Ilona Švihlíková píše v reakci na německou „kauzu Kühnert“ o tom, proč je posedlost levice vlastnictvím a plánem kontraproduktivní a nenabízí udržitelný program pro budoucnost.
Mladý Kevin Kühnert, předseda mládežnické organizace sociální demokracie Německa, který je možná našim čtenářům znám jako „ten, co nechtěl velkou koalici“, vyvolal v Německu pozdvižení. V rozhovoru s ním totiž zazněly pojmy „socialismus a kolektivizace“ a také vize, že „jeden člověk by měl vlastnit jeden byt“.
Nu a německá mediální scéna začala šílet. Během jediného dne, kdy píšu tento článek (sobota), jsem na Die Welt (konzervativní pravicový web) našla šest článků. Hysterie, kterou Kühnert rozpoutal, nevypovídá jen o Die Welt (o němž si není třeba dělat jakékoliv iluze), ale také o strachu vládní elity a bohužel i o stavu sociální demokracie.
Establishment hned přišel s NDR, Venezuelou, s tím, že mladý Kevin si nepamatuje hrůzy reálsocialismu, neb byl v době pádu Berlínské zdi batole, a samozřejmě padly „vtípky“ na téma, co ten jinoch hulí. Nenechte se mýlit – hysterické reakce a panika tohoto typu obvykle znamenají, že jste udeřili hřebíček na hlavičku (autorka má vlastní bohaté zkušenosti – včetně témat, ve kterých se jí začalo – i když bohužel spíš v zahraničí – dávat postupně za pravdu). Sigmar Gabriel si hned našel dobrý důvod, proč to se sociální demokracií vypadá, jak to s ní vypadá – Kühnert musí převzít odpovědnost za to, že preference partaje půjdou dolů (preference ale slábly dlouho předtím – a rozhodně ne kvůli přehnané levicovosti SPD). Nu, a šéfka CDU AKK (tj. Annegret Kramp-Karrenbaeurová) si nenechala ujít příležitost, aby ještě jednou „zmasakrovala“ Rosu Luxemburgovou a dopustila se sloganu „svoboda, nebo socialismus“.
Vida, co nám to z německé scény všechno vyplavalo (už jen z toho důvodu byly Kevinovy výroky užitečné).
Kühnert se zkrátka dopustil „nebezpečného myšlenkování“, které si sociální demokracie už dávno zakázala a ze svého programu jaksi vypustila. V nejlepším případě se socdem omezuje na kníkání v rohu o navýšení minimální mzdy, v horším případě s chutí škrty podporuje „důvěru finančních trhů“. Kühnert se pokusil představit si nekapitalistický svět, což se zrovna v tvrdě konzervativním (a reakcionářském) Německu rovná přímo hrdelnímu zločinu. Jenže je vidět, že on sám nemá v řadě kategorií úplně jasno a působí dosti zmatečně.
Zmínka o vlastnictví jednoho bytu je asi pochopitelná v kontextu bytové nouze, která nezmítá jen Berlínem. Poznámky tohoto typu jsou ovšem zcela kontraproduktivní, protože působí dojmem „podívej, když se k moci dostane levice, sebere ti i ten kartáček na zuby“.
Jakékoliv návrhy pro budoucnost by se neměly opírat o to, co prokazatelně selhalo, musejí být podepřeny důkladnou znalostí toho, v čem žijeme, a samozřejmě mít teoretickou bázi (té se sociální demokracie vzdaly, a proto to s nimi celkově dopadá, jak to s nimi dopadá).
Část levice se zdá být fascinována (falešně) dvěma kategoriemi: vlastnictvím a plánem. Zcela mylně se domnívá, že opakem kapitalismu je plán (plánovaná ekonomika), a že v takovémto uspořádání musí být vše státní (případně v jiné formě kolektivního vlastnictví).
Jak uvádíme s Miroslavem Tejklem v knize Kapitalismus, socialismus a budoucnost, takovéto pochopení kapitalismu neodpovídá Marxovým analýzám, ani historické dialektice. Kapitalismus a kapitál má být překonán vývojově vyšší a komplexnější formou, která bude kapitál neschopný samostatné sebereprodukce (viz nekonečný růst globálního dluhu) nucena ovládat, která do sebe kapitál zahrne a učiní ho podřízeným momentem celého komplexu. Kapitalismus dlouhodobě nezastaví umělý projekt, jehož sebereprodukce by byla udržována nadstandardní represí, nemluvě o tom, co nám – a ne zrovna pozitivního – říká historická zkušenost.
Když Marx analyzuje kapitalismus, tak nemluví, moderním jazykem řečeno, o „budovách, strojích a zařízeních“. On mluví o mechanismu. O kapitálovém mechanismu, který byl silný, protože se dokázal reprodukovat.
