Paul Elek komentuje dlouhotrvající stávky ve Francii, i cíle a důsledky důchodové reformy, která mobilizaci vyvolala.
Od 5. prosince 2019 je Francie svědkem největší stávky od roku 1995, nebo dokonce, jak míní někteří, již od května 1968, byť počet zúčastněných dnes samozřejmě nepřesahuje počet stávkujících v onom legendárním roce. Po téměř padesáti dnech stávky v různých oblastech hospodářství a přes velmi agresivní politickou kampaň vedenou proti stávkujícím vládou a médii hlavního proudu se hnutí stále těší podpoře veřejného mínění, i nadále více než 60 % lidí považuje stávku za „legitimní boj“ a je přesvědčeno, že „vláda by ji měla brát vážně“.
Pokud chceme vysvětlit jev, jakým byly roční protesty „žlutých vest“, charakterizované jako sociální hnutí obcházející tradiční mechanismy politického zprostředkování (včetně odborů), musíme pochopit, že vládními plány ohrožený důchodový systém je jádrem francouzského modelu sociálního zabezpečení a nejdůležitějším nástrojem odborů. V průběhu let neoliberální vlády pravicových i sociálně demokratických stran sociální hnutí obcházely, aby mohly zavádět reformy, jejichž důsledkem bylo například posunutí věku odchodu do důchodu z 60 na 62 let či zvýšení počtu odpracovaných let nutných pro získání nároku na důchod s plnou penzí 1). Vlády pak musely pokaždé čelit velkým, někdy i milionovým demonstracím v ulicích (v roce 2003, 2010 i 2012), vždy se jim ale podařilo svou agendu prosadit zejména pomocí institucionálních mechanismů, které jim umožnily zkrátit politickou debatu v parlamentu a reformy přijmout velmi rychle. Dnes navrhované reformy se liší tím, že kromě parametrických úprav penzijního systému (věk, roky příspěvků) hodlá vláda zavést i reformu strukturální.
Současný systém stojí na dvou typech solidarity. Určitá část národního bohatství (dnes je to asi 14 % HDP) je určena na současné důchody. Nazýváme to generační solidaritou, protože každý zaměstnanec (i jeho zaměstnavatel) přispívá podle svých možností a pak dostane různými způsoby vypočítanou penzi, která se odvozuje z výše platů během jeho aktivního života. Druhým solidárním mechanismem je mezigenerační solidarita: každá generace uchovává určitý díl národního bohatství na placení penzí pro generace budoucí. Vláda nově navrhuje přechod na „bodový penzijní systém“, který je prvním krokem k úplné individualizaci důchodů. Dalším záměrem, který počítá s pravděpodobným selháním nového systému při zajišťování slušných penzí, je zajištění zisku penzijním fondům v soukromém sektoru. V rámci nové reformy se budou provádět pravidelné úpravy výpočtu penzí, díky kterým lidé nejenže budou muset pracovat déle 2), ale také přijdou o stovky eur měsíčně. Například pracovníci ve veřejném vzdělávacím systému očekávají snížení svých penzí o 300 až 800 euro! Je to neuvěřitelná situace, o které dokonce i vláda přiznává, že je neuspokojivá. Proto také učitelům slibuje, že jim očekávané snížení penzí bude kompenzovat zvýšením platů, ačkoliv po letech škrtů může 900 tisíc učitelů jen těžko očekávat zvýšení měsíční výplaty o stovky euro. Nejrůznější sektory ekonomiky, které si historicky vyjednaly výhodu zvláštních důchodových práv nebo je získaly na základě speciálních pracovních podmínek (riziková práce, nižší očekávané dožití), všechna nabytá práva ztratí. To také vysvětluje enormní stávkovou mobilizaci veřejného dopravního sektoru. V regionu Paříže již měsíc téměř nefunguje metro ani vlaky a státní železniční společnost dokáže zajistit jen asi třetinu běžné dopravy. Podle odhadů klesla spotřeba v regionu hlavního města (který je srdcem ekonomiky země) během této doby o 30 %, přestože se jednalo o čas dovolených a oslav konce roku!
