Financial Times. Výhledy na „Italexit“ nejsou valné, ale idea získává podporu, píše Financial Times k vývoji v Itálii.
Profesor Alberto Bagnai, který vede blog „goofynomics“ učinil provokativní návrh: mělo by existovat kontrolované vystoupení z Eurozóny. Mezi kolegy je profesor Bagnai euroskeptickou výjimkou, i když říká, že odchod Itálie z Eurozóny získává podporu.
„Už to říkám sedm let a pomaličku se to stává mainstreamem. Itálie je zraněná a hegemoni – Francie a Německo – si ji kupují kus za kusem. A je to téměř koloniální operace.“
Většina italských ekonomů, úředníků i představitelů byznysu jsou příznivci eura. I veřejnost zatím zůstává euru nakloněna: podpora setrvání u jednotné měny je tu stále, navzdory rostoucí skepsi ohledně EU jako takové. Je ale jasné, že debata se postupně přesouvá k možnému „Italexitu.“
Italský ministr financí, Pier Carlo Padoan, říká, že scénáře odchodu Itálie z Eurozóny jsou módní a jemu nahánějí hrůzu. Ti, kteří podle něj takové návrhy vytvářejí a podporují, nemají ani tušení, jaké ekonomické, sociální a kulturní škody by způsobili občanům. Debaty o euru v Itálii jsou odrazem jiných zemí, v nichž si politici proti euru vybudovali slušnou pozici.
Někteří tvrdí, že „okno“ pro výstup Itálie už je zavřené, a to kvůli změně struktury italského dluhu. Antonio Guglielmi, autor zprávy o možných dopadech opuštění eura, říká: „Ať už je důvod k odchodu jakýkoliv, je pozdě.“
I tak ale euroskeptici jeho zprávu přivítali, neboť ukazuje, že je tato možnost brána vážně.
V oblasti politiky je euro jedním z hlavních témat. Jak hnutí Pěti hvězd, které vede průzkumy veřejného mínění, tak i krajně pravicová Liga severu hovoří o opuštění eura, zatímco Forza Italia Silvia Berlusconiho navrhuje novou paralelní měnu. Jen vládnoucí Demokratická strana (PD) chce euro před volbami hájit.
Ekonomický poradce PD Filippo Tadei ale připouští, že euro je snadný cíl a že se i lidé patřící ke střední třídě ptají: co by se stalo, kdybychom odešli?
Ti, kteří se přimlouvají za opuštění Eurozóny, využívají veřejného zklamání ze škod napáchaných dlouhou recesí a pomalým oživením s tím, že jen návrat měnové suverenity dovolí Itálii, aby se osvobodila od rozpočtových a regulatorních omezení, které ji udává EU a ECB. Je tu také pocit nostalgie po typickém postupu devalvací, které Itálii držely konkurenceschopnou před zavedením eura. Ovšem zastánci eura namítají, že devalvace by nakonec vedla k vyšší inflaci, vyšším úrokovým sazbám a snížení reálných mezd.
Profesor Bagnai ale nesouhlasí a domnívá se, že hlavním problémem jsou lidé, kteří jsou bez práce a jejich příjem je nula. Tam není starost o reálné mzdy, tvrdí, ale o to, aby lidé vůbec měli nějaký příjem. Pro něj je ovšem hlavní, že odchod Itálie už není nedotknutelným tématem.
Lorenzo Codogno, bývalý hlavní ekonom italského ministra financí, se obává, že nynější nízká pravděpodobnost se může stát sebe-splňujícím se proroctvím, ještě než by došlo k politickému posunu. Podle jeho názoru je pravděpodobnost Italexitu stále nízká – méně než pět procent, ale nestále roste.