Ivo Šebestík se ve svém komentáři ohlédnul v historickém kontextu za listopadem 1989 a za vývojem v posledních 30 letech.
Co říci k listopadu 1989, k takzvané „sametové revoluci“, k jejím příčinám a následujícím událostem? Pokusím se shrnout tuto metamorfózu, Proměnu dost možná trošičku à la Franz Kafka, krátce a v několika okruzích.
Malý stát, nepočetný národ, závislá ekonomika a otázka suverenity
Umění politiky je uměním možného. Ani sebelepší politik tedy patrně nemůže dokázat nemožné. Z toho pohledu můžeme polistopadový vývoj v zemi vzhledem k lidem, kteří se ujali jejího směřování, posuzovat shovívavěji, než když máme stále na zřeteli národní zájmy, potřebu maximální suverenity, a také dostatek osobní hrdosti, která je pevně spojená s hrdostí na postavení vlastního národa a země. Dovolte nyní nezbytný kratičký ponor do historie:
Do osudu českých zemí vždy zasahovaly cizí mocnosti a jejich vládcové a pokaždé tak činili se zájmem české země ovládnout a těžit ze všech jejich potenciálů, materiálního i lidského. Bylo tomu tak v čase Velké Moravy, o kterou usiloval císař Karel Veliký a po něm východofranští králové. Následoval staletý neutuchající zájem „římské říše“ řízené německými dynastiemi o přemyslovské knížectví a pozdější o království české. Součástí tohoto „zájmu“ byla snaha plně vstřebat Čechy, Moravu a další dědičné země do říše. České husitství, politicky nedůsledné a strategicky nedomyšlené, dnes tak hojně kritizované pro násilný charakter, sehrálo ovšem rozhodující roli při záchraně českého národa před tehdy aktuální hrozbou úplného poněmčení. Kolaborantů s cizí mocí bývalo za oněch časů na straně české šlechty hojně.
Poté Jiří z Poděbrad na krátký čas ochránil české země před německým integračním procesem tím, že jejich správu odkázal polské dynastii litevského původu, Jagelloncům. Bohužel dosti slabým králům. Smrtí Ludvíka Jagellonského Léta Páně 1526 přešly české země pod správu rakouského Domu habsburského, kde zůstaly téměř čtyři století. Suverenita české Koruny se stala omezenou podle míry kuráže a schopností českých a moravských stavů vydobýt si na habsburském císaři takzvaná stará práva Koruny, respektive šlechtická privilegia. Elity se dělily víceméně na odbojné a kolaborující. Kolaboranti pak po vítězství císařské strany nad zájmy národa zasedali v „privatizačních komisích“, které šikovně pod cenou, ovšem s enormními úplatky do vlastní kapsy prodávaly majetky po Bílé hoře vyhnané nekatolické šlechty. Ditrichštejn, Lichtenštejn, Valdštejn, to byla počeštěná jména některých „privatizátorů“ oné doby. Nechť je jim země lehká. Nezůstali bez následovníků…
Nějakou dobu ještě český jazyk prospíval srovnatelně s ostatními evropskými jazyky, ještě i za Bohuslava Balbína, načež se ponořil do hlubokého spánku, když Marie Terezie a po ní její syn, Josef II., z docela pochopitelných důvodů modernizovali říši směrem k větší centralizaci a byrokratické výkonnosti. Vedle velice prospěšných skutků, které zlepšily situaci prostého lidu (školní docházka, zrušení roboty, toleranční patent a jiné) tito panovníci zanechali české národní prostředí v podstatě přirozeným způsobem fungující a často i spontánní germanizaci. Motivace k takzvanému němčení byla prostá. Snazší přístup k úřadům a pocit příslušnosti k „lepším lidem“. Kdo mluvil česky, byl sprostý selský hřbet, kdo německy, ten byl pán. Nosil livrej, paruku s copánkem, punčochy, střevíce z kůže a s měkkou podrážkou. Někdy směl i jíst to, co jeho pán. Ovšem v kuchyni, ne v salóně.
