Filosof Jiří Šmajs se zamyslel nad tím, proč lidstvo podstupuje ve vztahu k životnímu prostředí stále větší rizika a sebeohrožuje tak svojí existenci?

Dnešní globální situace vzdáleně připomíná dobu před 2. světovou válkou v tehdejším Československu. Mezi domácími vzdělanci i politiky byl jen malý společenský zájem vidět hrozící válečné nebezpečí ze strany Německa. Karel Čapek byl ve svém protiválečném úsilí téměř osamocen. Věděl, že se schyluje k válce. Jeho odvážnému a marnému boji, který nakonec zkrátil jeho život, částečně rozumíme až dnes.

Ale schyluje se dnes k válce? Neprobíhá již nejméně půl století ostrá nevyhlášená válka kultury (civilizace) s přírodou? Proč veřejnost žije v euforii z technických a ekonomických úspěchů a žádným globálním existenciálním konfliktem se vážně nezabývá? Kdo a proč ji poučuje, že citlivě vnímá vlastnictví, osobní svobody, lidská práva a sociální spravedlnost? Jak to, že se nebouří proti rostoucímu vykrádání a pustošení Země kulturou?

Proč se praktická politika tvrdošíjně opírá pouze o volební výsledky, když je už každému zřejmé, že svět je stále složitější a lidská schopnost jeho intuitivního chápání se snižuje? Přesněji: kdy uznáme, že světu můžeme porozumět a kultuře pomoci až po zvládnutí zvláštní přípravy, která obsahem připomíná nároky planetární medicíny? Jinak řečeno, můžeme se ve světě vyznat, až na základě znalostí obecné teorie, až osvojením minima evoluční ontologie.

Nežádoucí role médií

Záměrně pomíjím obsah školního vzdělání a působení tlaku života. V komentovaném televizním zpravodajství se na obrazovce veřejnoprávní televize téměř výhradně střídají představitelé politických stran, poslanci parlamentu a politologové z různých fakult společenských věd. Nabízejí nejen komentáře k aktuálním událostem, ale především vysoce oceňovanou pluralitu názorů. Je na nás, obyčejných lidech, abychom si obecný názor vytvářeli sami. Jde však o obtížný úkol, protože konkrétních událostí i možných úrovní interpretace je mnoho. Spolu s moderátory, profesí jistě zdatnými novináři, nám referující představují nejen účelový výběr problémů, ale i okruhy otázek, na něž tazatelé hledají odpovědi. Jako kdyby parciální otázky, pluralita a klipovitost byly cestou ke kultivaci a prohloubení jinak plytkých názorů veřejnosti.

Nejde-li v médiích o vzdělávání, kritičnost a kultivaci myšlení lidí, nejde-li o hledání hlubší pravdy při interpretaci světa, co je účelem diskusí pozvaných hostů a mnoha politologických komentátorů? Snad to není jen předvádění, zábava a snaha o skrytou světonázorovou indoktrinaci veřejnosti. Snad to není jen záměrné vnucování nezájmu o přírodu.

Pouze na okraj připomenu, že podle mého názoru pravdivé obecné myšlení, které dnes potřebujeme, nevzniká ani z bohatosti informační nabídky, ani syntézou zajímavých stanovisek. Vzniká studiem a nápodobou poctivého úsilí tvůrčích lidí. Nedá se převzít ani naučit. Musí se dobývat tvrdou prací, poctivým úsilím ve vědě, v politice i v životě. Musí se získávat správným teoretickým přístupem k pochopení předmětu, jímž je celek bytí, a jímž se dnes téměř nikdo teoreticky nezabývá.

Co tak významného, když korporátní kapitalismus už globálně zvítězil, dnešní média a politika sledují? Šíří jen optimismus, reklamu či naopak záporné informace? Hájí pouze abstraktní práva a okamžité zájmy lidí? Nemá být jejich posláním sledovat dlouhodobou perspektivu člověka a kultury, pečovat o lidskou sebezáchovu?

