Jan Zeman se ve svém textu zaměřuje na širší společenské a hospodářské okolnosti koronavirové krize v Česku.

Koronavirová krize, tak jako jiná krize vyvolaná epidemií vážné nemoci, má tyto základní aspekty:

1. Parametry choroby,
2. Stavu zdravotnictví na začátku krize,
3. Reakce státu na nákazu,
4. Reakce občanů na nákazu.

Ad 1) Nutno konstatovat, že koronavirus je nové, donedávna neznámé onemocnění. I když poznatků o něm rychle přibývá, víme o něm stále málo. Je silně infekční virus, snad u 80 % nakažených probíhá bez příznaků, u zbytku s horečkami, silným kašlem a u nejtěžších případů s rozkladem plic a následnou smrtí. Těžký průběh onemocnění koronavirem mají zejména pacienti jinak vážně nemocní (s cukrovkou, astmatem, rakovinou a také kuřáci). Nejvíce jsou ohroženi lidé staří a nemocní, ale umírají i lidé zdraví a mladí. Cynická radost nejotrlejší části českých „chvilkařů“, že staří a nemocní voliči Zemana, Babiše, komunistů, Okamury apod. na koronavirus zemřou a oni ovládnou českou politickou scénu, je mimo realitu. Koronavirus si příliš nevybírá. Ukazuje ale na hloubku mravního rozkladu části české společnosti, zvláště části mládeže a společensko-vědní inteligence, houfující se i tzv. pražské kavárny a „chvilkařů“.

Zajímavé je, že od  někteří virologové z více zemí včetně ČR zaznělo, že koronavirus vzhledem ke své zcela netypické genetické stavbě vznikl v laboratoři pro vývoj biologických zbraní hromadného ničení některé z velmocí. Obviňování Číny ze strany USA, že v čínském Wu-chanu epidemie koronaviru v prosinci 2019 začala, a tvrzení vysokých čínských politiků, že ji tam zatáhli vojáci USA v rámci vojenské olympiády, která se tam konala krátce před vypuknutím epidemie, nevyžaduje komentář. Někteří vznik koronaviru spojují se spuštěním první sítě G5 právě ve Wu-chanu v říjnu 2019. Inu, předstih Číny ve vývoji sítí G5 vyvolává nejen u Trumpů v USA psotník. (Pozn. red.: Tyto informace považují za nepravdivé další vědci, kteří nový typ koronaviru vidí jako přirozeně vzniklý virus právě díky jeho generické struktuře – upozorňujeme na to čtenáře s odkazem na bližší informace).

Ad 2) Stav zdravotnictví je důležitý pro zvládání nejrůznějších epidemií. Ve vyspělých kapitalistických státech v posledních 40 letech, v bývalých evropských socialistických státech v posledních 30 letech prošlo zdravotnictví silnou „odtučňovací kůrou“, jež je vážně oslabila. Samozřejmě, v některých státech více, v jiných méně. Některé státy neměly dobré zdravotnictví ani před zahájením neoliberálních reforem. Příkladem je Itálie, jejíž zdravotnictví zcela zaspalo, a tak se snadno dostalo do stavu, kdy masovou epidemii nemůže zvládnout. Totiž, každé zdravotnictví je s to zvládat epidemii jen do určitého rozsahu. Pokud epidemie výrazně přesáhne jeho kapacitu, je pro něj každá rada drahá.

Ad 3) reakce jednotlivých států na nebezpečí nákazy bývá různá. K 31. 3. 2020 se zdá, že:

• Reakce čínských úřadů a zdravotnictví až na první zaváhání byla dobrá, byť se nám nařízená masová karanténa mohla zdát drsná. Socializující Čína, v jejímž velkoměstě Wu-chanu epidemie koronaviru začala, ji podle všeho zvládla celkem úspěšně. Dnes ve věci koronaviru řeší zejména jím nakažené Číňany, kteří se vrací ze zahraničí. Slýchám, že tak prý učinila tvrdou, totalitní rukou. Podivná to kritika v situaci, kdy umírají lidé a ekonomika jde do kytek. Jak jinak měla novou, zákeřnou, snadno se šířící nákazu zvládnout? V rukavičkách, jak činili v Itálii a jsou teď koronavirem nejzamořenějším státem na světě? Tedy, tvrdý čínský postup použili i na Tchaj-wanu, v Hongkongu, v Jižní Koreji a v dalších prý spřátelených zemích a tam to těmto pseudodemokratům prý nevadilo. Naopak liberální přístup, uplatněný také ve Francii či ve Španělsku, ukazuje, že se tyto státy vydaly italskou cestou a výsledky tomu budou odpovídat. Stejně, ale bez prvního zaváhání, lze hodnotit reakci na koronavirus Hongkongu, Tchaj-wanu, Jižní Koreji, Singapuru, Vietnamu.
• Jako poměrně dobrou, byť poněkud opožděnou, lze hodnotit reakci České republiky, Slovenska, Polska, Maďarska.
• Jako katastrofální lze hodnotit reakce zejména Itálie, Španělska, Francie, Velké Británie, Německa, Spojených států amerických, Brazílie a vedení Evropské unie. Italské zdravotnictví a úřady zcela ignorovaly, že množství Číňanů žijících v severní Itálii přináší a rozšiřuje z Číny koronavirus, až se jím severní Itálie stala zaplavená. Ze severní Itálie se koronavirus dal následně na pochod Evropou. Mdlé reakce byly i v dalších státech někdejší EU 15. Ve Francii prezident Emmanuel Macron tváří v tvář koronavirové epidemii na 15. března prosadil první kolo komunálních voleb, jež podle všeho citelně přispělo k šíření koronaviru. Naopak ruský Vladimir Putin se rozhodl odložit kvůli koronavirové epidemii referendum. První kolo prezidentských voleb v Polsku na 10. května 2020 k 31. březnu odvoláno nebylo.

Ve Velké Británii vznikl vládní záměr nechat koronavirus volně projít populací s tím, že asi 200 000 vesměs starých a nemocných občanů na koronavirus zemře. Tento strašný záměr britský premiér Boris Johnson prosazoval ještě 20. března 2020. Podobný záměr měla kancléřka Německa paní Angela Merkelová – onemocnět prý může až 70 % občanů. Podobně uvažuje prezident USA Donald Trump s tím, že se dostal do sporu se samosprávou New Yorku, hlavního ohniska koronaviru v USA, která se s křížkem po funuse rozhodla vyhlásit karanténu. Podobně brazilský prezident Jair Bolsonaro se nestydí peskovat samosprávu Sau Paula a dalších měst a některých brazilských států za to, že se rozhodli omezit šíření koronaviru vyhlášením karantény. Obyvatelstvo zřejmě mže pomřít, hlavně když ekonomika pojede.

Odstrašující nejprve nulová reakce na epidemii koronaviru je vedení EU. Evropská komise nejenže ignorovala vážná varování odborné organizace EU, ale ještě peskovala ty členské státy EU, které přistoupily k opatřením proti šíření koronaviru a mimo jiné zavřely státní hranice. Usnesení Evropské komise uzavřít vnější hranice, aby se mohly uvolnit hranice mezi členskými státy, říká, že vedení EU je obávanou škodnou a že je nebezpečné pro všechny.

Ad 4) reakce občanů na nebezpečí koronaviru byla různá. Zatímco na východě a jihovýchodě Asie se obyvatelstvo karanténě a dalším omezujícím opatřením bez reptání podřídilo, v Evropě tomu je všelijak. Na rozšíření koronaviru ve Španělsku se citelně podílela velká, asi 120 000 demonstrace španělských feministek, na níž se nakazila i manželka premiéra a manželky dvou dalších ministrů. Podobně fungovaly slavnosti piva v bavorském městečku u našich hranic a mnohé další. Koronavirem nakažený prodavač nápojů v rakouském skiareálu v Ischglu nakazil na tisíc lyžařů. Na intenzivním šíření koronaviru v severní Itálii se významně podílel družný způsob života, neustálá setkávání na ulicích, v parcích a plážích, včetně zdvořilostního objímání, polibků apod. Podobně působí četné studentské party, konané nejen v Německu bez ohledu na karanténu.

Vliv transformace ČR

Srovnáme-li postup České republiky v boji s koronavirem s přístupem Evropské komise, která nejen že proti šířící se epidemii nehnula prstem, ale ještě v pátek 13. března předsedkyně EK měla tu drzost kritizovat individuální opatření řady členských států k omezení šíření koronaviru (co si to prý dovolují nečekat na pokyny z Bruselu…), tak jistě dobře. Laťka EU ale žádnou laťkou není. Mám za to, že těch rezerv má ČR dost.

