Karel Žďárský se na základě jednoho oficiálního dokumentu podíval na rozpory v uvažování evropských institucí o (nejen) hospodářské politice EU a členských zemí.
Nedávno se mi dostal do rukou zajímavý dokument „Roční analýza růstu na rok 2019“, kterou vypracoval Evropský sociální a hospodářský výbor.
Je to bezesporu zajímavé čtení, protože umožňuje nahlédnout (možná hlouběji, než bychom mohli čekat) do toho, jak některé evropské instituce či jejich představitelé uvažují.
Nechci se teď pouštět do nějakého komplexního rozboru, spíše se věnovat několika jednotlivostem, které jsou však po mém soudu důležité. Totiž o celkovém dokumentu se dá těžko diskutovat. On je podle mého názoru vnitřně velmi nekonzistentní, v něčem i rozporný, jak bych chtěl na několika příkladech ukázat.
Můžeme začít jedním obecnějším doporučením: „Zdanění musí být příznivé pro produktivní investice a výdaje do reálné ekonomiky. Daňové příjmy by měly být přesunuty na jiné zdroje než ty, které se týkají práce a udržitelné spotřeby.“ Zdá se mi, že to je matoucí. „Zdanit příznivě investice“ znamená – v mém pojetí – zavést daňové bonusy, nebo nižší firemní daně. Přitom současně se navrhuje snížit zdanění práce a také spotřeby, tedy snížit DPH a také sociální pojištění. Zbývá poslední otázka, jak potom udržet úroveň rozpočtových příjmů? Budeme více zdaňovat firemní zisky, když současně žádáme vyšší investice a v podstatě to musíme udělat pouze zúžením daňového základu pro firmy, respektive tím, že některé investice promítneme do nákladů firem? Potom ovšem budeme mít méně daní z příjmů firem (při stejných sazbách, anebo zvýšíme sazby).
To, co bych velmi ocenil, je tato myšlenka: „Politika Evropské komise v oblasti veřejných statků by se měla řídit zásadou, podle níž by z privatizace veřejných statků měly být vyloučeny statky, které mají strategický význam a jsou lépe poskytovány veřejným sektorem, a privatizace nesmí pro stát znamenat čistou ztrátu tím, že k prodeji dojde v hospodářsky nepříznivých obdobích.“ Škoda, že k tomuto závěru (tj., že privatizace např. vodárenských soustav, možná i železnice apod. je něco špatného) dospěli tito představitelé až nyní. Poté, co se podařilo např. v České republice právě západoevropskými firmami privatizovat vodárenské soustavy, které jim přinášejí nemalé dividendy odcházející do mateřských zemí.
Byli to přece nejrůznější poradci právě z těchto vyspělých zemí EU, kteří nás stejně jako jinde ve východní Evropě poučovali, že jen soukromý kapitál může nejlépe také ve veřejných službách hospodařit a zajistit jejich rozvoj. Někdy to poznání, co je dobré či špatné, trvá déle. Hlavně však, kdyby se náhodou některé státy chtěly řídit touto radou, musely by onen soukromý kapitál vyplatit a zase by tito investoři vydělali. Takže ona to nakonec patrně není tak špatná rada…
Jsou tam však ještě další zajímavé myšlenky, které se týkají investic. Je to kouzelné přiznání: „Stále není jasné, jak lze investičních cílů dosáhnout v zemích, které jsou pevně vázány požadavky Paktu o stabilitě a růstu. EHSV proto stejně jako ve svých předchozích stanoviscích doporučuje, aby byla investicím přisouzena významnější úloha tím, že se do evropského fiskálního rámce zavede zlaté pravidlo.“ Předtím si autoři stěžují na to, že je nutno zvýšit investice, a to i soukromé a především veřejné, a to vše bohužel naráží na onen Pakt stability.
