Jan Ernest píše o pokusech vyhnout se bankovní dani pomocí Národního investičního fondu, který se velmi zamlouvá nejen některým ministrům, ale hlavně ziskovým bankám v ČR.
Pár slov ke koncepci Národního investičního fondu, který sice ještě nevznikl, ale už ho někteří ministři současné vlády považují za významný nástroj pro realizaci své investiční politiky.
Nejprve něco o tom, jak se zrodila tato myšlenka. Na začátku byla úvaha o tom, že by se mohla zavést bankovní daň, protože banky mají v současnosti velké zisky a měly by více přispívat do státního rozpočtu, který nemá dost zdrojů na to, aby pokryl velké potřeby investic např. do infrastruktury.
Jak známo, české banky (a to je nutno zdůraznit) byly před privatizací do rukou zahraničního kapitálu očištěny od špatných úvěrů. Státní rozpočet za to tehdy zaplatil možná až 350 miliard korun, ale některé odhady uvádějí i daleko vyšší sumu. A dnes tyto banky ohlašují rekordní zisky. V letošním prvním pololetí je to opět rekordní „sklizeň“ – 44 miliard korun. Tato rekordní čísla zaznamenávají banky minimálně poslední tři až čtyři roky.
Za poslední dva až tři roky již na dividendách zahraniční matky dostaly zpět svůj investovaný kapitál. A když to spočítáme za dvacet let od privatizace, pak je tento investovaný kapitál uhrazen již několikrát. Není také žádným tajemstvím, že například pro Erste Bank je největším zdrojem zisků (a tedy v podstatě zachraňuje celou její bilanci) právě Česká spořitelna, která své rakouské matce poctivě odvádí na dividendách celý zisk bezmála do poslední koruny.
Proto se celkem logicky objevuje požadavek na zavedení bankovní daně, neboť – řečeno lapidárně – neměly by si tyto banky z české ekonomiky dělat takový „Klondajk“ a pokud ano, pak bychom se na tom jako stát také měli trochu podílet. Nakonec víme, jak tento zisk vzniká: z bezmála nulových úroků na vkladech a vysokých poplatků za správu účtů a dnes i z relativně vysoké základní repo sazby centrální banky.
Tento požadavek však narazil na jedno tabu současné vlády – nezvyšovat daně. A tak i tato (ne snad špatná) myšlenka, pokud vezmeme specifika českého bankovního sektoru, byla zavržena. Neměli bychom být zbytečně skromní, pokud jde o specifika našeho bankovního sektoru. Stačí, když se jen krátce zamyslíme, jak hospodaří některé věhlasné banky např. Deutsche Bank s mnohamiliardovými ztrátami, které nakonec také sanuje stát. Takže chtít v podobě daní něco z toho, co jsme jako stát vložili do jejich sanace, není zase tak úplně mimo mísu.
Ale bankovní daň byla odmítnuta a tak se zrodila spásná myšlenka: uděláme fond, do kterého banky budou přispívat, a to dobrovolně, vědomy si své společenské odpovědnosti. Prostě přijdeme s něčím, co je daleko lepší. Prostě odmítneme bankovní daň, ale ty peníze, které bychom dostali bankovní daní, my dokážeme získat daleko lépe a možná, že jich bude ještě víc.
Původně u zrodu tohoto fondu stála patrně myšlenka, že vklady bank do tohoto fondu budou darem. A bude-li to dar, tak to účetně může být pouze ze zisku po zdanění, tedy na úkor dividend akcionářů.
Kolik takový dar banky může dát dohromady? Desítky milionů? Proto, aby to vůbec mělo význam, muselo by se jednat o dary o velikosti miliard a to každý rok. Ale proč by takové dary banky měly dělat? Aby odvrátily zdanění? To by přece nedávalo vůbec žádný smysl, protože vyšší daně by je vyšly laciněji.
Takže se přišlo s jinou neotřelou myšlenkou, bude to jakýsi investiční fond. To už dává větší smysl, ale vyvolává ještě více otázek.
