Věra Beranová recenzuje právě probíhající výstavu pražského muzea UMPRUM o české vizuální kultuře časů „konce dějin“.
Již název výstavy slibuje nebývale širokou a zajímavou tematiku, která má být prezentována výstavními prostředky. Avšak právě tato šíře a nezvyklost zadání v sobě skrývá několik problémů, které navozují řadu otázek. Návštěvníka určitě napadne odvážné tvrzení „o konci dějin“, podobně jako představa vizuální kultury. Další otázka se bude vázat na uvedenou periodizaci. Jaké jsou důvody uvádět data 1985-1995? Abychom byli upřímní, výstava se tedy svým způsobem snaží na tyto otázky odpovědět, i když především prostřednictvím tiskové dokumentace na stránkách muzea.
Vizuální kultura je chápána především jako nový fenomén, který má své místo v naší současnosti, kde se ono vizuální neváže jen na tradiční umění, ale na nejrůznější vizuální podněty – často na nová média, jako televize, video ale i například grafický design. Na současné výstavě převládá fotografie ve všech svých podobách, což jistě vyplývá i z orientace kurátora expozice Pavla Vančáta.
Soubory fotografií mají různou podobu a svým způsobem ve většině reagují na exponované období let 1985-1995.Grafický design je zde také zastoupen přehlídkou obalů populárních časopisů, zvlášť z osmdesátých let. Jako dobový pramen jsou na výstavě také uvedeny televizní programy různého typu, které byly ve své době velmi populární, ale kde prvoplánově o vizuální efekt nešlo. Přesto měly tyto pořady především pro mládež také vizuální význam.
Návštěvník výstavy v Uměleckoprůmyslovém muzeu však pravděpodobně předpokládal širší pojetí vizuální nabídky, například v rámci architektury, obrazů, plastik, grafiky, monumentální tvorby, speciálně ve veřejném prostoru a podobně.
Odpovědi na bez pochyby zajímavé otázky, které klade expozice nejsou bohužel obsaženy na dostupném letáčku. K nalezení jsou až v obsáhlém fundovaném doprovodném textu na stránkách muzea. Zde návštěvník najde odpovědi na otázky, které v podstatě zadává název výstavy. Odkazuje se tu právě na problematiku „konce dějin“, tedy na teze amerického spisovatele, filosofa a politologa japonského původu Francise Fukuyamy, který na konci osmdesátých let koncipoval nástin posthistorické etapy neoliberalismu. Reagoval tím na dramatické přelomové období evropských dějin konce osmdesátých let. V knize: Konec dějin a poslední člověk se Fukuyama zabývá mimo jiné vztahem historie a kultury v této posthistorické etapě. Jistě nebyl ani první a ani poslední, koho vztah kultury a historické situace iritoval a irituje. Vzpomeňme na Georga W.F. Hegela a jeho výklad dějin ve vztahu k umění, dále na Hanse-Georga Gadamera a zvlášť na Ernsta Cassirera s jeho tak často citovanou větou: „Co bychom věděli o člověku bez umění a historie?“
Výstava v UMPRUM muzeu chce tedy dokumentovat na domácí vizuální kultuře předpoklad filosofa Fukuyamy – spojitost liberální demokracie s koncem dějin. Samozřejmě tato teze je spíše podnětem k diskusi. Avšak to, co spojuje nejrůznější filosofické, ideologické přístupy je zájem a uznání role kultury a umění v tomto vztahu.
Návštěvník procházející výstavou jistě váhá, jedná-li se o skutečně vizuální esej, jak je expozice deklarovaná. Exponáty mají především podobu historických fakt, takže návštěvník je do slova zavalen faktografickým materiálem. Artefakty i fakta jsou svým způsobem vybrána tak, aby dokumentovala současný přístup, interpretaci, hodnocení uvedených let 1985-1995.Stěžejní jsou soubory fotografií mnoha autorů, především dokumentárního charakteru. Můžeme je tedy ve většině pokládat za jedinečný dokument dramatického desetiletí. V tomto slova smyslu by užší výběr mohl blíže osvětlit koncepci výstavy, tedy její zadání Obrazy konců dějin. Další problém v rámci názvu výstavy se týká uvedených dat 1985-1995. Bulletin vysvětluje „od počátku perestrojky až po pevné ustanovení nového demokratického politického a mediálního prostředí“. Jistě by si ale toto konstatování žádalo hlubšího vysvětlení. Výstava možná nechtěně poukazuje na kontinuitu projevující se navzdory deklarovanému a výstavně preferovanému datu 1989.
Návštěvník při vstupu do rozsáhlých prostor Uměleckoprůmyslového muzea zjistí, že výstava má spíše význam dokumentární než umělecký. Jedná se tedy o výstavu, která svým způsobem, prostřednictvím především uměleckých a historických faktů dokumentuje společenský vývoj mezi léty 1985-1995. Velká nabídka tvorby různých autorů, fotografů je ve své podstatě pojímána, jako dobový dokument, který svým způsobem reagoval a zaznamenával „drama“ své doby. Z mnoha autorů to byli například Gabina Fárová, Tomáš Vorel, Aleš Najbrt, Radek Pilař, Markéta Othová, Karel Cudlín a řada dalších.
S tím také souvisí filmové a televizní ukázky dokumentující vzpomínané období, stejně jako plakáty a zvlášť titulní stránky různých časopisů, kde se na návštěvníka usmívají dodnes frekventované tváře. Tedy výstava rovněž představuje dokument doby o tom, které osobnosti stály v centru společenského zájmu. Jedná se o specifický dokument doby. Návštěvník, především ten dříve narozený, s ním nepochybně konfrontuje své vzpomínky. Mladší generace může pak porovnávat, jak ten který herec či zpěvák vypadal za mlada. V první řadě tak nejde o umění, ale o historickou upomínku. V tomto případě si nepochybně mnozí uvědomí, jak cenné jsou tyto kulturní vzpomínky na minulost pro pochopení podstaty historických dějů. Když tedy přijmeme tento výklad, smysl a poslání výstavy jako historického dokumentu, nemůžeme opomenout podstatný nedostatek, projevující se v přístupu, a to konkrétně v instalaci.
Součástí výstavy je velmi rozsáhlý přehled citátů vypsaných na přehledných lístcích a seřazených podle jednotlivých let, tedy jako první rok 1985 poslední pak rok 1995. Tyto stěny plné různých výňatků pravděpodobně z dobového tisku tvoří jistě zajímavý dobový doklad. To, že se jedná o výňatky z periodik se můžeme jen domnívat. Jakékoliv údaje chybí, a tak vlastně tyto texty nemají žádnou výpovědní hodnotu. Tento přístup deklasuje celou výstavu. Návštěvník se pak musí ptát, je to výsledek diletantismu, či záměru. S tím také souvisí nedůsledné popisky a další formální nedostatky. Výstava by svým tématem a materiálem, který předkládá, mohla být velmi zajímavá, avšak bohužel v podstatě zůstala na půl cestě.
Kurátor a autor koncepce: Pavel Vančát
Architektura výstavy: Oldřich Morys
Grafický design: Zuzana Lednická
Odborná spolupráce: Zuzana Krišková, Jan Kuntoš
Výstava potrvá do 29. března 2020
Ilustrační foto: Autor – UMPRUM (web muzea)