Anglistka Alice Tihelková komentuje situaci v předvolební (a stále ještě předbrexitové) Velké Británii.
2005. Poslední rok, kdy v Británii vyhráli volby labouristé, tehdy ještě s Tony Blairem v čele. Od roku 2010 zemi řídí konzervativci, kteří i nyní, před nadcházejícími volbami pořádanými netradičně v prosinci, věří v další vítězství. Průzkumy jim dávají důvod k optimismu; v současné době vedou o 10 procentních bodů. Přitom ještě v loňském roce měli Corbynovi labouristé v preferencích náskok. Co se od té doby změnilo?
Vítěz bere vše – to je fráze, kterou bývá popisován britský většinový volební systém. Stejně tak bychom mohli chystané prosincové volby charakterizovat jako Brexit bere vše. Odchod z Evropské unie tentokrát suverénně válcuje ostatní témata, čehož si je šéf konzervativců Boris Johnson vědom a těží z toho. Zatímco Jeremy Corbyn je silný v sociálních tématech, Johnson je přesvědčivější v otázce Brexitu a lépe se mu daří budit dojem, že je připraven realizovat výsledky referenda a dostát tak demokratickému rozhodnutí voličů. Pomáhá mu i to, že Farageova Brexit Party se „solidárně“ rozhodla, i za cenu vlastního oslabení, nestavět své kandidáty v okrscích, kde je velká šance na vítězství konzervativního poslance, a tím zabránit rozštěpení hlasů pro Brexit.
Průzkumy ukazují, že v důsledku jasného stanoviska k Brexitu je konzervativce připravena volit i část tradičně labouristického elektorátu, a to překvapivě i v perifernějších oblastech země. Podle odhadů totiž Brexit podporuje minimálně třetina labouristických voličů. A právě na ně Johnson cílí, mimo jiné i nezvykle štědrými sliby financování zdravotnictví, školství nebo policie. Fraser Nelson z časopisu Spectator tuto strategii nazývá „blue-collar conservatism“, tedy konzervatismus pro modré límečky.
Corbynova pozice je naproti tomu složitější. V jeho neprospěch hraje to, jak se jeho strana k Brexitu dlouhodobě staví. Přestože je veřejným tajemstvím, že Corbyn je celoživotní euroskeptik (euroskeptická byla prakticky celá Labour Party až do předsednictví Neila Kinnocka, který v 80. letech začal stranu posunovat zleva do středu), drtivá většina současných labouristických poslanců patří mezi přesvědčené remainery – a mnohdy i přímé Corbynovy odpůrce. Nezapomínejme, že Corbyn byl do čela strany zvolen širokou členskou základnou, jejíž postoje se od postojů vedení často diametrálně liší.
V Corbynově stanovisku k Brexitu je patrná snaha o kompromis, ovšem v očích veřejnosti to může působit jako liknavost nebo neschopnost prosadit vlastní vizi. Současný plán labouristů spočívá ve znovuvyjednání dohody s EU a jejím předložení veřejnosti v druhém referendu. Do té doby se strana nebude stavět na stranu „leave“ ani „remain“ a zůstane neutrální. Teprve pokud volby vyhraje a referendum se uskuteční, strana se rozhodne, zda podpořit setrvání v EU, nebo „důvěryhodnou možnost odchodu“. Ta přitom v řadě oblastí počítá s těsnějším sepětím s EU než dohoda Johnsonova.
Podobné sezení na dvou židlích však může labouristům výrazně ubírat hlasy, neboť nakonec nemusí uspokojit jeden ani druhý tábor. Remainerům se nabízí možnost volit třetí nejsilnější stranu – liberální demokraty, jejichž šéfka Jo Swinsonová slibuje Brexit zvrátit úplně, zatímco stoupencům Brexitu jsou k dispozici Johnson a Farage. Právě první ze jmenovaných této labouristické slabiny hojně využil v prvním televizním duelu stranických lídrů na stanici ITV, kde do Corbynovy brexitové nevyhraněnosti pálil ostrými, což mu v průzkumu YouGov vyneslo těsné vítězství.
Přestože vše nasvědčuje, že konzervativci mohou pomalu chystat šampaňské, existují minimálně dva důvody k opatrnosti. Za prvé, stran přímo podporujících Brexit je výrazně méně než stran remainerských; Johnson proto hraje o získání parlamentní většiny. Bez ní bude vládu sestavovat jen obtížně. Naopak labouristé získat většinu nepotřebují – v případě nutnosti mohou utvořit menšinovou vládu s podporou například liberálních demokratů nebo Skotské národní strany.
A za druhé, výsledek voleb se nakonec může od průzkumů výrazně lišit. Vzpomeňme na Theresu Mayovou, které průzkumy před volbami v roce 2017 taktéž prorokovaly desetibodový náskok. Nakonec však premiérka skončila s mnohem hubenějším výsledkem; v Dolní sněmovně ztratila většinu a musela pro svůj kabinet za cenu ústupků dojednávat podporu severoirských unionistů.
Corbynova šance na úspěch závisí na tom, zda dokáže voliče přesvědčit, že je v sázce mnohem více než Brexit, a nasměrovat jejich pozornost směrem k chátrajícímu zdravotnictví a veřejným službám vůbec, k rostoucím životním nákladům a fenoménu pracující chudoby v prostředí prekérních pracovních úvazků, k akutní bytové krizi, k upadání severu země na úkor bohatého jihovýchodu nebo k daňovým únikům nadnárodních firem.
Podle průzkumu po první předvolební debatě Corbyn suverénně vedl v kategorii „kontaktu s obyčejnými lidmi“ (59 %) oproti svému oponentovi Johnsonovi (25 %). Zda to labouristům bude stačit ke zvrácení nepříznivých volebních preferencí, se však teprve uvidí. Zatím jim může být útěchou historická statistika: z žádných předchozích voleb konaných v prosinci konzervativci vítězně nevyšli.