V knize píšeme: „Kapitál je soukromé zhodnocování ve společenské ekonomice. Soukromé zhodnocování je založeno na procesu, kdy ve společenské ekonomice specializované výroby pro jiné dochází ke vzniku přebytku hodnoty soukromě vytvořeného produktu nad hodnotou soukromých nákladů nezbytných k této dílčí produkci. Soukromý výrobce přitom neřeší (pokud k tomu není donucen), jestli jeho dílčí soukromé náklady jsou nižší, než by jinak byly, na úkor společnosti kvůli negativním externalitám. Proces soukromého zhodnocování je podmíněn realizací na trhu.“
Trh hraje v kapitalismu větší roli než v minulých systémech prostě proto, že kapitalismus je společenská ekonomika, která je založena na vzájemné symbióze, závislosti a propojenosti. Samozásobitelství ustupuje, skoro celá produkce je určena pro trh – nejen přebytky nespotřebované samozásobitelskou usedlostí.
Trh ale není výlučným znakem kapitalismu a „vypínat“ ho není zrovna dobrý nápad (je ovšem jinou otázkou, kterou si v knize také klademe, do jaké míry je trh vhodný pro ekonomiku přebytku, ve které se rozšiřuje fenomén sdílení – kde ale jde o přirozený proces, kterému naopak brání mocensky umělá patologická renta, o které se ještě zmíním).
Protože část levice je tématem vlastnictví posedlá, je třeba připomenout, že v Komunistickém manifestu najdeme sice požadavek na znárodnění půdy a bank, ale jen „zvýšení počtu státních továren“, nenajdeme tu zákaz osobně podnikat. Koneckonců z korespondence mezi Marxem a Engelsem vyplývá, že pokud by společnost měla být o to více „socialistická“, o co je víc státního vlastnictví, pak by největším socialistou byl jeden z největších nepřátel socialistického hnutí Otto von Bismarck. V politických vztazích se Marx vyjadřuje pochvalně o samosprávě v některých zejména anglofonních zemích – ne o Bismarckově etatismu. Dnes bychom řekli, že v Číně je stále silné státní vlastnictví, ale rozhodně lepší popis pro čínskou ekonomiku je státní kapitalismus – funguje tam už významně a zásadně kapitálový zhodnocovací mechanismus – a ne vůbec nebo jen okrajově a doplňkově, jako kdysi v těch liberálnějších zemích reálného socialismu. Nejedná se tedy o socialismus, i když komunistická strana Číny to tak nazývá. Marx, jak vyplývá i z jeho nerudné reakce na Lassalla, zrovna velkým zastáncem etatismu nebyl. Z konce první části třetího dílu Kapitálu vyplývá spíš pozitivní vztah k „sítím družstevních továren“ (což nazývá pozitivním překonáním kapitalistického výrobního způsobu oproti negativnímu překonání původního soukromého vlastnictví u akciových společností).
S Miroslavem Tejklem se spíše domníváme, že Marxovy úvahy na konci prvního dílu Kapitálu (konec 24. kapitoly) by spíš konvenovaly budoucí společnosti, kde se sdílejí nerivalitní statky a místo obřích korporací je dokonce více obnovováno individuální vlastnictví („relokalizace“ prof. Zeleného, osobní ovladače síťových systémů?). Marx o tom (asi k překvapení mnoha levičáků) říká: „Kapitalistický způsob přivlastňování, vyplývající z kapitalistického výrobního způsobu, tedy i kapitalistické soukromé vlastnictví, je první negací individuálního vlastnictví založeného na vlastní práci. Avšak kapitalistická výroba plodí s nutností přírodně historického procesu svou vlastní negaci. Je to negace negace. Ta znovu vytváří individuální vlastnictví, ale na základě vymožeností kapitalistické éry – kooperace svobodných pracovníků a jejich pospolné držby půdy a jimi vyrobených výrobních prostředků.“
Hlavní problémy současné doby podle nás spočívají v tom, že v kapitalismu (který tak přestává být kapitalismem) se jako systémově nelegitimní společenský přebytek rozšiřuje tempem rakoviny patologie zvaná renta. Renta je spjata s privilegii a nejenže deformuje samotný ekonomický systém a vytváří a podporuje parazity, ale je jako taková neslučitelná s demokracií. Renta musí být radikálně zeslabena (pokud ne odstraněna) a vrácena do koloběhu investic, daní, případně legitimního zisku – beztak často závislého na výdajích společenské většiny a veřejných výdajů, kdy ale daně platí také čím dál větší měrou společenská většina a čím dál méně bohatí a nejbohatší.
Pokud si levice dá za úkol boj proti rentě a rentiérům (ať už z pozice monopolizace trhu ve smyslu Buffetových „příkopů“, nebo /a asi i především/ boje proti parazitování na veřejných rozpočtech), pak je to úkol hodný levice, která dokáže uvažovat v horizontu delším jednoho volebního období.