Vytvoříme-li investiční fond, pak jeho účastníci právem očekávají, že bude zhodnocovat jejich vložené investice. Pro banku by takový vklad do fondu byl vlastně aktivem, které bude mít zapsáno ve svých investicích. A jak se pak bude v takové situaci, kdy tvrdíme, že chceme investovat především do infrastruktury, nemocnic, možná kulturních zařízení, obchvatů měst, vyjadřovat efekt takové investice? Jaký by asi tak byl výnos takového fondu?
Ale fond má i další úskalí – diverzifikace investic, tedy musí investovat do jiných odvětví, musí sledovat výnosnost investic. Jak tedy může naplnit představu některých ministrů, že bude zaměřen jen na téměř nevýnosné investice.
Asi nemá smysl rozebírat všechny další souvislosti, kromě tří. Takový investiční fond by mohl existovat podle stávajícího zákona o investičních fondech – potom je rozsah jeho regulace mimořádně velký. Zkušenosti ukazují, že proces schválení takového fondu je záležitost řádově na jeden až jeden a půl roku. Centrální banka, která tuto regulaci zajišťuje, je celkem oprávněně přísná s ohledem na minulé zkušenosti s takovými fondy.
Je tu samozřejmě i možnost, že takový fond bude zřízen zvláštním zákonem. I to je záležitost na nejméně rok. Ani tam se nevyhneme problémům regulace takového fondu a také stanovení toho, kdo ji bude provádět.
Druhý problém. Proč zřizovat takový fond, když jich v naší ekonomice působí desítky? Mají svoji historii, svoji výkonnost a své klienty. Proč by banky měly právě do tohoto státem zřízeného fondu přednostně přispívat? Jediným důvodem by mohla být jeho výnosnost.
Je tam ještě jedna věc. Takový fond potřebuje depozitáře, tedy banku, kde budou soustředěny jeho peníze. Která banka to asi tak bude, protože ta na tom ještě dále vydělá.
Třetí problém. Při základní myšlence, že stát nesmí zvyšovat svoji zadluženost, se v tomto fondu vidí nástroj, jak tuto zásadu obejít. Domnívám se, že to asi nebude úspěšné. Podle přijatých pravidel, pokud stát zřídí podobnou instituci, kterou bude řídit, jmenovat do jejího vedení své zaměstnance, kteří se budou řídit pokyny vlády, tj. chování fondu podstatně ovlivňovat atd., pak takový fond je součástí státního dluhu, a to dost jednoznačně.
Přece takový fond si peníze v tomto případě jen půjčuje do svých podílníků. On jim ty peníze dluží, a naopak, oni si mohou své peníze také vzít zpět. Stát by zde jednoznačně vystupoval jako dlužník.
Nedivím se, že banky tento nástroj vládní investiční politiky tak výrazně podporují. Z jejich stran je to výborně rozehraná partie. Pochopily, že proti sobě nemají protihráče, který by je s jejich investičním fondem poslal k šípku, protože ten fond nic neřeší. To už dnes si může stát půjčit, co potřebuje, ale nechce, protože zřejmě chce snížit dluh vládních institucí až na nulu a stát se tak světovou raritou, pokud jde o zadluženost státu.
Proto dnes banky budou debatovat o investičním fondu, protože to je ten nejlepší způsob, jak se na nějakou dobu zbavit diskusí o bankovní dani. Ony dobře vědí, že takový fond je slepá ulička. A do té se jim podařilo vládu dostat.
Spíše se divím tomu, že nebezpečí slepé uličky si nikdo z vládní strany nepřipouští, že nevidí, jak elegantně se bankovnímu sektoru a lobbistům, kteří jej podporují, podařilo vládě předhodit řešení, které ve skutečnosti vůbec žádným řešením není.
Je ovšem také zklamáním, že není slyšet hlasy, které by ukázaly, že vláda nemůže mít obojí. Nemůže mít nízké daně, snižovat dluh státních institucí a současně řešit léta zaostalou infrastrukturu i naléhavé sociální potřeby, jako je neexistující výstavba sociálních bytů.
Tak zde v praxi vidíme, že tyto diskuse nejsou ničím zvláštním, co by českou ekonomiku či politiku odlišovalo od jiných zemí. Nakonec článků na téma, že recepty z učebnic či současné praktické kroky hospodářské politiky nepřinášejí uvažované efekty, je především na !Argumentu dostatek.