Evoluce kulturního systému

Po zániku reálného socialismu se víceméně celá globalizovaná kultura vyvíjí samovolně, ale v rozporu s tím, co předpokládali významní klasikové tržního hospodářství. Například F. A. Hayek hájil tezi o samovolném vzniku endogenního kulturního řádu. Domníval se, že kulturní evoluce, má-li optimalizovat sociální konstrukty, vnitřní struktury a vztahy systému, který vytváří, musí být slepá. Politika v jeho pojetí dbala jen na dodržování zákonů a pravidel kulturního řádu. Dodávám, že mohla pomíjet umělost kultury a její evoluční nastavení vůči přírodě. V této době to ještě nebyl hlavní existenciální problém.

Dnes se však objevují vědecká fakta, že slepá kulturní evoluce směřuje sice ke svým stále důmyslnějším technickým formám, ale nikoli již k příznivým podmínkám pro život lidí. Vykrádá a zamořuje Zemi, rozbíjí spolupráci s širším přírodním systémem. Vyvolává vymírání druhů, změny klimatu, sociální konflikty a války. Vedle světonázorově zmatené veřejnosti, se rozšiřuje hromadná migrace, intelektuální úpadek politiky, a tím i příležitost pro nepoctivce a psychopaty.

Měli bychom dnes vědět, že slepá přirozená evoluce Země, jakkoli se o tom nemluví, byla od počátku nastavená biofilně: na vytvoření a podporu složitého organismu pozemského života. Život vznikl relativně brzy po ochlazení planety a jeho rozvoj Zemi nedevastoval. Naopak ji obohacoval jemnými, vzájemně závislými biologickými systémy. Jedním z nich, souvisejícím s celkem života i neživé Země, je také člověk jako druh.

Odlišné nastavení přirozené a kulturní evoluce nebylo velmi dlouho užitečné rozlišovat. Po jistou mez umělosti, složitosti a rozsahu mohla kulturu optimalizovat neviditelná ruka trhu. Kapitalismus byl na vzestupu, a bylo třeba čelit šíření názoru o škodlivosti socialistického plánovaného hospodářství. Před zánikem bipolárního světa bylo totiž obtížné rozpoznat, že spontánní kulturní evoluce, s vědou už v řecké antice skrytě nastavenou predátorským duchovním paradigmatem, expandující kulturu dlouhodobě optimalizovat nemůže.

Teprve dnes lépe vidíme, že kdysi zdůrazňovaný rozdíl mezi reálným socialismem (státním kapitalismem) a reálným kapitalismem byl z hlediska jejich vědecké a technologické podstaty spíše jen kvantitativní. Socialismus soutěžil s kapitalismem v produktivitě práce a tuto soutěž prohrál. Protože však zdrojem bohatství už přestávala být živá lidská práce, a stávalo se jím technologické vykořisťování přírodních sil, paradoxně „prohrál“ i soutěž v rabování Země.

Dnes je však „celá“ globalizovaná kultura jediným velkým subjektem pustošení planety. Země – starší, širší a mocnější systém je bohužel pro současnou kulturu jen pouhým objektem. Přestože zahrnuje člověka, nenáleží jí žádná hodnota ani subjektivita. Dbát dnes na dodržování skrytě predátorsky nastaveného směřování kultury je vůči širší přírodě nejen neodpovědné, ale pro kulturu perspektivně bezvýchodné.

Je smutné, že nedostatečně ontologicky vzdělaní politici, politologové a novináři to ve své většině ani nevědí. K odhalení ontické opozice kultury vůči Zemi je totiž nezbytné osvojit si evoluční ontologii bytí, tj. teorii konfliktu kultury s přírodou. Bez evoluční teorie totiž dnešní obecné problémy planety nepochopíme.

Absence základů obecné evoluční teorie je patrně příčinou dnešní plytkosti společenských věd. Může být také důvodem bezmocnosti a nevěrohodnosti politiky. Ta totiž řeší zajímavé spory, ale netuší, že o zásadních technologických otázkách včetně směřování kultury rozhodovat nemůže. O těch totiž už kdysi rozhodla predátorsky nastavená přírodní věda, která se už v průmyslové revoluci propojila s kapitálem.

