Filosof Michael Hauser píše o tom, jak „avantgardní“ firmy, často s nehierarchickým řízením, současnosti tápou mezi (anonymním) komunismem a kapitalismem.
Konferenci „Hledání ztraceného smyslu práce“ někdo chápal jako bizarnost, někdo jako most mezi byznysem a filosofií, někdo jako překvapivý návrat Karla Marxe. Vystupovali tu manažeři z oboru „lidských zdrojů“ s firemními prezentacemi, a zároveň filosofové, kteří vycházejí z kritické teorie a marxismu. Manažeři mluvili o štěstí zaměstnanců jako o základním směřování firmy a na barvitých slidech představovali nehierarchickou strukturu firmy. Jejich mottem bylo, že cílem není zisk, nýbrž neekonomické hodnoty, jako jsou přátelské vztahy, štěstí, dobro.
Tyto „neekonomické hodnoty“ lze chápat jako svého druhu nové neoliberální fetiše. Miki Agrawalová, ředitelka „společensky odpovědné“ firmy Thinx zavedla nehierarchické řízení, v němž zaměstnanci měli tvořit jednu velkou partu, kde nic nebude tabu. Thinx je firma na výrobu dámských hygienických potřeb nové generace, které mají dát ženám větší sebevědomí. Thinx se věnuje „odpovědnému kapitalismu“: prosazuje feminismus a posiluje partnerské vztahy mezi firmami ve třetím světě a tamější společností. Zaměstnanci jako členové velké firemní party měli především „konat dobro“ a pobírali mizerný plat bez benefitů.
Pokud někdo požadoval zvýšení platu, Miki Agrawalová lítostivě prohlásila, že nic nepochopil a chová se sobecky. Tyto nehierarchické vztahy umožnily ředitelce, aby zrušila rozdíl mezi profesním životem svých zaměstnanců a jejich lidskou intimitou. Vybízela zaměstnankyně, aby hovořily o svém těle bez zábran. Debatovala s nimi o polyamorii a ptala se na jejich zkušenosti. Vybízela k obnažování se na pracovišti a sama občas dělala firemní videokonference nahá v posteli.
Málokterá zaměstnankyně její chování dokázala kritizovat, protože nechtěla narušit přátelské vztahy ve firmě a vzepřít se ředitelce. Miki Agrawalová si nechtěla připustit, že toto nehierarchické řízení vyvolává ještě hlubší formu poddajnosti než hierarchická firma, neboť v zaměstnancích se probouzejí výčitky svědomí, pokud s něčím nesouhlasí. Po dlouhém váhání některé zaměstnankyně z firmy odešly a na Miki Agrawalovou podaly žalobu pro sexuální obtěžování.
K nehierarchickému řízení v kapitalistické firmě patří skrytá hierarchie, kterou vyvolává nerovnost vlastnických pozic. Jedni mají moc nad druhými, třebaže se chovají k ostatním kamarádsky jako členové jedné party. Z toho lze učinit logický závěr, že uskutečnit ideál nehierarchické firmy znamená změnit charakter vlastnictví ve firmě. Tím teprve je firma nehierarchická.
V tomto momentu se myšlenka nehierarchického řízení dostává do jiného světla. Objevuje se v ní rozštěp či antinomie, tedy rozpor neřešitelný v daném systému: na jedné straně je to sofistikovaný nástroj, jak citově a eticky motivovat zaměstnance k tomu, aby spokojeně pracovali za nízké mzdy. Je to vykořisťování přijímané z citových a etických důvodů: jsem šťastný, i když jsem vykořisťován. Na druhé straně se tu skrývá komunistický prvek. Firmy s nehierarchickým řízením vypouštějí džina z lahve, když ukazují na ekonomickou a lidskou potřebnost společného vlastnictví.
Filozofický spolek Koridor při Fakultě humanitních studií UK vydal u příležitosti konference „Hledání ztraceného smyslu práce“ první polistopadový překlad Marxových textů o člověku a práci (přeložil Jakub Chavalka a Bernard Soška). Výbor textů má stejný název jako konference, takže to působí, jako kdyby autorem konference byl Karel Marx. Uvnitř jsou loga firem, které na vydání přispěly jako např. „Brand Bakers. Pomáháme přitahovat lidi“. Radek Holodňák, hlavní iniciátor konference a vydání tohoto výboru, přesvědčil manažery z „avantgardních firem“, aby Marxe četli jako manažerskou příručku.
Na konferenci byly vidět limity mnoha těchto manažerů, kteří ideologicky odmítali debatovat o změně vlastnické struktury firem, např. v podobě zaměstnaneckých akcií, i když je to model rozšířený v německém hospodářství a jinde. Jiní se však nejprve vysmáli „ultralevičácké teorii“, ale po nějaké době v diskusi souhlasili s tím, že jejich avantgardní firmy se v dnešním systému nestanou majoritní, ale že v nich vzniká zárodek pro budoucí ekonomiku, kde hlavní věcí bude rozvoj každého jednotlivce a prospěch společnosti, jak o tom psal Marx.
Když jsem jim říkal, že jsou anonymními komunisty, začali o sobě (na chvíli?) mluvit jako o komunistech. Tyto avantgardní firmy a jejich manažeři jsou možná nejvíce rozštěpenými subjekty dnešní doby. Popírají komunismus, a zároveň v nich je komunismus. Je v nich kapitalismus, a zároveň kapitalismus popírají.