Historik Jiří Malínský se v dalším dílů svého seriálu ohlíží za politickým děním v Československu před sto lety.
Koaliční jednání a jejich kontext
Volební výsledky byly vyhlášeny a jaksi už rutinně se rozběhl kolotoč koaličních jednání. Bylo zřejmé, že vedoucí silou druhé rudozelené koalice bude opět sociální demokracie a že páteří občanského (buržoazního bloku) budou švehlovští agrárníci přejmenovávaní na Republikánskou stranu zemědělského a malorolnického lidu. Švehla zůstal ministrem vnitra a Edvard Beneš ministrem zahraničí. Početné – během První republiky již nikdy nedosažené – bylo sociálně demokratické zastoupení. Byli jimi slovenští sociální demokraté Ivan Dérer (ministr s plnou mocí pro správu Slovenska) a Ivan Markovič (ministr národní obrany), Gustav Habrman (ministr školství a osvěty, v dnešním názvosloví vlastně také kultury), Václav Johanis (zásobování lidu), hlavní redaktor československé ústavy Alfréd Meissner (ministr spravedlnosti), Lev Winter (ministr sociální péče) a vlastně i Rudolf Bechyně (zástupce v koordinační tzv. Pětce, tj. volné struktuře koaličních vládních stran, vlastně dohadovacím orgánu se značným faktickým vlivem na československou politiku vůbec). Druhou vládu rudozelené koalice doplňovali agrárničtí (Švehla, Prášek, Staněk, Sonntág), kteří mj. obsadili rezorty zemědělství, pošt a telegrafů a vnitra, a národní socialisté (Stříbrný, Vrbenský), spravující železnice a zásobování lidu. Bylo tu i několik odborníků (Beneš, Šrobár) zastávajících křesla zahraničí, unifikace a zahraničního obchodu. Pro komunizující křídlo ČSSDSD to byla vláda reakce.
Zrod vlády nebyl snadný, a to přesto, že pro pokračování ve vládě se vyslovilo představenstvo (výkonný výbor, užší zastupitelstvo) velkou většinou hlasů (41 hlas), zatímco pro komunizující návrh Antonína Zápotockého hlasovalo 11 členů představenstva. Přestože tak Tusar získal oficiální mandát pro zahájení koaličních jednání, průvodní situaci to výrazněji nezlepšilo. O několik dnů dříve (ve dnech 22. a 24. dubna 1920) se v působnosti kladenské krajské organizace (jejímž sekretářem či tajemníkem byl Antonín Zápotocký) konaly volby do dělnických rad (celkem bylo ustaveno 8 okresních a 58 místních); živelně probíhalo jejich ustavení i na Moravě v oblasti rosického a oslavanského uhelného revíru poblíž Brna. Nikoliv náhodou to připomínalo situaci Ruska po únorové (březnové) revoluci: formovalo se tu v zárodečné podobě možné dvojvládí ve vznikajícím státě. 25. dubna polskou intervencí začala rusko – polská válka; hned zpočátku nabyla rázu národně osvobozeneckého konfliktu (tak ji 1. května pochopil významný carský generál Alexej A. Brusilov a řada dalších důstojníků carské armády, kteří v národním ruském zájmu podpořili Rudou armádu). Mimoto Lenin i Trockij se snažili uchopit tento konflikt jako možnost realizace své teorie slabého článku a přenesení socialistické sociální revoluce do Německa a pak dále do západní Evropy. To dále posilovalo vůli komunizujícího křídla ČSSDSD k ovládnutí strany a postupně i republiky.