Národní buditelé, na jejichž dílo dnes cíleně zapomínáme, a které někteří polistopadoví mudrlanti ráčili i bagatelizovat, ne-li zesměšnit, vzkřísili českou řeč, vrátili ji do poněmčených měst a skutečně navzdory nepředstavitelným překážkám ze strany tehdejšího establishmentu, resuscitovali národ ukládající se již téměř do hrobu. Toto národní probuzení přispělo k tomu, že když se dohodové velmoci po vítězné první světové válce rozhodly rozložit Rakousko-Uhersko (a také Turecko a Německo), měly v Čechách, na Moravě a na Slovensku národ (ve skutečnosti národy dva), které byly schopny národní stát ustavit.
Bez porážky habsburské monarchie by Československo nevzniklo, stejně jako by se Československo po roce 1989 nevymanilo ze sovětského vlivu nebýt toho, že Moskva ponechala satelitní režimy bez podpory a předala je tak do sféry vlivu západního kapitálu. Bylo to z její strany pragmatické řešení. Sovětský svaz měl dost starostí sám se sebou, natož aby podporoval například levnými dodávkami surovin své satelity. A tak je Moskva hodila přes palubu. Gorbačov patrně netušil, že s vaničkou vylil i dítě a že se co nevidět ocitne v amerických vlnách i samotný Sovětský svaz.
Období brutální německé nacistické diktatury v takzvaném protektorátu, na který cíleně zapomínáme (na poválečné vyhnání sudetských Němců ovšem nikoliv) a čtyři desetiletí politické závislosti na Moskvě můžeme zde zmínit pouze telegraficky, neboť cizí vliv na české záležitosti a s ním spojená kolaborace části „elit“ s cizí mocností jsou dostatečně známé. Byť mladé generaci se ve školách a z médií dostává v obou případech obrazu značně nepřesného.
Osobní výhody pocházející z kolaborace s cizí mocností
Je samozřejmé, že středověký státní útvar a středověké pojetí národnosti (včetně národního povědomí) se velice liší od svých moderních nástupců, takže případná srovnávání musíme brát s rezervou, která poněkud zvýhodňuje feudální elity oproti „elitám“ moderním. Tehdy prostě nebylo nic tak jasně ohraničené, jako tomu bylo a je později a v naší době.
Feudální kníže a král, který se stal vazalem německého císaře a díky tomu se těšil jistým privilegiím na císařském dvoře (mohl například fungovat jako císařský číšník), se těžko mohl cítit jako zrádce vlastního národa a kolaborant s říší, když svůj lid vnímal jako poddané, tedy svého druhu jako svoje vlastnictví. A zemi udělenou lénem právě tak, tedy jako svůj osobní majetek. Sám jeho části udílel lénem zase svým vazalům. Protože bývalo národnostní cítění tak chabé, slovanská knížata se velmi často spojovala s německým dynastickým panovníkem k boji a ujařmení jiných slovanských knížat. Tu a tam i ve jménu kříže, tedy dnes bychom řekli ve jménu „našich hodnot“, hlavně svobody, demokracie, rovných příležitostí, uznání neomezeného množství pohlaví a potřeby zalidnit Evropu co největším množstvím osob nerespektujících evropské hodnoty, zákony, tradice, náboženství.
Německé říšské dynastie velice obratně využívaly svárů mezi slovanskými knížaty, čímž bránily jejich hrozícímu spojenectví, které by mohlo být pro říšské vládce osudné. Velikou civilizačně kulturní a hlavně mocenskou roli hrálo tehdy také papežství. Jednalo se vlastně o dualitu „vyšší moci“. Papež a císař měli vládnout Evropě pokud možno celé. Sice společně, ale přesto s jistou mírou dominance papežství. Všichni ostatní se měli tomuto „univerzu“ podřídit. Ora et labora, tedy modli se, abys lépe poslouchal světskou moc a ochotněji platil církevní poplatky, které v případě, že je později nějaká „komunistická“ moc znárodní, mohly být – po opětovném vítězství „univerza“ – církvi vráceny i s úroky. Samozřejmě opět k tíži „sprostého“ lidu. No a pracuj, to se rozumí samo sebou.
