Ivo Šebestík ve své glose píše na okraj pokusu o žhářství v katedrále New Yorku o tom, proč se dnešek bude budoucími historiky nejspíš přezdívat jako Doba přechodného zatemnění mysli.
Sotva dva dny po požáru pařížské katedrály Notre Dame se se dvěma kanystry benzínu vydal jakýsi muž, jehož totožnost policie (pochopitelně) tají, do jiné katedrály, a to v New Yorku. Potenciální žhář se vydal do chrámu úplně drze, snad dokonce předním vchodem, jsa vybaven i zapalovačem.
Římané říkávali: Verba movent, exempla trahunt, což má svoji analogii i v češtině, a to v pořekadle o slovech, jež hýbou, a příkladech, které táhnou. Lidská zkušenost praví, že ze všeho nejvíce táhnou příklady špatné, hloupé, pochybné a nebezpečné, přičemž čím více se lidstvo stává moderním, tím hloupějších příkladů následuje. Bohužel. S tím osvícenci věřící v univerzální pokrok nepočítali.
Všude, kde vzniká podezření, že se některá osoba chystala k teroristickému činu nebo jej dokonce provedla, jsou vyšetřovací orgány a hlavní proud médií vysoce „korektní“ při ochraně identity pachatelů. Práva pachatelů jsou nám svatá! Takže nevíme, kdo byl onen výtečník, který se patrně chystal ohřát v newyorské katedrále svým vlastnoručně rozdělaným táborákem.
Kdosi moudrý kdysi pravil, že dějiny se opakují vždy dvakrát. Jednou jako tragédie a podruhé coby fraška. Po tragédii z pařížské katedrály Notre Dame tedy měla přijít na řadu teatrálně provedená fraška kdesi od Broadwaye. Na tomto příběhu není nejzajímavější žhářův amatérský pokus o reprízu pařížského požáru, přenesený za oceán, ale fakt, že takovýchto šílených příběhů v našem světě přibývá geometrickou řadou. Člověk stojí před otázkou, zda minulé epochy byly také tak plné absurdit a šíleností jako časy naše, nebo jsme dnes díky mediálním technologiím jenom lépe informováni o tom, komu kdy a jak ruplo ve věži?
V minulých dobách bylo jednak mnohem méně lidí, než je tomu dnes, což do jisté míry může současný prudký nárůst hlupství vysvětlovat. Na druhé straně ale obvykle soudíme – a máme pro to dokonce i statistiky – že s lidstvem rostou, a to exponenciálně, i jeho vzdělanost a kulturnost. Takže jsme v našich úvahách opět na začátku. Je-li lidstvo stále vzdělanější a kulturnější, proč se dopouští pořád větší a větší množství lidí šílených skutků? Je to něco jako kvadratura kruhu? Nebo tvrzení o vzdělanostním a kulturním pokroku prostě není vůbec pravda?
Osobně soudím, že velkým úskalím lidské mentality je právě napodobování. Mluvíme o opičení, ovšem kam se v oboru opičení hrabou opice na člověka? Celá moderní realita je v podstatě na napodobování založena. Co udělá jeden člověk – a je-li to dostatečně hloupé – pak totéž za chvíli udělá i druhý a po něm třetí, čtvrtý, desátý a stý. Až to tak dělají všichni, jimž se hloupost některého projevu zamlouvá. Na druhé straně ovšem člověk, který udělá něco dobrého, inteligentního a užitečného, může mít v podstatě úplnou jistotu, že se svým konáním zůstane sám. V nejlepším případě. Nebo bude za ně i potrestán. Viz Prometheus, Sokrates, Ježíš, Hus, Bruno, Assange a další.
A tak příběh transparentního neúspěšného žháře-napodobitele z New Yorku, jehož identitu a motivy americká politice zatím úzkostlivě tají, je vlastně jen dalším z nesčetných příběhů hloupého a nebezpečného napodobování. Je sice pravda, že vyšetřovatele pařížského neštěstí svými rekvizitami, které si dotyčný neznámý s sebou do chrámu přinesl, mohl poučit o možném užití obdobných rekvizit žhářem od Notre Dame, pokud jím ovšem nebyla sama nevyzpytatelná Náhoda, jež tak často zasahuje do osudů lidí i chrámů. Většina vyšetřování závažných činů v našem věku končí jsouc zametena pod koberec. A někdy pod kobercem trapné bezradnosti končí vyšetřování i těch činů, u nichž jsme si byli osobou viníka stoprocentně a bez důkazů jisti. Žijeme opravdu ve zvláštní době. Jakpak ji asi pojmenují budoucí generace historiků? Tedy pokud budoucí generace budou ještě vůbec schopny kritického myšlení? Pokud ano, pak naši epochu patrně označí jako Dobu přechodného zatemnění mysli. Doufejme, že jen přechodného…