Síla predátorské tradice

I když si vážíme svých velkých učitelů, zejména antických Řeků, musíme se dnes vzdávat přehnané úcty k řeckým i pozdějším autoritám. Tito velcí myslitelé žili v době, kdy lidstvo bylo chudé, vědy nerozvinuté, a kdy kultura přírodu poškozovala jen lokálně. Hledali cesty rychlého lidského vzestupu a hospodářského využívání přírody. Protože obou těchto cílů jsme dnes dosáhli, v nastoupené strategii nemůžeme pokračovat.

Také proto je osvícenská důvěra v kulturní étos vědy, vzdělání a techniky otřesená. Člověk není Zemi nadřazen, a pod tíhou faktů musíme uznat, že Zemi charakterizuje jí vytvořená nová dualita: hluboká existenciální opozice starší a širší evoluce přirozené, a parciální, člověkem zapálené protipřírodní evoluce kulturní. Charakterizuje ji nerovný souboj jemných tvořivých sil přírody s rostoucími, vůči přírodě destruktivními silami kultury.

Technologický tlak na přírodu, ještě před tím, než ji hlouběji nevratně poškodí, musíme tedy omezit. Může se tím snížit nejen napětí mezi bohatými a chudými lidmi, ale i napětí mezi technicky rozvinutými a zaostávajícími zeměmi.

V konfrontaci s realitou však budeme nuceni opouštět i další bezděčně přijímané mýty a iluze. Například iluzi o výsadním postavení fyziky. V konfliktu kultury s přírodou se totiž bude prosazovat primát metafyziky (filosofie) a společenských věd. Lévi Strauss v podobné souvislosti dokonce napsal, že „nebude-li 21. století stoletím společenských věd, nebude vůbec“. Myslím, že mu rozumím. Tato provokativní teze vyplývá z předmětu a role těchto věd v kultuře.

Předmětem fyziky by měla být příroda (neživá i živá), předmětem filosofie a věd konflikt kultury s přírodou. A to včetně kulturní role fyziky a přírodních věd. Přírodní vědy, provokativně řečeno, jsou méně významné už proto, že studují autonomní systém, který lidé nevytvořili, který fungoval a bude fungovat i bez nich, a za který přímo neodpovídají. Přinášejí totiž poznatky, které příroda, širší podmínka našeho života, nemůže využít. Pokoušejí se přečíst informaci, kterou přirozená evoluce zpředmětnila (či dokonce zapsala) v přirozených strukturách. V predátorském duchovním nastavení kultury však stačilo číst přirozenou informaci neúplně, antropocentricky povýšeně, přezíravě k rozsahu, struktuře a funkci přírodního systému.

Společenské vědy však studují kulturu jako umělý systém. Nevím, zdali jejich aktéři a příznivci vědí, že za rozsah kultury, nastavení a účinků na přírodu, nese lidstvo odpovědnost. Zatím nedoceňují, že kultura není evolučním pokračováním přírody, že je umělým systémem s odlišnými formami a vnitřní informací – duchovní kulturou. Zcela zásadní je však evolučně ontologické zjištění, že kultura je lidmi dočasně budovanou strukturou, která nemá vlastní teritoriální, látkovou ani energetickou a informační základnu. Místo, látku, energii i špatně přečtenou informaci krade Zemi. Pokud tuto elementární pravdu žákům, studentům a všem lidem přijatelně nesdělíme, pokud ji budeme v národním i mezinárodním měřítku porušovat, budeme se setkávat s nepochopením a nezájmem o budoucnost kultury.

Společenské vědy dnes vlastní nekompetencí zamlžují, že spolu s politikou a médii odpovídají za užití poznatků přírodních věd v kultuře. Nepřipomínají, že přírodní vědy své vlastní technologické a sociální aplikace prosazovat a kriticky zkoumat nemohou.

Je přepolitizováno?