Tříštění pokračovalo i v německočeské sociální demokracii (DSAP). 9. května 1920 se v Liberci konala konference komunizujícího křídla vedeného vůdčí osobností tzv. liberecké levice Karlem Kreibichem. V programovém prohlášení (Manifest der Linken), které přijala, se výslovně zdůrazňovala diktatura proletariátu jako předpoklad blíže nevyjádřené výstavby socialismu (v tom neměla jasno ani RKS (b) spějící ke GOELRO – plánu elektrifikace vznikajícího ruského soustátí). 17. května začal soudní proces s Leninovým emisarem Aloisem Munou; obžaloba mu kladla za vinu kontakty se samozvaným prezidentem efemérní Slovenské republiky rad Antonínem Janouškem pomíjejíc jeho leninskou misi). Munův problém mimo důkazní nouzi žaloby řešila Masarykova prezidentská amnestie z 27. května 1920 vztahující se na politické přečiny před 7. březnem 1920. 19. května 1920 odmítlo vedení DSAP účast v druhé Tusarově vládě. 21. května 1920 odmítli českoslovenští železničáři přepravu vojenského materiálu pro polskou armádu (z Břeclavi se toto hnutí rozšířilo na území celé republiky; Tusarova vláda si vůči Varšavě zachovávala zřetelný odstup považujíc její válečné úsilí za dobrodružný podnik. Ve dnech 24. 5. – 25. 5. 1920 se v Lomu u Mostu konala anarchokomunistická konference anarchistických skupin; rozhodla o vystoupení z Československé socialistické strany (národních či československých socialistů) a pod vedením básníka Stanislava Kostky Neumanna se ustavila jako Svaz komunistických skupin.
Tato data jen dokládají bouřlivou situaci na jaře 1920 a pochopitelně jsou odezvou na dění v československé pravici a středu i v národnostních menšinách, které si jen znenáhla zvykaly na situaci vznikajících nových státních mechanismů po vyhlášení a postupné realizaci zakladatelských nových právních norem i hospodářských kroků veřejné správy jako součásti implementace ústavy z 29. února 1920.
Schválení vlády
Navzdory všemu byla druhá Tusarova vláda jmenována Masarykem 25. května 1920. (Vliv, kterým prezident působil během koaličních jednání, přitom nebyl zanedbatelný). Současně se rozhodlo o dalších státoprávních krocích: dosavadní sídlo českého zemského sněmu se stalo působištěm Senátu Národního shromáždění, Poslanecká sněmovna našla své místo v budově Rudolfina nedaleko fakult filozofické a právnické (byly postaveny po několika letech). Předsedou Poslanecké sněmovny se stal sociální demokrat František Tomášek, předsedou Senátu doplnit František Soukup byl zvolen místopředsedou Senátu, německý sociální demokrat Ludwig Czech místopředsedou Poslanecké sněmovny.
Přestože vláda byla 26. května 1920 potvrzena i hlasy komunizujícího křídla, situaci to nevyjasnilo. Na 28. září 1920 byl svolán mimořádný sjezd ČSSDSD a dále pokračovala chaotická a zvnějšku obtížně odhadnutelná polsko – ruská válka. Mnohé v tomto ohledu naznačilo provolání komunizující části sociálně demokratického poslaneckého a senátorského klubu schválené v den parlamentního hlasování o důvěře Tusarově druhé vládě zakončené opravdu výmluvně: „Ať žije československá socialistická sovětová republika!“
Z pohledu organizačního řádu strany (stanov) šlo o jednoznačný případ: na místě bylo okamžité vyloučení jeho signatářů z řad ČSSDSD. Politicky se v této době jednalo o věc zvláště delikátní. Především bylo třeba dovršit scelování republikánských řad. 27. května 1920 byl TGM zvolen řádným prezidentem; byla to jeho druhá prezidentská volba. 30. května bylo v Právu lidu zveřejněno usnesení představenstva strany o konání mimořádného zářijového sjezdu a základních obrysech jeho jednací agendy. Současně se v první polovině června zastavil dobrodružný postup polské armády; pátá armáda Rudé armády vedená pověstným Michailem N. Tuchačevským dobyla nazpět Žitomir a Berdičev (7. června) a posléze i Kyjev (12. června); shodou okolností tu v roce 1943 a zčásti i 1944 bojovali svobodovci z 1. československé brigády. V druhé polovině června se Rudá armáda posunula na území západní (pravobřežní) Ukrajiny. Polský úprk pokračoval.