Zásadní kulturně politické výdobytky, jimiž bylo například pozvednutí biskupství na arcidiecézi nebo právo na založení univerzity, závisely na přízni císaře i papeže. Pokud šlo o arcibiskupství, byl tento zásadní výdobytek jisté autonomie českým vládcům velmi dlouho odpírán, zatímco Poláci a Uhři, kteří byli s německou „římskou“ říší spojeni volněji než Češi, se dočkali této významné církevní správy mnohem dříve, už v roce 1000. Na tomto drobném příkladu je vidět, že větší míra „integrace“ a loajalita vůči cizí moci nemusí vždy přinášet opravdu významné plody. Někdy může být výhodnější držet si „říši“ trochu od těla.
Osobní výhody „němčení“
Němčení, které provázelo v různé míře větší část českých dějin, mělo za příčinu vidinu snazšího přístupu ke dvorům, k úřadům, ale v neposlední míře představovalo i módu a lidé, kteří opouštěli rodný jazyk ve prospěch jazyka dvorského a úředního, získávali pocit, že znamenají více, než lid „sprostý“, tedy ti ostatní.
Opět nám tady tato věc hodně připomíná polistopadové bleskurychlé, ale často komické i trapné přejímání západního (hlavně amerického) stylu myšlení i chování. Atributem naší současnosti je totiž velice silné opouštění domácích českých tradic a kulturních vzorů ve prospěch všeho cizího, hlavně že západního původu. Moderní pojem „lepšolidí“ vlastně charakterizuje typ člověka, který nechce mít nic společného s národní minulostí, ryze českou identitou, ale svoji existenci vidí stoprocentně v západní přítomnosti, jejíž cizí původ už nevnímá. Hlavně ale nevnímá fakt, že svojí osobní transformací v člověka bez národních vlastností (řečeno trochu se spisovatelem Robertem Musilem), podporuje zájem cizího kapitálu, který se nekryje se zájmy jeho vlastního národa. Chce se účastnit na něčem, co přesahuje národní zájmy, a ani jej nenapadne, že onen přesah ve skutečnosti národní zájmy velmi poškozuje. „Lepšolid“ žije v přítomném okamžiku, má na zřeteli osobní prospěch, vidí, jen co vidět chce, účel mu světí prostředky a vůči „nelepšolidem“, vlastně znovu „sprostým selským hřbetům“, zastává nesmiřitelný postoj.
Například tvrdá houževnatá usilovná práce mnohých nešťastně ba katastrofálně do svých funkcí zvolených či dosazených Čechů na výrobě úplně zbytečného nepřátelství s Ruskem a Čínou, působí proti českým národním zájmům přímo drtivě. Je to pochopitelně opět hanebná, vrcholně ostudná námaha v cizích službách, bohužel v mnoha mozcích iniciovaná naprosto dobrovolně. Ve svobodné společnosti má zřejmě každý člověk úplně svobodné právo se zbláznit.
Snaha patřit plně na Západ, a jak by řekl Dobrý voják Švejk, „bojovat za císaře pána a jeho rodinu až do roztrhání těla“, je vlastně moderní variantou onoho dávného němčení slýchaného na pražských ulicích v čase F. L. Věka, Václava Tháma, pátera Vrby, Krameria, Tyla, Němcové (probůh Boženy, ne Miroslavy!) a dalších. Tyto postavy literární i skutečné se pokusily o národní probuzení ve své době. Nejspíš je zapotřebí český národ probudit znovu. Právě dnes.
Co je tedy možné vytýkat osobám, které se ujaly transformace české společnosti po listopadu 1989?
Domnívám se, že jim není možné vytýkat fakt, že se Československo a poté i Česká republika znovu ocitly ve sféře cizích zájmů a cizích vlivů. Pro malý stát, nepočetný národ se slabou ekonomikou a bez významných osobností v mezinárodním prostoru bylo nereálné dosáhnout plné autonomie, suverenity a pokud možno politické a vojenské neutrality.
Situace ve světě, která vedla k uvolnění sovětské moci, k dohodám mezi Washingtonem a Moskvou a ke scénáři postupného přecházení sovětských satelitů do sféry vlivu západního kapitálu, vylučovala zásadně odlišný scénář polistopadového vývoje v Československu. Státy bývalého sovětského bloku byly ze všeho nejvíce válečnou kořistí západního kapitálu z časů takzvané studené války, ve které tento kapitál bojoval se Sovětským svazem nikoliv z ideologických důvodů a kvůli svobodě a demokracii, ale kvůli rozšíření svého vlastního vlivu ve světě a pro nové zdroje zisků.