Pracovníci dalších veřejných sektorů, jako zaměstnanci ve zdravotnictví, pečovatelé či úředníci, stávkovali také. Stávkují i právníci, takže soudní systém je nucen propouštět obviněné, protože se nekonají soudní řízení 3). Přístavní dělníci omezili práci v přístavech skoro na nulu a řada rafinérií omezila oběh a výrobu paliv po celé zemi.
Vláda ke stávce zaujala dva postoje. Zpočátku prostě jen mlčela a ignorovala ji, ačkoliv si uvědomovala relativní sílu hnutí. Jejím druhým krokem byl pokus najít partnera v reformistických odborech (CFDT a UNSA), které proti bodovému systému neprotestují, staví se jen proti zavedení tzv. „pivotního věku“, který při odchodu do důchodu po nebo před 64. rokem věku používá systému bonus/malus a má důchodovému systému ušetřit peníze. Očekává se totiž, že počet důchodců se v roce 2050 zvýší z dnešních 20 na 27 %, ale vláda hodlá zmrazit výdaje určené na budoucí penze na dnešních 14 % HDP (nazývají to reformou parametrů, ale ve skutečnosti se jedná o škrty). Je opravdu snadné pochopit, že pokud se zvýší počet lidí dělících se o stejné množství peněz v důchodovém systému, sníží se jim penze. Systém bonus/malus je řešením Macronovy vlády, které šetří peníze na lidských životech! Vláda reformistickým odborům navrhla, aby našly jiné možnosti financování „nutných úspor“ bez zvýšení příspěvků zaměstnanců či bez kapitálového příspěvku. Je to velmi chytrý tah, kterým nastražila odborům léčku, zatímco premiér to prohlašuje za ústupek celému hnutí. Reformistické odbory se nechaly nachytat, a ještě si gratulují k „vítězství“, a ačkoliv ve skutečnosti ani nejsou účastníky stávek (s výjimkou některých odvětví, v nichž místní organizace odmítly následovat vedení), vládě se díky jejich přístupu může podařit přetáhnout veřejné mínění na svou stranu, protože takto zadané alternativní schéma nemá řešení.
V poslední době, kdy část stávkujících se už nemůže (po dvou měsících bez výplaty) stávek aktivně účastnit, se hnutí posunulo k cíleným symbolickým akcím (vypínání elektřiny, narušování veřejných ceremonií apod.) a vláda se vrátila k argumentům, které užívala proti žlutým vestám: „hnutí se radikalizovalo, využívá nedemokratické akce, útočí na Republiku“. Napětí znovu vzrostlo poté, co francouzská policie pokračovala v násilném potlačování demonstrací, při nichž opět došlo ke zraněním kolemjdoucích i demonstrantů, kteří byli zbiti na zemi nebo zasaženi výstřely z pušek s neletální municí. Sociální situace je explozivní a nikdo není schopen říct, kam to zemi zavede. Jedna věc je ale jasná: Macron po dva roky čelí potížím a podpory se mu dostává již jen od buržoazie a vyšší střední třídy.
Vysvětlivky
1) Nyní je povinný počet odpracovaných let 43, tento parametr fakticky posouvá věk odchodu do důchodu s plnou penzí na 64 let věku a více, takže většina lidí odcházejících do důchodu ve věku 62 let je nepříjemně překvapena snížením, tj. penalizací (malusem), očekávané výše své penze.
2) Podle předpokládaného generačního věku dožití se zvýší věk odchodu do důchodu na 64 a 65 let, u generace narozené po roce 2000 až na 66 a 67 let.
3) Preventivně může být člověk zadržován jen na přesně stanovený počet dní před soudním jednáním.
Tento článek publikujeme v rámci spolupráce s Transform!Europe.