Jan Ernest se ve svém komentáři podíval na problém klimatické změny z pohledu ekonomie. Proč v tomto případě daně nejsou řešením?
Problém klimatické změny nebo globálního oteplování, či jak se to vše nazývá, dnes trápí kdekoho. Tedy i ekonomy, jak se ukázalo na nedávné bruselské diskusi.
Je to určitě i proto, že současná politická reprezentace EU si vytyčila za cíl být lídrem klimatické akce, respektive boje za ochranu klimatu. Odtud se rodí pak ambiciózní cíle dosáhnout nulové uhlíkové stopy v roce 2050, tedy být klimaticky neutrální. A někteří říkají, že toho lze dosáhnut i dříve.
Diskuse o těch otázkách by měla mít podle mého soudu dvě roviny. Nejprve k té první. Když se totiž k takové diskusi přihlásí ekonomové, vždycky to skončí tím, že je nutno to řešit daněmi. Prostě zatížit vysokými daněmi nejen uhlí, jehož spalování se má nejlépe co nejdříve zakázat a už vůbec nepodporovat otevírání nových uhelných dolů či výrobu zařízení na spalování uhlí. Ani financovat to už nebudeme atd. Stejně tak budeme postupovat s ropnými produkty: odstraníme co nejrychleji spalovací motory a přejdeme na elektromobilitu, a to u všech druhů dopravních prostředků, tedy nejen aut, ale i lodí, a možná i letadel.
V případě letadel to vyřešíme tak, že nebudeme létat (nebo jen minimálně) a nebudeme ani létat na dovolenou. Hlasatelé takových názorů by možná měli pak vysvětlit, co se stane s těmi miliony lůžek postavených v letoviscích na celém světě – nebo stačí jen v Evropě. Jak zaměstnáme desetitisíce lidí, kteří tam pracují atd. Ale možná, že se pro ně nějaké jiné příležitosti najdou.
Zdá se mi, že daněmi chceme řešit něco, co daněmi není řešitelné. Daně mohou být jen součástí takového řešení, ale nejsou řešením samy o sobě. Každé řešení přece vyžaduje celou řadu dalších kroků. Jen pro malou ilustraci: finský představitel prohlásil, že oni jistě podpoří vyšší daně na spalování uhlí. A já dodávám – samozřejmě, oni přece ve své energetice moc uhlí nepotřebují, nemají ani jeho vlastní ložiska atd., mají vyšší zastoupení jaderných zdrojů a v této době staví další dva nové zdroje. A ještě dodám, že v sousedství nemají země, kterým by jaderná energetika vadila (na rozdíl od ČR).
Právě diskuse o daních v ekologii je součástí ještě širšího úsilí, a to je zajištění trvale udržitelného rozvoje. Mluví se o tom, že prioritou EU je odstraňování nerovností v příjmech na hlavu jako základ pro společenskou soudržnost.
Zde jsou některé analýzy nemilosrdné. Nerovnost v příjmech se v posledních 40 letech zcela jednoznačně zvětšuje. A co je nejvíce šokující, růst nerovností ve vyspělých společnostech se zrychluje od finanční krize, tedy za posledních deset let.
A jak se chovají vlády v těchto zemích? Snižují daně firmám. Podle analýz klesly za třicet let firemní daně ze zisku z průměrných 40 % na současných 18–20 %. A to nemluvíme o tom, že i v EU (přes všechno tzv. úsilí o odstranění daňových rájů) jsou pořád země, které mají extrémně nízké daně, např. Malta. Ale o tom není dobré ve slušné společnosti mluvit. To je tabu.
Samozřejmě, že se potom chybějící daně musí přenášet na daně zatěžující spotřebu, tedy na DPH. A taková daň zase zatěžuje finálního spotřebitele: obyvatelstvo. A jak je všeobecně známo, DPH nejvíce zatěžuje nejchudší, protože ti veškeré své příjmy utratí a nemohou vytvářet úspory atd. Pro vysvětlení – tzv. složená daňová kvóta, která zachycuje podíl daní a také sociálního pojištění na HDP je v EU kolem 38 %. V ČR je to jen kolem 32 %.
Když pak převedeme zvýšené daně do ekologie, pak zvýšením ekologických daní budou nejvíce zatíženi ti chudší, a tedy budeme mít opět důvod k tomu konstatovat, že nerovnost narůstá. Právě ony ekologické daně (např. na pohonné hmoty) budou zase v jiném světle ukazovat to, co je fenoménem i u nás. Dojíždění za prací na větší vzdálenost – o tom říkáme, že je potřebné, že to je ona žádoucí mobilita za prací, ale to se prodraží. Možná to můžeme kompenzovat nějakou slevou či dotací, ale na tu zase potřebujeme nějaké daně. Je to však řešení?
