Ilona Švihlíková komentuje děsivou politickou debatu o rozpočtových prioritách ČR. Proč se všichni hrozí jednoho čísla, ale neobávají se toho, že příjmová část rozpočtu připomíná rozvojovou zemi?
Před Evropskými volbami jsme plnou parou skočili do debaty o parametrech státního rozpočtu pro příští rok. Hlavní pozornost na sebe strhává saldo (plánovaný schodek), jako kdyby jedno jediné číslo v sobě dokázalo zahrnout celý komplex socioekonomických vztahů naší republiky.
Naši nezávislí analytici se pravidelně děsí toho, že je plánován schodek v růstových letech. Nijak je ovšem neděsí, že k prokazatelným výsledkům naší transformace patří to, že jsme na třetině německých platů a že naše ekonomika nese všechny znaky závislé ekonomiky. Neděsí je ani to, že narůstají rozpory mezi poskytováním kvalitních veřejných služeb a mezi příjmovou stranou rozpočtu, která je spíš dimenzována na nějakou rozvojovou zemi. Ne, vše se točí kolem mantry „vyrovnaného“ rozpočtu, primitivním účetním pohledu, který není schopen vnímat národohospodářské souvztažnosti.
Nepochybuji o tom, že debat, kdy se pologramotní novináři budou děsit nad plánovaným schodkem si užijeme až až. Jako odborník bude bezesporu zván pan Kalousek, který je osobně odpovědný za třetinu našeho státního dluhu. Kdyby se tentýž čas, který bude promrhán tlacháním o jednom číslu věnoval tomu, jak je naše ekonomika strukturována, kdo ji vlastní, co to znamená v situaci rostoucích globálních rizik…
Ano, rostou výdaje. Jistě padne řada různých názorů na to, jestli je skutečně potřeba, aby jedna skupina (učitelé) zaznamenávala takový nárůst platů, jestli musejí dál růst důchody, jestli by nebylo vhodnější investovat (a do čeho) atd. Taková debata je samozřejmě zcela legitimní. Platí nicméně dlouhodobě, že jestli něco potřebuje razantní změnu, je to příjmová strana rozpočtu.
Fakt číslo jedna. Daňová kvóta v ČR je nízká. Z nízké daňové kvóty budete mít čím dál větší problém ufinancovat kvalitní veřejné služby a zajistit odpovídající sociální systém, který společnost stabilizuje.
Podívejme se, prosím, na graf dole, který ukazuje vztah daňové kvóty v % k HDP a na to, jaké země jsou napravo od ČR a jaké nalevo od ČR. Jde o data za roky 2016 a 2017 dle Eurostatu:
Fakt číslo dvě. Česká daňová struktura je mírně řečeno nevyvážená. Největší zátěž klade na nejnižší příjmové skupiny přes daň z přidané hodnoty. Největší břemeno nesou zaměstnanci přes platby sociálního zabezpečení. Inkaso příjmů z daně fyzických osob je větší než u právnických! Toto je skutečně struktura, která připomíná rozvojovou zemi a je ve střednědobém horizontu neslučitelná s udržením kvalitních veřejných služeb a sociálního smíru. Jak by to řešila pravice víme – její recept nechat vyhladovět části veřejného sektoru a pak je „dát do placu“ privatizací se používá po celém světě. S katastrofálními důsledky pro sociální smír, pro běžné občany. (Dobývači renty se samozřejmě mají skvěle).
Majetkové daně u nás de facto neexistují. Je potřeba projít různé výjimky, které deformují daňový základ daně pro právnické osoby. Bankovnictví je privilegovaný sektor, ale není důvod kolem něho chodit po špičkách s legrační výmluvou, že náklady přejdou na konečného zákazníka (to byste nikdy nemohli zdanit nic, plus klíčovou roli hraje samozřejmě konkurence na trhu).
Pozoruhodný je postoj KSČM, která se rozčiluje nad saldem rozpočtu. Těžko říci, jak takovýto postoj vysvětlit. Může to být snaha o mediální pozornost, kdy po letech v ghettu se zástupci strany střídají v televizi jako na kolotoči a oblažuje je to (to je projev levicové radikality v praxi, že). Může to být ekonomická negramotnost a neschopnost se hlouběji věnovat zásadním tématům a ne účetnictví. Co ovšem považuji za nejpravděpodobnější, že je to otázka politického handlu, neboť právě handl jest alfou a omegou české politiky. Schodek může být vyhandlován za jiné téma, nebo což je ještě horší, za pozici A pro osobu X.
Bída makroekonomické debaty v ČR je každopádně děsivá, přitom třicetileté výročí od tzv. revoluce nabízí tolik zásadních otázek – na které pak mohou přijít zajímavé odpovědi.
Například: co se stalo se slibem, že do pěti let od transformace doženeme Německo? Proč jsou naše platy a mzdy na třetinové úrovni vůči Německu (kurzem)? Jak to, že je měnový kurz koruny k euru tak hluboce vzdálen od své úrovně dle parity kupní síly (cca 18-19 Kč). Není náhodou ona dvojí kvalita potravin perfektní ukázkou toho, kde si jako ČR v rámci EU stojíme? Má v této zemi vůbec někdo nějaký plán, jak z toho ven? A jde to vůbec v rámci EU?
Ale nebojte se, na nic z tohoto nedojde. Místo toho se budou omílat do zpitomění naplánovaný schodek rozpočtu a „nezávislí“ analytici, kteří náhodou všichni pracují v bankovním sektoru, budou radit, jak je potřeba se proškrtat k prosperitě.