Proč vlastně lidé s poruchami osobnosti touží po moci a jaká rizika představují pro demokracii?
Autor článku Steve Taylor, docent oboru psychologie na Leeds Beckett University, odkazuje na polského psychologa Andrzeje Lobaczewského, který se po zkušenostech s nacismem a stalinismem soustředil ve svých studiích na problém, proč psychopati a narcisisti tolik touží po moci, a na metody, jimiž přebírají vlády a státy. Pro vlády vedené lidmi s těmito poruchami zavedl termín ‚patokracie‘ – a tento koncept se rozhodně neomezuje na režimy minulosti.
Například v USA, navzdory konvenci, že psychologové nemají neoficiálně diagnostikovat veřejné osobnosti, aniž by je vyšetřili, mnozí veřejně prohlásili, že Donald Trump vykazuje všechny příznaky narcisistické poruchy. Obdobně se vyjádřili o ‚siláckých‘ politicích jako je Recep Tayyip Erdoğan v Turecku nebo Rodrigo Duterte na Filipínách.
Vlastně není divu, že lidé s poruchami osobnosti prahnou po politické moci – narcisisté touží získat pozornost a sebe-ujištění, mají pocit, že jsou jiným nadřazeni a mají právo jim dominovat. Rovněž postrádají schopnost empatie a dokážou tudíž v zájmu dosažení vlastní moci lidi bezohledně vykořisťovat a zneužívat. Psychopati mají obdobný pocit nadřazenosti a nedostatek empatie, ale nepotřebují poutat pozornost a být zbožňováni.
Patokracie se však netýká pouze jednotlivců. Jak Lobaczewski zdůraznil, patologičtí vůdci přitahují další lidi s psychologickými poruchami, naopak lidé empatičtí a čestní jsou postupně buď ignorováni, nebo dobrovolně ustoupí stranou, protože patologie kolem nich roste. Jenže to znamená, že časem se patologie stane extrémnější. Příkladem je nacistické Německo, které se od demokracie k patokracii posunulo za necelé dva roky.
K ochraně před patologickými politiky je nezbytná demokracie, která svými principy a institucemi omezuje moc patokratů. To je podle Taylorova mínění také důvod, proč se takoví politici snaží ze všech sil diskreditovat a odstraňovat demokratické instituce, včetně svobody a legitimity tisku. Podobným směrem se vydal Hitler, když se stal kancléřem. Dnes se o to pokoušejí autokraté jako je Trump, Vladimir Putin nebo maďarský premiér Viktor Orbán, míní Taylor dále.
Za Donalda Trumpa se USA zjevně posunuly směrem k patokracii. Podle Lobaczewského teorie došlo k odchodu staré gardy umírněných ‚dospělých‘ pracovníků Bílého domu. Kolem Trumpa jsou nyní lidé, kteří sdílejí jeho autoritářské sklony a absenci empatie a morálnosti. Taylor si myslí, že demokratické instituce v USA dokázaly tyto tendence do jisté míry přibrzdit.
Určité patokratické tendence u premiérů (a u některých předních ministrů) se podle autorova hodnocení objevily také ve Velké Británii. Nicméně britské parlamentní a volební systémy – a možná i kulturní dispozice ke spravedlnosti a sociální zodpovědnosti – dosud zemi ochránily před nejhoršími excesy patokracie.
Podle Taylora jsou z tohoto důvodu politické události v Británii alarmující. Nedávný exodus umírněných konzervativců vidí jako proces, který je podobný čistkám, které charakterizují přechod od demokracie k patokracii. Nedůvěra vůči demokratickým procesům a přehlížení rysů, kterými se v poslední době vyznačuje britský premiér Boris Johnson a jeho ministři a poradci, píše dále Taylor, jsou také příznaky patokracie.
Taylor nechce premiéra Johnsona psychologicky hodnotit, protože se s ním nikdy nesešel. Dle jeho mínění se ale Johnson obklopuje nanejvýš bezohlednými a bezzásadovými (a tudíž patokratickými) elementy Konzervativní strany. Taylor připomíná, že bývalý premiér David Cameron dokonce označil Johnsonova hlavního poradce Dominika Cummingse za „kariérního psychopata“.
Ne každý, kdo vstoupí do patokratické vlády, má psychickou vadu, zdůrazňuje Taylorův text. Někteří prostě mohou být lhostejní a bez empatie, aniž by měli plně rozvinutou psychologickou poruchu, další mohou trpět narcismem založeným na pocitu nároku a nadřazenosti díky určitému stylu výchovy. Někteří politici se mohou jednoduše držet stranické linie z loajality nebo v přesvědčení, že budou moci přibrzdit patokratické impulzy lidí kolem sebe.
Parlament a odvaha malého počtu zásadových konzervativních poslanců zatím drží potenciální patokracii Johnsonovy vlády na uzdě, končí Taylor. Nebezpečí přechodu demokracie k patokracii však existuje vždycky, patokracie je vždy blíže, než si myslíme; jakmile se patokracie uchytí, rozdrtí, cokoli jí překáží.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.