Západní kapitál se s lehkostí sobě vlastní dohodne s teokraciemi, feudálními středověkými režimy na Blízkém východě, jejichž princové mívají tu a tam vražedné sklony, s diktátory, teroristy, s šílenci i pomatenci všeho druhu, pokud tedy se západním kapitálem sdílejí jeho smysl pro „vyšší hodnoty“, tedy pro peníze. Sovětský svaz byl pouhou komunistickou diktaturou, tedy z ideologického i faktického hlediska a ve srovnání s jinými režimy představoval málem neviňátko. Jenomže byl velký, zaujímal přílišnou rozlohu, vázal na sebe obrovské zdroje a bohatství a překážel západnímu kapitálu na mnoha místech planety. Proto byl nepřítel. Ne proto, že nedopřál svým občanům doma i lidem v satelitech plná demokratická práva a svobodu. Na tyto hodnoty kapitál obecně kašle z vysoka. Škoda, že nám to „otcové reformátoři“ včas neřekli, ba vlastně tvrdili opak.
Československo bylo ze všeho nejvíce pasivním předmětem geopolitických a kapitálových procesů. Ani mnohem schopnější a více národně orientované osobnosti té doby by patrně nedokázaly prosadit nejnebezpečnější herezi z pohledu západního kapitálu, jakou by byla nějaká „třetí cesta“. Tedy zachování alespoň základních obrysů socialistického státu při obnovení soukromého podnikání a při otevření ekonomiky směrem na západ i na východ. Na takovém uspořádání Československa, připomínajícím představy některých politiků a ekonomů z časů Pražského jara, by západní kapitál příliš nevydělal. Navíc by takovému státu ze všeho nejvíce slušela neutralita a směl by si zachovat i své staré trhy a vývozní komodity. Pouhá platonická zmínka o možné třetí cestě vyvolávala u lidí z okruhu Václava Klause staršího doslova cenění zubů. Nikoliv pouhé skřípění. Apage Satanas! Prosazování „třetí cesty“ a neutrality si Československo nesmělo dovolit. V roce 1968 a po roce 1989 tím méně. Mělo se vydat politicky směrem k USA a hospodářsky se mělo hezky pokorně vrátit zpátky do německého prostoru – tam, kam české země, podle tradičního německého mínění prostě patří. Und fertig! Následné rozdělení Československa na země staršího německého vlivu (Čechy a Morava) a na Slovensko, které v rámci uherského království stálo mimo tuto zónu, dokonale zapadalo do tohoto kontextu.
Úplná suverenita československého státu byla tedy za stávající situace vyloučená. Co však představuje největší vinu lidí, kteří utvářeli podmínky pro oněch třicet let „svobody“, je to, že občany neinformovali, co všechno bude ona nová svoboda stát. Jakou cenu národy za ni zaplatí. Je vyloučeno, aby tuto cenu lidé, kteří se osobně celého procesu účastnili, neznali sami, aby si ji neuvědomovali nebo ji alespoň netušili. A tak byla do základů nového svobodného a demokratického státu vložena obrovská a přetěžká lež opředená mýty i nesmysly, která se v české a moravské zemi doposud nerozložila. Hnije, zapáchá a kazí ono ovzduší svobody. A z půdy takto pohnojené lží vyrůstají a kvetou jedovaté byliny, které už stačily otrávit valnou část médií veřejné služby a jako břečťan se vinou po pódiích na Letenské pláni ba občas jako mech pokrývající opuštěné hroby pokryjí i dlažbu Václavského náměstí.
Vinou nevětší mnohých osob, které řídily politickou konverzi na Západ a s ní proměnu české ekonomiky v ekonomiku závislou a valnou část českého průmyslu v soubor levných montoven, bylo tedy lokajství hraničící mnohdy se zjevnou kolaborací s cizími mocnostmi a cizími zájmy. Když Václav Havel mluvil v americkém Kongresu a přijímal ovace kongresmanů ve stoje, bylo to tak trochu, jako by přijímal české země lénem od císaře. Byl osobností, která splňovala hollywoodskou představu o vůdci porobeného národa přijímajícího požehnání z rukou říše Dobra. Je dost možné, že si Václav Havel uvědomil svoji skutečnou roli až mnohem později. Že divadlo, ve kterém hrál jednu z rolí, nenapsal Samuel Beckett, ale s příslovečným smyslem pro satiru je sepsal Oscar Wilde.
