Veronika Sušová-Salminen vysvětluje, proč v současných měnících se podmínkách Rusko skupinu G7 nepotřebuje a smysl jeho členství v ní se vyčerpal.
Návrh Donalda Trumpa a Emmanuela Macrona vrátit Rusko do skupiny G7, tedy vrátit se k formátu G8, který existoval v letech 1995 (a formálně pak 1998) až 2014, nepřekvapivě vzbudil negativní reakce mezi členy uskupení. Návrh ale nebyl s nějakými ovacemi přivítán ani v Rusku. Zaznělo jen zdrženlivé tvrzení Kremlu, že Rusko se nebrání žádné formě (a formátu) spolupráce s partnery, i Lavrovova slova, že samo Rusko zájem o opětovné členství neprojevilo. I když vyloučit Trumpovo pozvání Putina jako hosta summitu v roce 2020 nyní nelze. Důvody pro tyto odmítavé postoje však nespočívají jen v tom, že se situace kolem Ukrajiny od roku 2014 nijak nevyřešila, jsou o dost širší.
Formát G7 se v posledních letech ocitá ve stále viditelnější krizi. Ta se projevuje dysfunkčností a viditelnými neshodami, které letos stvrzuje neexistence společného komuniké summitu. Jednoduše proto, že se na něm není možné shodnout. Důvodem je jednak politika a nevyzpytatelnost amerického prezidenta Donalda Trumpa, jednak i řada problémů mezi jednotlivými členskými zeměmi. Nad tím vším se pak tyčí velká otázka postupného přechodu od západní (americké) hegemonie k multipolarismu.
Jen namátkou: USA se se členy skupiny shodnou jen na málo věcech, neshodnou se na principiálních otázkách. Sporné body jsou závažné: protekcionismus, obchodní politika, klimatická změna i dílčí otázky jako například dohoda s Íránem či politika vůči Číně (pozvání Ruska do G7), které se ovšem týkají obecnějších otázek multilaterální spolupráce a bezpečnosti. Itálie má (zatím) populistickou vládu, která se v řadě věcí odchyluje (nebo by alespoň chtěla) od bruselské disciplíny. Velká Británie si nejen odhlasovala odchod z Evropské unie, ale nejspíš z ní odejde bez dohody. Není tak jasné, jak se budou formovat další vztahy mezi Londýnem a Bruselem. Londýn přitom sází na Trumpovy Spojené státy, což nejspíš povede k posílení závislosti Británie na USA s důsledky pro evropskou politiku. Evropská unie, která je členem nečlenem uskupení, se zatím nedostala z krize identity (a integrace). Vztahy mezi USA a EU jsou přinejmenším napjaté. A tak bychom mohli pokračovat.
V uplynulých letech značně posílila úloha jiného, širšího formátu, který už není jenom západní, a to skupiny G20. Právě tento formát Rusko v posledních letech výrazně akcentuje vzhledem k jeho větší diverzitě – už jen proto, že nejde výlučně o spolek spojenců USA jako v případě G7.
Vyhazov Ruska ze skupiny G8 dával smysl, návrat Ruska do skupiny naopak v nynějších podmínkách moc velký smysl nedává.
Především, ukrajinská krize je důsledkem, nikoliv příčinou, širších problémů ve vztazích mezi USA, jejich západními spojenci (což jsou vlastně všichni členové G7) a Ruskem po konci studené války. Ideologický výklad samozřejmě bude zdůrazňovat, že Rusko je autoritářské, a proto zabralo Krym a vměšovalo se na Ukrajině. Proto také nemá patřit do skupiny „demokracií“, jak se G7 definuje. Tento výklad nebude konflikt mezi Ruskem a západem (nejen o Ukrajinu) chápat jako důsledek dysbalance a problémů, které se nakumulovaly ve struktuře mezinárodních vztahů po skončení studené války.
