vyjádřené v programovém prohlášení Babišovy vlády v kapitolách o zahraniční politice a bezpečnosti. Mezi takové zvyklosti patřilo i víceméně nekritické příjímání názorů americké strany jako „faktů“ – dobře se to projevilo v případě Babišových slov o tom, jak si prezident Trump stěžoval na jednání s EU (které je Česko členem), které spíše vyznělo víceméně jako podpora Trumpovy obchodní politiky.
Premiér Babiš se v Bílém domě dokonce vyjádřil v tom smyslu, že i jeho plánem je „učinit Českou republiku znovu velkou“. To je poněkud přehnané tvrzení, které lze brát jako lichotivou úlitbu narcistnímu hostiteli, než jako realistický plán. Ono by stačilo, kdyby se Babišovi jako premiérovi povedlo nastavit české vztahy k USA tak, aby byly pragmatické, nikoliv emocionální, a přinášely Česku především výhody a méně nákladů, jejichž zbytečnost se ukazuje i na frekvenci pozvání do Bílého domu. K tomu máme ale pořád dost daleko.