A na závěr?
V poslední době se některé agentury zabývají zjišťováním, kolik lidí v České republice vnímá předlistopadový režim lépe než ten po listopadu 1989. A naopak. Přitom samozřejmě agentury neříkají nic o tom, jak svoji otázku respondentům formulují. Podstatná je ale jedna věc, která poněkud uniká obvyklému srovnávání.
Neposuzujeme pouze dvě odlišné koncepce společnosti, dva politické a hospodářské systémy, ale do srovnání se dostávají dva úplně odlišné kulturní a myšlenkové světy. A tento rozdíl je dán jen z menší části přechodem k takzvané pluralitě, demokracii a svobodě. Mnohem věší zásluhu (či vinu) na něm nese generační výměna, která je nejprudší, k jaké kdy v lidských dějinách došlo. Vystřídaly se nejenom politické a ekonomické systémy, ale s nimi také hodnotové priority. Možná se pomalu rodí úplně nový druh člověka. Ostatně, evoluce nemusí probíhat nutně jen pomalu ve fyzických proporcích organismů, u člověka může zasáhnout blesková mutace myšlení. Je otázkou, nakolik by tradičně retardační „komunistický“ systém dokázal brzdit také rychlé aplikace moderních technologií do života lidí a vedle toho od konce sedmdesátých let i rostoucí spotřebitelské nároky obyvatelstva, které propukaly také v zemích sovětského bloku a velmi zlepšovaly obraz zbožím přeplněného Západu. Až došlo málem ke ztotožnění pojmů svobody a demokracie s plnými regály zboží.
Symptomem nové doby není ani tak svoboda směřující ke zvýšení hodnoty každého člověka ve společnosti, jako spíše svoboda k neomezené spotřebě, ke kariéře, k ziskům, k zábavě všeho druhu. Také ovšem svoboda k bezohlednosti. Toto ve spojení s rychlou aplikací nejmodernějších technologií do života, jaké zásadním způsobem mění myšlení lidí tím, že je odklánějí od tradičních hodnot a směřují k životu „tady a teď“, bez zátěže kulturou, přemýšlením a širším vzděláním, vytváří naši přítomnost mnohem důkladněji než samotná proměna politického systému a změny v ekonomice.
Proto jsou srovnávání předlistopadového a polistopadového režimu ve své podstatě bezcenná. Pocit svobody je do značné míry individuální. Lokaj se cítí být svoboden v domě svého pána, pokud se s ním zachází slušně. Více lokaj nežádá. Zeptejme se cenzora za Metternichova či Bachova absolutismu, zda se cítí být svoboden? Odpověděl by bez váhání, že má přesně tolik svobody, kolik potřebuje. A nelhal by, skutečně by se cítil být svoboden. Jeho svoboda byla lokajského a kariérního druhu. Nikoliv svoboda skutečně svobodné bytosti.
Takto duch opravdu svobodný a nezávislý žádá, aby byl uznáván a respektován. Ne jako oblíbený sluha či psík, ale jako svobodná plnohodnotná a rovnocenná bytost. Je tedy otázkou, zda se takto svobodně může cítit občan České republiky, když ví, že jeho země zastává druhořadé a velice závislé postavení, jeho reprezentace jednají lokajsky nebo dokonce kolaborují s cizími mocnostmi a dopouštějí se neomluvitelných činů v mezinárodní oblasti. Ba dokonce i škodí vlastním lidem tím, že jim lžou a ze země udělali montovnu cizího zboží a zdroj mnohamiliardových dividend pro západní kapitál.
Obávám se, že ti, kteří nejvíce oslavují před třiceti lety získanou svobodu, o faktickém postavení českého státu a národa vůbec nepřemýšlejí a nikdy nepřemýšleli. Nebo je myšlení nad jejich možnostmi. Anebo mají z nedostatečné suverenity vlastní země nějaký osobní prospěch. Peníze, kariéra, pocit příslušnosti k „vyššímu univerzu“ a k „lepším lidem“? Cokoliv z toho.