Téma průmyslové politiky či ekonomického patriotismu se vrací do americké politické debaty.
Průmyslová politika je považována za nadávku, ale vždy to tak nebylo. V politickém kontextu informuje pro Financial Times Rana Forooharová.
Trumpův slogan „Make America Great Again“ se nikdy netýkal toho, že by snad doma chtěl něco změnit. Vždy šlo o trestání nepřátel i spojenců, o využívání cel. Donald Trump je jedinečný v tom, že umí narušit status quo, ale nemá ani tuchu, jak vytvořit cokoliv udržitelného pro USA. Ale někteří demokraté ví, jak na to a chtějí prezentovat moderní průmyslovou politiku pro 21. století.
Elizabeth Warrenová je jednou z demokratických kandidátek na prezidenta a představuje nyní svůj program ekonomického patriotismu. Její slova, že nadnárodním gigantům na USA nezáleží, zní jako kdyby je řekl jestřáb Peter Navarro z Trumpovy administrativy. Demokraté se zkrátka snaží dostat znovu do hry.
Warrenová ovšem ví, jak vytvořit udržitelný růst. Ekonomické plánování je v USA považováno za „socialismus“, ovšem ve skutečnosti je mýtus, že vláda netvoří ekonomický výběr. USA podle ní zvolily obchodní politiku, která dává karty do rukou kapitálu na úkor zájmů amerických pracovníků. Německo je ale jiný příklad, tvrdí Warrenová.
Warrenová si zkrátka myslí (a s ní i řada republikánů), že nelze mít ekonomiku založenou na inovátorech s hromadou levných pracovníků, a tak konkurovat Číně. Proto chce založit Ministerstvo ekonomického rozvoje. Jeho účelem by mimo jiné bylo vytvářet dlouhodobě udržitelná a kvalitní pracovní místa. Jde také o podporu výzkumu, zajistění toho, aby firmy, které vyrábějí v USA z toho měly prospěch. Zkrátka přesun od ekonomiky vedené spotřebitelem k ekonomice vedené pracovníkem, to je to heslo.
I jiní liberálové se tím inspirují, ale je zajímavé, že i republikán Marco Rubio, který neskrývá své ambice se jednoho dne stát prezidentem, říká něco podobného. Rubio totiž došel k názoru, že kapitálový trh v USA slouží sám sobě a nepomáhá nefinančním podnikům. Podle Rubia nelze neustále jen preferovat akcionáře, či dokonce že by veřejnost měla v alokaci kapitálu hrát větší roli, což je pro řadu republikánů nepředstavitelné.
Jeho názory jsou pozoruhodné, uvádí Forooharová. Rubio vlastně sepsal ekonomický manifest. A ukazuje se, že i řada republikánů zpochybňuje politiku „trickle down“ (tedy že bohatství proteče seshora dolů). Tváří v tvář čínské strategii „Made in China 2025“ je jasné, že USA nemůže jen tak snadno soutěžit se státním kapitalismem, pokud samy USA nezlepší způsob, jak dostat kapitál do produktivních sfér. Spolu s kvalitními pracovními místy už samozřejmě hovoříme o průmyslové politice.
Průmyslová politika sloužila jako nadávka a hodně dlouho, připomíná Forooharová, jenže vždy to tak nebylo. Jde vlastně o návrat k hamiltonovskému systému rozvoje, v němž veřejný sektor hraje klíčovou koordinační roli.
Byl to Alexander Hamilton, kdo založil Národní banku, přišel s partnerstvím soukromého a veřejného (k financování vodní energie), i s levným kapitálem pro investice. Ostatní administrativy se tím inspirovaly, ať už to byl Lincoln, Roosevelt nebo Kennedy. Mezi demokraty a republikány budou jistě v pojetí rozdíly, hlavně když přijde na daně a na to, jak zaplatit investice do infrastruktury. Ale představa, že může být nadstranická shoda na „Make America Great Again“, která nepovede k tomu, že si USA znepřátelí celý svět, je nejlepší zpráva za poslední dobu, uzavírá Forooharová.
- O německé průmyslové politice a její koncepci jsme čtenáře informovali v tomto článku.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.