Co teď? Tak se vymyslí „zlaté pravidlo“. Každý si pod tím asi představuje něco jiného – a snad právě proto je to takové zaklínadlo, že bychom měli respektovat „zlaté pravidlo“ investování, to se v textu opakuje ještě na dalším místě. Takže držme se „zlatého pravidla“, „které umožňuje financování sociálně a hospodářsky produktivních investic, které neohrožují udržitelnost budoucího rozpočtu“ a nebude nám vadit Pakt stability.
Ale Pakt stability nám vadí, protože vzápětí se dozvíme zase jednu dobrou radu: „Není možné za příznivé, ani nepříznivé situace provádět anticyklickou fiskální politiku, když země dodržují pravidla Paktu o stabilitě a růstu.“ Tak proč vlastně v EU ten Pakt stability máme, když nám brání v rozumné hospodářské politice? Že bychom ho opustili a začali se řídit zdravým rozumem, tak k tomu však diskuse nesměřuje.
Je to patrné ještě více z dalšího sdělení: „Evropská komise se zaměřuje na země s přebytkem běžného účtu jako na hlavní makroekonomický problém eurozóny a Evropské unie. Zatímco země, které měly dříve schodek běžného účtu, tento schodek odstranily, země s přebytkem běžného účtu stále nejsou ochotny přijmout důrazná politická opatření ke zvýšení domácí poptávky (kam patří např. zvýšení veřejných investic, vyšší mzdy, vyšší vládní výdaje nebo nižší daně), aby své přebytky snížily. Nižší daně lze nejlépe realizovat přechodem od zdanění práce a DPH k jiným zdrojům daňových příjmů. Nicméně žádné potenciální snížení daňového zatížení práce se nesmí dotknout příspěvků na sociální zabezpečení, jelikož jsou významným finančním prvkem zdravotní péče, důchodů, úrazového pojištění a sociální ochrany (např. příspěvků v nezaměstnanosti).“
To je několik problémů najednou. Je jistě dobře, že se pozornost upírá na problém běžného účtu resp. přebytku zahraničně obchodní bilance některých zemí. Přitom přebytek běžného účtu či aktivum v zahraničně obchodní bilanci je, obecně vzato, pozitivní jev. I když platí taková jednoduchá pravda, že když má někdo přebytek v obchodě, tak jiný musí mít schodek, zejména pokud většina obratu zahraničního obchodu probíhá mezi zeměmi EU navzájem.
Je to známý fakt, že právě Německo má největší přebytek obchodní bilance a naopak některé země EU jsou v deficitu bilance zahraničního obchodu. Dokud neexistovala eurozóna, bylo řešení nasnadě – země s rostoucím přebytkem nakonec byla nucena postupně revalvovat svoji měnu a ty s obchodním deficitem svoji měnu postupně devalvovaly. To byl v minulosti častý příklad Itálie.
…
Dnes je důsledkem jednotné měny (a samozřejmě nemožnosti samostatné měnové politiky) stagnující ekonomika některých zemí. Itálie má v posledních patnácti letech v podstatě nulový růst HDP. Přesto to nikomu nevadí a považuje se to skoro za normální. A tak se v EU dostáváme k deklaracím, že by se některé země měly rozdělit o svůj blahobyt s jinými, které na jednotnou měnu doplácejí. Proto jim dáváme dobré rady, aby zvýšily mzdy a tak zvýšily své výrobní náklady a v důsledku toho by si pak také mohly zvýšit nezaměstnanost, když také otevřou svůj vnitřní trh pro zahraniční firmy.
Jak to však udělat? Řešení, které se nabízí, je přece tak jednoduché. Evropská rada bude koordinovat makroekonomickou strategii tak, aby ti, co mají přebytek, zvýšili svoji domácí poptávku a tím se sníží přebytky jednotlivých národních běžných účtů. A k tomu se ještě dodá, že ti s přebytkem se musejí zavázat věrohodně k tomu, že ten přebytek sníží (a to trvale a udržitelně) a je to hotovo.