Stát vůči kapitálu selhává. Sice jsme si vědomi, že nárůst nerovností nevyhnutelně vede k růstu napětí ve společnosti, likviduje společenskou soudržnost. Přitom nám současně nevadí, že hodnocení jakékoli firmy se dnes opírá o to, o kolik v minulém roce zvýšila zisk a zda to bylo více než v předchozím roce. Na tom je postaveno ono ratingové hodnocení firem: na tom, jak zvýšily zisk a zda budou akcionáři spokojeni. A na seminářích budeme mluvit o tom, jaká je společenská zodpovědnost firem atd. Jak tuto společenskou zodpovědnost vysvětlíme těm, které dnes některé evropské banky chtějí propouštět (17 tisíc zaměstnanců v jedné německé bance).
Jaký smysl mají potom ona vzletná slova na seminářích či sympoziích o nutnosti snižovat nerovnost v příjmech, když celý současný hospodářský systém je postaven na opaku, na zvyšování rozdílů, na stálém tlaku na výkonnost, na odstraňování prvků málo výkonných atd. Ale dobře se to poslouchá a možná, že takové povzdechnutí nad tím, že svět se vyvíjí jinak, než by to mělo být, někdy může pomoci.
Snad ještě několik zmínek k druhé rovině klimatické změny. Mám pocit, že naše poznatky, jak se vyvíjí naše planeta, jsou velmi nedostatečné a patrně jednostranné. Jsou jen na jednu „notu“, že za celou onou změnou je činnost člověka. Je tomu však tak skutečně?
Z našich neúplných poznatků děláme dalekosáhlé závěry. Teplotu klimatu měříme asi tak dvě stě let – např. v Praze Klementinu (což je mimochodem už málo spolehlivé, jde-li v posledním století o tepelný ostrov uvnitř města), ale celosvětově mnohem kratší dobu. Jak krátký je to úsek, měříme-li existenci moderní evropské společnosti na nejméně dva tisíce let? A přitom z těchto dvou tisíc let nemáme v podstatě žádné soustavné záznamy o vývoji klimatu.
Umíme vysvětlit příčiny některých klimatických jevů? Proč v 17. století zamrzaly holandské kanály, jak nám ukazují grafiky např. Rembrandta, kde se bruslilo a konaly se nejrůznější společenské kratochvíle. Byl to normální jev, nebo to tehdy byla anomálie? Proč bylo Grónsko kolem roku 1000 vhodné pro kolonizaci Vikingy a proč se po dvě stě letech tamní klima natolik zhoršilo, že populace vyhynula?
Proč si myslíme, že naše planeta nemá také určitou dynamiku vývoje? Je ten vývoj vždycky jen lineární a my jsme tuto dynamiku ještě nedokázali odhalit? Jakoby naše uvažování o tom, co bude, stále vycházelo z toho, že nic se v čase nemění – a když, tak jen letopočet. Možná, že činnost člověka jen velmi okrajově zasahuje do přirozeného vývoje našeho prostředí, které ovlivňují úplně jiné síly např. sluneční aktivita. Vždyť dokážeme vysvětlit, proč tu docela nedávno byla doba ledová a jaké byly její příčiny? Proč se najednou naše planeta zalednila a proč v poměrně krátkém časovém úseku se dostala do podoby, kterou známe dnes? Věnujeme se dostatečně výzkumu tzv. Milankovičových klimatických cyklů? Připouštíme, že i sklon zemské osy se může měnit, jak o tom hovoří některé teorie a v jaké periodicitě?
Nechci tím vyzývat k tomu, abychom se nevěnovali ochraně prostředí, ale snažili jsme se především pochopit, zda zde nejsou přítomny ještě jiné síly, které možná ještě neumíme pochopit. A možná si budeme muset připustit, že tyto síly jsou příliš silné, než abychom dokázali změnit jejich působení.
Právě proto by bylo možná vhodné nepřijímat uspěchaná řešení a daleko více se věnovat kritické analýze příčin klimatických jevů v docela nedávné minulosti. Možná, kdybychom věnovali dostatečnou pozornost právě odvrácení narůstající příjmové nerovnosti ve vyspělých společnostech, udělali bychom velmi mnoho pro jejich budoucí soudržnost, protože budeme nejspíš v historicky krátké době konfrontováni s jevy, kdy soudržnost společností bude jejich největší předností a zárukou pro zvládnutí krizí.
Ovšem taková představa o posilování soudržnosti společnosti je v přímém rozporu s reálnou praxí, kde právě narůstání rozporů – tedy honba za ziskem – je považováno konec konců za kýžený úspěch.