Právník Miroslav Tejkl píše o šancích ústavní žaloby Senátu proti prezidentovi Miloši Zemanovi.
Jaké šance má ústavní žaloba na prezidenta republiky prosazovaná skupinou kolem senátora Lásky?
Článek 65 platné české ústavy o žalobě na prezidenta říká:
„(1) Prezidenta republiky nelze po dobu výkonu jeho funkce zadržet, trestně stíhat ani stíhat pro přestupek nebo jiný správní delikt.
(2) Senát může se souhlasem Poslanecké sněmovny podat ústavní žalobu proti prezidentu republiky k Ústavnímu soudu, a to pro velezradu nebo pro hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku; velezradou se rozumí jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu. Ústavní soud může na základě ústavní žaloby Senátu rozhodnout o tom, že prezident republiky ztrácí prezidentský úřad a způsobilost jej znovu nabýt.
(3) K přijetí návrhu ústavní žaloby Senátem je třeba souhlasu třípětinové většiny přítomných senátorů. K přijetí souhlasu Poslanecké sněmovny s podáním ústavní žaloby je třeba souhlasu třípětinové většiny všech poslanců“
Pokusme se podívat střízlivě a bez nenávisti nebo naopak euforie na motivy předem mrtvé ústavní žaloby (dolní komora čili Poslanecká sněmovna potřebný počet hlasů nepřidá a vědí to i „ústavní žalobníčci“ vedení bojovníkem za Pravdu a Lásku Láskou a jsou s tím smíření).
Žaloba je založená na 24 případech, považovaných za hrubé protiústavní hříchy hlavy státu.
Pokusme se aktéry trochu pochopit a úmyslně zesílit nejlépe bod, který žalobníčci považují za klíčový.
Miloš Zeman jmenoval v roce 2013 svou vlastní Rusnokovu vládu, o které sám věděl, že nemá oporu v parlamentu – a tuto vládu navíc jmenoval za situace, kdy parlamentní většina, která by podpořila vládu jinou, existovala (ODS, TOP 09, LIDEM) a byla v aktuální chvíli k dispozici.
To se skutečně stalo.
A teď si představme zintenzívněný příběh, který se ve skutečnosti neodehrál:
Zeman – například – po celou dobu svého mandátu jmenuje vždy vlády, kterým důvěřuje on a případně nějaká parlamentní menšina. Jsou to nejrůznější sestavy, už není v čele premiér Rusnok, ale vždy někdo jiný. Nějakou dobu takové vlády vládnou, pak trvají v demisi a jsou nahrazovány vždy nějakou podobnou jinou sestavou – nakonec s předsedou vlády podle návrhu předsedy sněmovny. Prezident se neobtěžuje sněmovnu rozpouštět (skoro všude je to jen jeho možnost – ne povinnost). Úplně sněmovnu ignoruje, a pokud by ho k rozpuštění sněmovny nutila třípětinová většina (která by se dávala dohromady špatně a proti zájmu poslanců, kteří tam zrovna sedí), tak to případně udělá (anebo taky ne) – aby se k té další sněmovně choval stejně.
Léta běží a lidé si zvykají, že prezidenti (občas s předsedou sněmovny) tvoří vlády, které nepotřebují důvěru parlamentní většiny a jsou recyklovány z prezidentových oblíbenců vždy znova a znova – s modifikací zájmů předsedy sněmovny – a tak pořád a navěky …
Reálný ústavní systém je (pokud jde o princip parlamentní republiky) totálně rozložen …
To by – například – mohla být podle mého názoru intenzita, potřebná k tomu, aby bylo zřejmé, že dochází k pokračujícímu a trvalému hrubému porušování ústavy v jejím duchu a asi by pak nebyl problém prokázat celkový záměr a cíl prezidentova konání.
Zhruba v tomto smyslu se opatrně vyslovil ústavní právník, vedoucí katedry politologie a sociologie na pražské Právnické fakultě a tajemník Stálé komise Senátu pro Ústavu, tedy zaměstnanec Senátu Jan Kysela, který žalobníčkům jinak spíš fandí.
Kysela považuje za potřebné, aby bylo prokázáno, že jde o trvání, o vědomý řetězec, utkaný ze Zemanových činů, který vede jako celek k uskutečňování zlého záměru – rozbíjet ústavu, její charakter, její smysl a její podstatu (v oblasti státoprávního systému parlamentní demokracii).
Když se Marek Pokorný 31. 1. 2019 na stránkách Aktuálně.cz Kysely ptal, zda oněch 24 skutků stačí to na ústavní žalobu, dostal následující odpověď:
„To bude hodně záležet na podání, jak to bude vylíčeno, jestli jako izolované skutky, nebo jako součást nějakého příběhu, seriálu. Mně se zdá, že pan senátor Láska inklinuje k té druhé verzi, že to šestileté prezidentství Miloše Zemana vylíčí jako určitý příběh, překračování a testování hranic ústavy, pohybování se na hraně. …… V rámci toho šestiletého příběhu patrně budou zvýrazněny některé skutky, které by mohly upoutat pozornost Ústavního soudu. Mezi nimi může být i vnucení Rusnokovy vlády sněmovně a udržování její vlády u moci poměrně dlouhou dobu po volbách v roce 2013 či veřejné úvahy o tom, jestli může nebo nemůže odvolat předsedu vlády, když bylo vnímáno celou řadou komentářů vnímáno jako pokus o nějaký ústavní převrat. Je otázka, jak bude ta ústavní žaloba postavena a jestli to třeba všechno poskládáte do příběhu, s nímž spojíte záměr, že prezident republiky se těmito kroky dlouhodobě pokouší k něčemu směřovat.“
Samozřejmě že ústavní „žalobníčci“ to tak u svého „démona“ vidí a to asi jednoznačně.
Podobně jako kdysi orgány činné v trestním řízení za stalinismu zkonstruovaly z jednotlivých skutečných událostí výklad zlovolně motivovaného protistátního záměru a cíle jednání všech těch Slánských, Londonů a Reicinů, kteří prý celou dobu záměrně usilovali ve spolupráci s cizí nepřátelskou mocností o rozvracení našeho společenského zřízení – a z izolovaných skutků bez kontextu vcelku nevinných nebo neutrálních byl poskládán jejich odporný a zrádcovský život skřetů ovládaný neméně hnusným protispolečenským záměrem …
Nevím, jestli je v ústavní žalobě zakomponována velezrádná spolupráce s Ruskem nebo (respektive a) Čínskou lidovou republikou.
Aktéři ústavní žaloby jsou však podle mne o tomto velezrádném spojení a o Zemanově agentství napojeném na východní zpravodajské centrály určitě skálopevně vnitřně přesvědčeni …