Možná, že se někde ve skrytu snad i chápe, že problémem EU je eurozóna, společná měna pro země s tak rozdílnými ekonomickými podmínkami, kdy způsobem, jak tyto rozdíly překonat je vydávání stále dalších nařízení a nejrůznějších „paktů“, které mají vytvořit jednotný ekonomický prostor. Přijmout myšlenku, že bychom se vrátili k eurozóně jen v užším pojetí pro nejvyspělejší země a teprve následně někdy v budoucnu, až se k tomu vytvoří podmínky, se eurozóna rozšíří o další účastníky, je nemyslitelné. Proto se hledají způsoby, jak ono působení trhu a jeho zákonitostí oklamat. Ačkoli někdy se již zdá, že nad tím trhem vítězíme, tak nakonec ten trh přece jen ukáže svoji sílu a zase zvítězí…
Jak jinak nazvat, než jako vítězství trhu nad eurozónou čísla o růstu HDP uváděná ve zprávě: pro letošní rok eurozóna růst 1,2 %, růst za celou EU 1,4 %. Když si představíme, počet zemí mimo eurozónu a jejich ekonomickou sílu, pak se zdá, že mimo eurozónu je o dost lépe. O příčinách tohoto vývoje však ve zprávě není ani zmínka.
…
Snad ještě dva momenty. První je, po mém soudu, takovou dobrou ukázkou bruselského eurospeaku: „Vlády s nižšími mírami růstu a vyšším počátečním zadlužením musejí platit vyšší úrokové sazby ze svého veřejného dluhu, jež někdy vycházejí z dosti nevhodných odhadů jejich fiskální situace, prováděných finančními trhy. Pokus o předčasné obnovení fiskální rezervy, či méně metaforicky řečeno snížení výdajů a zvýšení daní, jak navrhuje Komise členským státům s vyšším dluhem, by s sebou opět neslo riziko omezení pozitivní dynamiky soukromého sektoru a růstu, který je v některých členských státech stále slabý.“
Výraz „obnovení fiskální rezervy“ zní přece jen daleko lépe, než „rozpočtové škrty“ (jak u nás říkáme). Doufám, že si to také české ministerstvo financí osvojí a bude příště mluvit o nutnosti obnovit fiskální rezervu, až bude škrtat rozpočtové výdaje, aby bylo možno dosáhnout uvažovaného deficitu, nebo dokonce rozpočtového přebytku, jak mu někteří doporučují. Jinak je to celé zase ukázkou jisté bezradnosti Komise a zejména pak způsobu všem ordinovat stejnou medicínu, bez ohledu na konkrétní podmínky každé země.
Tím druhým momentem je odhalení, jak to bude s dalším vývojem úrokových sazeb: „ECB ukončí období nízkých úrokových sazeb pouze tehdy, až se zemím s nižším růstem podaří vymanit se ze svého vysokého zadlužení a zvýšit svůj růst.“
Konečně jasné slovo, na které jsme tak dlouho čekali! Jen nevím, kdy se zemím s nízkým růstem podaří vymanit z vysokého zadlužení. Kdy se podaří obnovit fiskální rezervu (máme-li hovořit oním bruselským jazykem) např. v již uvedené Itálii, Belgii, nebo i Francii a dalších. Na to si určitě hodně dlouho počkáme. A skoro mám obavu, že se toho ani v historicky představitelné době nedočkáme. Dost možná, že se mezitím změní kritéria a pak i úrokové sazby…
…
Závěrem ještě jednu obšírnější poznámku. Jak mně vyprávěli očití účastníci těchto sezení, pak se jich zpravidla jako zástupci aparátu Komise zúčastňují poměrně velmi mladí experti, tak kolem 35 let. Možná je to ten správný věk na to, stanout v čele změn ekonomiky celé EU. Pravděpodobně bez hlubších zkušeností s reálnou ekonomikou nějaké země – třeba se zkušeností jako sekční šéf odboru hospodářské strategie klíčových ministerstev.