Jenže přesně tady jsou kořeny krize: Rusko se stalo členem skupiny G7 na základě iniciativy prezidenta Billa Clintona, který se tak snažil neutralizovat ruský odpor k východnímu rozšiřování NATO. Jak naznačují archivní záznamy, jednalo se o určitý typ obchodu, který v případě Borise Jelcina zahrnoval také americkou pomoc s jeho volební kampaní v roce 1996 (v době, kdy Jelcinovi reálně hrozilo, že nebude zvolen). Mimochodem, tato volební kampaň by se z dnešního hlediska dala považovat za vměšování do ruské domácí politiky na základě „tajné dohody“ mezi Jelcinem a Clintonem. Ovšem, to by se nesmělo považovat jedno vměšování za blahodárné a druhé za škodlivé… Nemělo by nám ale uniknout jedno: členství Ruska ve skupině G7 bylo spojeno s dobou celkově oslabeného Ruska, kdežto Rusko za Vladimira Putina na mezinárodní scéně svoje postavení posílilo – posílilo a zaujalo asertivní (podle kritiků agresivní) postoj.
Jestli poslední roky něco ukázaly, tak kumulaci problémů kolem rozšiřování NATO směrem k ruským hranicím spojenou s kroky, jakými bylo americké vypovězení dohody ABM v roce 2001 a vznik Národního protiraketového systému USA s globálním rozsahem. Ovšem západní země budou trvat na tom, že rozšíření NATO nebylo problémem a ruské chování dokázalo, že bylo naprosto správné. Když problém není ani identifikován jako problém a rozšiřování je dokonce prohlašováno za řešení, současný pat ve vztazích se asi dá rozlousknout jen velmi těžko.
V roce 2014 se „ucho utrhlo“ a Rusko bylo ze skupiny G8 následkem toho „za trest“ vyloučeno, podobně jako byla pozastavena (na čas) činnost Rady NATO-Rusko. Naznačuje to, že v případě problémů západní země upřednostnily vyloučení, i když jejich vlastní minulé akce v jiných případech zdaleka nebyly košer (jistě ale porušovaly mezinárodní právo v zájmu demokracie a celého lidstva, takže je to něco jiného). Na ruské straně tak nepochybně posílil dojem, že západ má zájem o „spolupráci“ s Ruskem, jen když je Rusko slabé a závislé. Ovšem z hlediska strukturálních problémů bylo vyloučení Ruska ze skupiny G8 naprosto logické: členství Ruska ve skupině stálo na snaze neutralizovat ruský odpor proti rozšíření NATO na východ. Ten mezi roky 1998 až 2014 narůstal bez ohledu na členství Ruska ve skupině G8, až se neutralizační efekt vyčerpal, jak ukázal vývoj kolem Ukrajiny. Agenda dalších společných zájmů skupiny i Ruska byla obětována.
Nejde však jenom o omezený horizont vztahu mezi Ruskem a západními zeměmi v rámci rozšiřování NATO. Výraznou roli strukturálního driveru sehrála Velká recese a její důsledky pro Západ i pro americké postavení ve světě. Tato krize posílila globální posun ke skupině G20, kde Rusko aktivně působí, a také přispěla ke vzniku celé škály neshod, které skupinu G7 dál oslabují a jen odrážejí relativní úpadek moci Spojených států v globálním měřítku. Ten nyní korunuje Trumpova politika, která se paradoxně podílí na likvidaci řady institucionálních pilířů americké moci, a tím i dosavadní nadvlády Západu ve světě. Náhradou za ně má být zatím dost neuchopitelná transakční diplomacie na dvojstranné bázi.
Rusko po roce 2014 vsadilo na multipolaritu, na vznik nového, diverzního uspořádání mezinárodních vztahů s více regionálními centry moci, které je samozřejmě otázkou budoucnosti. Ovšem současnost k jejímu formování už přispívá. Skupina G7 takovou multipolaritu nereprezentuje, je to spolek spojenců USA, který si ji nejspíš ani nepřeje, a zároveň už není schopna zformulovat společnou platformu k udržení či snad posílení západní hegemonie. Skupina G7 tak představuje stále víc relikt minulosti, o kterou Rusko nemá očividně zájem, protože z jeho pohledu více či méně ignorovala ruské zájmy. Návrat do skupiny v jejím současném složení by byl pro Moskvu fakticky už zbytečný, a navíc mu brání objektivní okolnosti. Vyloučení ze skupiny signalizovalo totiž jednak vyčerpání politiky západních zemí vůči Rusku (na Ukrajině tvrdě narazila na svoje limity), jednak další oslabování západní (americké) nadvlády ve světě. A to je trend, který bude podle prognóz v následujících letech pokračovat.