Z čeho pramení dominance politologického výkladu světa v médiích? Domnívám se, že spíše než z moudrosti, a prozíravosti, pramení z teoretické neznalosti. Vždyť tito autoři jistě vědí, že přirozenou ani kulturní evoluci nelze záměrně „řídit“. Podobně jako biofilně nastavená příroda se dnes také predátorsky nastavená kultura „řídí sama“. I bez dílčích zásahů politiky se vnitřními procesy optimalizuje v rámci svého protipřírodního nastavení. Ale tím, že toto nastavení bylo téměř po celý novověk úspěšné, vznikla a upevnila se iluze, že kultura je pouhým pokračováním přírody, že pro zmírnění sociálních problémů musí růst a prosperovat.

Máme-li tuto zdánlivě bezvýchodnou situaci zvrátit, musíme opustit nejen problematický výklad kultury jako pokračování evoluce přírody, ale především falešný predátorský základ, z něhož dnešní protipřírodní kultura expanduje. Znamená to opustit řecké založení vědy jako teorie nadřazené skutečnosti a potvrzované technickými aplikacemi. Řekové totiž založili vědu jako techné, bez poznatků biologie a povědomí o jednotě neživého a živého světa. Neměli přiměřené teoretické poznatky ani o člověku a kultuře, ani o lineárním plynutí času. Novověká věda, která uzavírala alianci s kapitálem, byla pokračovatelkou antického modelu vědy. Rozvinutím tohoto modelu je bohužel i dnešní korporátní kapitalismus – patrně poslední forma predátorské symbiózy vědy a kapitálem.

Dysfunkčnost mezinárodní politiky, pominu-li proces nerovnoměrného dělení bohatství i pustošení Země, snad nejlépe potvrzují rostoucí výdaje na zbrojení a válečné přípravy. Ukazuje se, že dnes v prvé řadě nepotřebujeme ani další ekonomický růst, ani vyspělejší abiotickou techniku. Nepotřebujeme ani nové volené orgány planetárního řízení. Potřebujeme osudový biofilní obrat kultury, radikální změnu nastavení, respekt k nadřazenosti přírody. Potřebujeme duchovní obrat v oblasti obecné teorie, vědy, výchovy i politiky.

Dnešní kultura může sice zůstat rozvinutou umělou strukturou, ale funkčně zapojenou do širšího systému přirozené obnovy Země. Je totiž nebezpečné v další kulturní evoluci se stavět (řečeno Hegelovými slovy) na hlavu, na myšlenku lidské nadřazenosti nad přírodou. Je nezbytné přiznat, že hlavu jsme kdysi neobdrželi pro řízení evoluce planety Země, ale pro přežití v náhradních ekosystémech. I globalizovaná kultura se musí nechat vést systémem, který je starší, širší a mocnější než umělý a dočasný lidský výtvor. Musí se funkčně propojit se systémem, který se již několik miliard let samovolně strukturuje, optimalizuje a rozvíjí.

I komentované zpravodajství, které dnes formuje myšlení lidí, by mělo vycházet z premisy, že Země, kterou zatím neprávem přehlížíme, je nejvyšší hodnotou vůbec. Zrodila nás, a pokud jsme s ní bezděčně spolupracovali, pomáhala našemu vzestupu. Pomůže nám, pokud kulturu hlouběji pochopíme, objevit historicky novou pokoru před ničivými silami kultury, opustit arogantní pýchu na dílčí vědu, techniku a politiku. S její pomocí najdeme snad i novou biofilní kulturní strategii. Najdeme hlubinnou, vše pronikající úctu k Zemi, která kdysi z neznalosti připadla pouze člověku.

Tuto strategii, nový kulturní řád a pravidla lidského přežití, však nenajdeme jakkoli podrobným komentováním každodenních politických událostí. Právě naopak. Uzrál čas, abychom i v těchto pořadech opouštěli politické mudrování a posuzovali to, co je důležité pro budoucnost kultury. Je to uznání subjektivity naší planety, udržení podmínek rovnováhy a zdraví Země. Technická spotřební kultura je dnes rychle rostoucím neživým tumorem živé pozemské přírody.

Nemusíme být specialisty, abychom věděli, že takový existenciální konflikt s planetou se nezmírní ani dalším ekonomickým růstem, ani duchaplnými politickými diskusemi. Zmírní se zásadní biofilní přestavbou kultury, procesem uvážlivé lidské sebezáchovy.