V našem případě máme patrně většinou co do činění s lidmi, kteří vyšli před pár lety ze západoevropských univerzit. Asi mnozí z nich se ze zápalem hodným tohoto věku angažují v tom, vytvořit novou Evropu a pro ni vychovat nového člověka.
Již před časem to prý na jednom shromáždění vyslovil jeden vysoký představitel nějaké země: Být Evropanem je důležitější, než být příslušníkem nějakého národa.
Výchova nového člověka je něco, co již naši někteří spoluobčané u nás zažili. Jak je to dlouho, co se hovořilo o nutnosti vytvořit sovětského člověka v tehdejším SSSR? Možná to tam mělo své opodstatnění – pro ty desítky národností asi musel existovat nějaký symbol, který by je spojoval. Jak to tam dopadlo, víme. Nakonec to byl právě systém národních republik, který si tam vytvořili a který spolehlivě rozložil tehdejší velký stát.
Postup, který demonstruje tento dokument, a možná bychom našli i některé další, je zjevně tím, co někdo nazývá neomarxismem. Je v prvé řadě pokusem vytvořit jednotný evropský národ, následně i evropský stát a ten nakonec řídit byrokracií a komisaři (či ministry), které nikdo nevolil a kteří nejsou nikomu odpovědni. Je snad možné vyslovit nedůvěru celé Komisi (jako je tomu v případě národní vlády) či odvolat nějakého komisaře?
Jak kdysi uvedl jeden (prý český) komisař – on je v tom Bruselu za Evropu a nemůže se ohlížet na nějaké české zájmy. Z mnoha dokumentů, které vytváří aparát této komise, současně vyplývá, že je nutno řízení tohoto nového organismu, této nové Evropy, svěřit odborníkům, pro které politická vůle voličů nic neznamená. Někteří politici totiž prý nechápou velikost toho úkolu, který je před EU: vytvořit nový stát a pro něj nového člověka nezatíženého minulostí.
Co jiného jsou např. Pakty stability a nejrůznější rozpočtové rady, které mají kontrolovat, zda ministerstvo financí dělá státní rozpočet správně? Není to nakonec pohrdání vůlí voličů, kteří dali takové vládě svoji důvěru, když pak někdo z Bruselu této vládě bude vytýkat, že „neobnovuje fiskální rezervu“ a případně jí ještě vyhlašovat kvůli tomu sankce? Mají tito experti vůbec nějakou politickou zodpovědnost atd.?
A toto není jediný případ, podobných úřadů je mnohem více – předání faktického řízení ekonomiky do rukou nezávislých expertů, protože jenom oni vědí nejlépe, co taková země potřebuje. Nikomu kupodivu nevadí, že tímto způsobem (předáním exekutivy) se fakticky vzdaluje občanům vláda, že to nejsou oni, kdo určují chod či správu věcí jejich. Prostě: lide, vláda věcí tvých se ti vzdaluje…
Snad poslední poznámka. V nedávných dnech demonstrovaly stovky tisíc Katalánců, nejen proti tomu k jakým trestům byli odsouzeni jejich představitelé, kteří uvěřili tomu, že o svém osudu, o svém sebeurčení mohou rozhodovat občané sami. A jsou vinni tím, že mají jiné představy o životě ve společném státě. Evropská komise mlčí, nevidí.
Kdyby se něco podobného stalo např. v Polsku či Maďarsku, kde občané volí jinak, než si v Bruselu přejí (a asi proto, že se tam výchově k evropskému člověku nedaří), určitě bychom vyslechli mnohá silná vyjádření o policejním státě, ohrožení demokracie a možná se dočkali i nějakých sankcí. Prostě dvojí metr, o kterém si někdo myslí, že to povede ještě lépe k výchově evropského člověka.
Zbývá jediné, zamyslet se nad tím, zda se lze k onomu „být Evropanem“ dostat těmito metodami?