Jan Schneider dnes představí celkem 8 verzí Gershwinovy skladby Summertime od celkem 7 různých interpretů.
V roce 1934 napsal George Gershwin (Jacob Gershowitz) do opery Porgy and Bess ukolébavku Summertime na přesladká slova DuBose Heywarda. Jak se u hutných melodií stává, inspirovala mnohé – tato prý dokonce k 33 tisícům zaznamenaných různých interpretací. Snad mi čtenář a posluchač laskavě promine, když neprojevím snahu odkázat ani jen na všechny na youtube dostupné.
Proto po té úvodní operně podané ukázce, v níž vynikne ona úžasná melodická klenba, si dovolím zařadit podle mého soudu základní jazzovou podobu, které skladbě ještě v třicátých letech vtiskla Billie Holiday. Je méně „uctivá“, protože Billie byla vždy svá, je rychlejší, protože tak zní líp, je hrubší, protože cukr chutná lépe v kontrastu.
Oproti tomu slavná dvojice Ella Fitzgerald a Louis Armstrong posunula interpretaci strašně blízko pop-music, ale bezpečně, nesklouzla do ní, protože to učinila naprosto neopakovatelně, kvůli té koncentrované jazzové drobnokresbě. Armstrong nejprve krásně pomalu a výrazně vykreslí melodii, pak přijde – barvou i podáním – snad nejklasičtěší hlas ženské jazzové historie, a pak přijde to skutečné satori, chraplavě medový Louisův hlas, v němž je všechno, od polepšovny až po jazzový Olymp.
To Miles Davis to v úžasném aranžmá z konce padesátých let Gila Evanse rozjel ve svižnějším tempu, vznášeje se nad nádhernou basou Paula Chamberse nám v nezvykle sevřeném tvaru pověděl, co všechno si o té melodii myslí.
Billy Stewart zase soulově dokazuje, že úplně všechno se dá zahrát poněkud funky ve stylu rhythm’n’blues, nebo co. Každopádně tam jsou prima vtípky, a je to pěkně řízné. (Jako bych cítil, jak se Kuba Geršoviců potěšeně pochechtává!)
Nina Simone nejenže nic nebere na lehkou váhu, ale naopak, je to emocionálně velmi hluboká bytost: chápu, proč mi kdysi Vlasta Třešňák napsal, že jí baští. Jak říkají jazzmeni, je to čistej nářez.
Jestli ovšem chcete být důsledně vytrženi nejen ze stereotypů, ale téměř i z kořenů, zkuste Charlie Minguse. Nezklame. Je to dokonalá ilustrace montypythonského „And now for something completely different“. Opravdu se s tím nemaže. Myslím, že hudební „památkáři“ šílí, ale Geršovicovi by se to líbilo, už jenom to Dannie Richmonda drzé sólo na buben v ukolébavce!
Jednou z protagonistek světového hudebního obrození šedesátých let byla Janis Joplinová, která s partou škaredých mániček předvedla jedno z nejúžasnějších aranžmá této geniální skladby – zde je to hipícké Summertime a jak říkával Magor Jirous, když někomu přečetl básničku, a ona se mu líbila, tak mu ji přečetl ještě jednou. Líbila se vám Janis Joplinová? Tak tady ji máte ještě jednou, živě.