Veronika Sušová-Salminen píše o hlavní lekci, kterou bychom si měli z odcházení Velké Británie z EU vzít.
Na konci ledna odešla Velká Británie z Evropské unie. Začala další episoda dlouhého procesu opouštění evropských struktur a institucí, který Brexit (s velkým B, protože jde o systémový zlom, událost) znamená. Británie bude dál hledat svoje místo ve světě, ve kterém se těžiště moci, inovací a rozvoje přesouvá do Asie. Bude hledat svoje nové místo v Evropě, která se (ač si to mnozí myslí) nerovná Evropské unii, a bude muset najít recept na nové vztahy s EU. Totéž bude platit pro Evropskou unii a její členské země.
Konec ledna ale definitivně skončil epochu, která se v podstatě táhla od červnového referenda v roce 2016 až do loňských prosincových voleb, ve kterých vyhrála Konzervativní strana Borise Johnsona. Tato doba nebyla jen bojem o Brexit, byla i bojem o demokracii, o to, zda ještě platí základní princip moderní demokracie – vláda lidu, prostřednictvím lidu a pro lid.
Ať chceme nebo ne, je třeba si přiznat, že dovršení odchodu se stalo možná bolestným symbolem vítězství demokracie (vlády lidu) nad stále patrnějšími současnými snahami demokracii oklešťovat. Ztělesněním těchto snah se stala (kromě jiných institucí) Evropská unie, zatímco jejich zdrojem není nic jiného než neoliberální myšlení (jak jsem ukázala zde). Británie nakonec nenásledovala příklad jiných zemí Evropské unie: Dánska v roce 1995 a Irska v roce 2001, kde odmítnutí (v prvním případě Maastrichtské smlouvy, v druhém Smlouvy z Nice) vedlo k opakování referenda, protože to první nepřineslo požadovaný výsledek. K demokracii totiž patří i to, že se lid může mýlit a udělat chybu (i když hodnocení něčeho takového může být velmi subjektivní). Je to jedna z hlavních slabostí demokracie jako nedokonalého systému vládnutí.
Brexit ukázal celou řadu negativ, kromě jiného znamenal jednu z nejhorších politických krizí britských moderních dějin, a nepochybně přinese ještě další vysoké náklady pro Británii i její občany (neboť žijeme v době, kdy náklady padají na hlavu daňového poplatníka, zatímco většina zisků směřuje do kapes soukromých korporací). Ovšem tyto náklady lze řadit do zhruba stejného ranku, jako jsou náklady Ruska na jeho zahraniční politiku po roce 2014.
Lid rozhodl, ale negativa nezmizela. Prvním negativem a rizikem odchodu z EU je to, že brexitová epopej posílila polarizaci britské společnosti a politiky. Tato polarizace zpochybňuje jednu z dalších podmínek pro fungování demokracie, kterou je přání žít společně navzdory různým názorům. Zdaleka nejde jenom o rozměr „remain“ versus „leave“, jde i o regionální, etnické a sociálně-ekonomické rozměry, včetně pro neoliberalismus typického generačního konfliktu (důchodci versus mladí kosmopolité), který cíleně likviduje solidaritu ve společnosti. Příčiny těchto štěpení odchod z Evropské unie jenom těžko vyřeší, protože jsou výsledkem čtyřiceti let neoliberální politiky, jíž byla Británie pionýrem. Ostatně britskému odchodu z EU nelze dobře porozumět bez uchopení specifik britsko-evropských vztahů, i když EU byla určitým obecnějším katalyzátorem domácích otázek. Problémy ale zůstaly.
Tím druhým negativem je změna poměru sil v rámci Evropské unie, kde bude nyní hlas a role Británie chybět. S odchodem Británie došlo k aslepoň částečnému posílení role Německa v Unii, i když celý Brexit lze chápat i jako příznak oslabení Evropské unie, která se nyní stává daleko méně atlantickým a více kontinentálním projektem.
Otazníky zatím panují kolem většiny post-brexitových témat – obchodní dohody s EU, obchodní dohody s USA či skotského referenda o nezávislosti, potažmo budoucnosti politické unie, kterou dnešní Británie představuje. K nezodpovězeným otázkám patří například i to, zda se Británie stane „daňovým rájem“ v sousedství EU, přívěskem USA v rámci takzvaných „zvláštních vztahů“, nebo zda bude ono „global Britain“ znamenat pro mezinárodní vztahy na evropském kontinentu nějakou novou formu „skvělé izolace“ (splendid isolation). Konečně je tu i velký otazník nad tím, zda svět 21. století na nějaký návrat „global Britain“ (nového „britského impéria“) vůbec čeká. Je možné dvakrát vstoupit do stejné řeky, či je to jen pábení imperiální nostalgie za zvuků „Rule Britannia“?
Přesto všechno ale Brexit jednu důležitou lekci poskytl: demokracie je vláda lidu, který představuje politické společenství rovných členů, jež rozhoduje kolektivně ve volbách a referendech jako suverén. Demokracie není vládou expertů, není vládou kosmopolitních měst, není vládou nadnárodních institucí, není vládou hrstky vyvolených, není vládou manažerů a není vládou médií. Nic z toho – vědomosti, životní styly, manažerské dovednosti, postavení a správný názor – nedovede pro fungující demokracii nahradit reprezentování voličů a jejich zájmů. Mohlo by to být poučení pro všechny v Evropě. Kdyby se z toho poučit chtěli.