V počátečním období druhé Tusarovy vlády končila i mírová jednání versailleského systému. Pod bedlivým Benešovým dohledem i za cenu některých územních ztrát v oravské a spišské župě byla obhájena dunajská hranice a součástí Československa zůstala i prešovská Rus. Současně se definitivně rozhodlo o zakotvení Podkarpatské Rusi v rámci Československa, jež připojením tohoto surovinově i dřevově bohatého apendixu nabylo v západovýchodním směru délky více než 1 000 km. Slovensko tak získalo svůj současný vojensky i hospodářsky hájitelný tvar, rozsáhlá nížinná území a ovšem i poměrně početnou maďarskou národnostní menšinu. Tento výchozí technický předpoklad spolu s doslova revolucí slovenských vzdělávacích systémů důstojně navázal na založení Slovenského národního divadla a Univerzity Komenského. Na Slovensku s mimořádnou dynamikou vznikal další moderní slovanský národ. Démon hrozivé maďarizace této země byl zlomen.
Po trianonském míru
Spolu s tím skončila poslední křeč německočeského odporu. Seligerova slova „Vítězné západní mocnosti podrobily následným mírem versailleským a germainským také německý národ sudetských zemí národnostní cizovládě a vtělily ho proti jeho vůli a proti jednomyslnému usnesení jeho povolaných zástupců do československého státu. V okamžiku, ve kterém vstupujeme do parlamentu Československé republiky, abychom i na této půdě vedli boj pro dělnictvo za demokracii sociální a socialismus, prohlašujeme my, němečtí sociální demokraté, slavnostně, že na požadavku za sebeurčení národů houževnatě a neústupně trváme a že jsme odhodláni také na půdě tohoto národnostního státu vésti svůj veliký dějinný boj.“ zněla do dalších gest komunizujícího křídla. A to navzdory socializačnímu (znárodňovacímu) projektu za náhradu, který v květnu předložilo sociálně demokratické Odborové sdružení československé. Objevil se i moment nadčasovosti: poprvé se z turecké kemalovské iniciativy slavil Mezinárodní den dětí jako návrh uchopený Mezinárodní demokratickou federací žen.
A tak 11. června 1920 bylo po napjatém průběhu poměrem hlasů 140:109 schváleno programové prohlášení vlády, i když komunizující parlamentníci hrozili do poslední chvíle porušením ukládajícího stranického usnesení ČSSDSD. Ve věci se také nemálo angažoval i prezident Masaryk. 12. června se na Staroměstském náměstí konal tábor (mítink) pražského lidu na obranu sovětského Ruska proti polské agresi. V tomto pohledu panovala značná shoda. Mělo se totiž zato, že pád Leninova režimu by vedl k nástupu monarchistické reakce, který si nejen československá, ale i evropská levice nepřály. Současně byl v Paříži podepsán trianonský mír s Maďarskem. (Nutno dodat, že od počátku bylo přitom počítáno s určitou prozatímností jejího zaměření i doby působení.)
Symbolicky další část horkého roku 1920 uzavřel později autor knihy Cesta revoluce Jaroslav Kratochvíl (podle všeho další člen 20. vzpurného transportu ruských legií): „Není pochyby, že poslední resoluce je už, teoreticky, napodobené ruské bolševictví. Pro úplnost a objektivitu ji nebylo možno zamlčeti. Chtěl bych ovšem na tomto místě býti slepým ke všem internacionálám a „internacionálám“. Chtěl bych neviděti sporu mezi pravdou čisté teorie a skutečnostmi šedé praxe. Ale musil jsem dojíti i k touto nejzazšímu mezníku klikaté cesty revoluce … Ukazuji tu pouze, že toto ,bolševictví‘ bylo zaseto v úrodná srdce idealistů československé revoluce cynismem sibiřské vlády … že v tento květ, tak řezavě rudý, předčasně kvetoucí a rychle odkvétající, rozkvetl právě pod teplem nejrozvinutější demokracie světa. … A onen výkřik Ať žije III. internacionála!, strašný všem dnešním státům, znamenal v ústech většiny ,legionářů-komunistů‘ nevědomky toliko: Ať žije Nové Rusko, trpící od nás i za nás“.
Bouřlivé jaro střídalo neméně hektické léto roku 1920. Schylovalo se k přijetí kontroverzních 21 podmínek pro vstup do Komunistické internacionály. Faktu zásadní důležitosti pro tehdejší československý vývoj.