Nebezpečí nehrozí? Zejména starší občané jistě vzpomínají, jak nás před třiceti lety ujišťoval tehdy nový prezident Václav Havel, že nám po odchodu komunistů od moci již žádné nebezpečí nehrozí. Byla rozbita čtyřicet let kvalitně budovaná civilní obrana. Dostali jsme se tak do tristní situace, že když v červenci 1997 přišly velké povodně, kromě menšího počtu osvícených starostů státní správa těžce selhala, část občanů nebyla ani varována, někteří občané ani nevěděli, že se před povodní utíká do kopce a na padesát se jich utopilo. O přímých ekonomických škodách ve výši asi 63 mld. Kč nemluvě. Pokud jde o vážné podceňování rizik mnoha občany, neutěšená situace trvá. O tom se můžeme dočíst nejen v černé kronice.

Podobně se bouralo dobře fungující zdravotnictví, prý v zájmu svobody podnikání a úspor nákladů. O zdraví se prý mají starat především sami občané. Že by něco zlého mohlo přijít? To jsou prý jen pomluvy starých struktur! Jak by se dnes hodila četná zdravotnická zařízení, které čeští reformátoři pod praporem úspor nákladů na zdravotní péči zrušili. Prý už nejsou potřeba, okresní a státní nemocnice to prý zvládnou. Nejde ale jen o rušení zdravotnických zařízení. Riskantní je i privatizace nejprve ordinací a později i řady nemocnic, protože ordinace a soukromé nemocnice nemá stát ani kraj či město pod kontrolou, takže pak můžeme být konfrontováni s nemilými překvapeními.

Stát, resp. státní správa, je prý na koronavirus připravena. Nevím. Současné nářky nejen řadových občanů, ale i zdravotníků a pracovníků sociální péče, že nejsou ochranné roušky, o připravenosti nesvědčí. Přitom ochranu potřebují především zdravotníci, kteří přicházejí do styku s nemocnými. Podobně pracovníci sociální péče.

Svoboda bez odpovědnosti…

Hořké plody neodpovědnosti sklízíme často. Do Česka hlavní přenos koronaviru zajistilo asi 7 500 lyžařů, kteří do Dolomitů vyrazili na lyžovačku v době, kdy bylo známo, že celá severní Itálie je zamořena koronavirem. Někteří se tam nakazili a u nás založili epidemii, jakou nepamatujeme. První tři případy nakažení koronavirem byli v ČR prokázáni 1. března 2020. Ústřední krizový štáb byl ale ustaven až o dva týdny později. Souhlasím s hejtmanem Ústeckého kraje Oldřichem Bubeníčkem, že kdyby byl nouzový stav a četná omezení vyhlášeny o týden dřív, jak navrhoval, mohli jsme mít problémů méně. Pravdou ale také je, že není snadné vyhlašovat nouzový stav a četné restrikce v situaci, kdy každé pozitivní úsilí vlády sabotuje nesmiřitelná opozice – „chvilkaři“, pražská kavárna, většina v Senátu, Česká televize a tzv. demoblok. Ano, ani první tři případy nakažení koronavirem v ČR nebránili „chvilkařům“ uspořádat v Praze protestní demonstraci proti volbě Stanislava Křečka ombusmanem poslanci Parlamentu ČR. CO si to prý dovolili!

Pro manstreamová a bulvární media je dobrá zpráva prý žádná zpráva, obvykle publikují jen špatné, nejednou pořádně nefouknuté. Pacientů psychiatrických léčeben neutěšeně přibývá i bez koronaviru. Natož ve dnech šíříce se epidemie. Chápu, že velká část novinářů o koronaviru mnoho neví. Přesto si myslím, že by pro redaktory měla bez výjimky platit zásada, že když něčemu nerozumím, tak píšu podle toho, nepřeháním a nezvětšuji beztak vážnou paniku. Sebehloupější senzace ale prý příslušné médium prodává.

Brutální politický boj i v podmínkách koronavirové krize v ČR názorně dokládá sporné opatření proti šíření koronaviru – povinnost nosit roušky. Jednak nejsou ani pro nejohroženější zdravotníky a pracovníky sociální péče, natož pro řadové občany. Ale chrání, či nechrání? Prý málo. Světová zdravotnická organizace a řada zemí včetně sousedního Polska užívání roušek pro běžný pohyb občanů venku nedoporučuje (názor nyní poněkud pozměnila). V ČR byly nařízeny pod pokutou, přestože nejsou. A to i pro pohyb ve volné přírodě, kde nejsou lidé. Věcná kritika by měla jít ve směru, že chrání velmi málo (zvlhnou za dvacet minut a pak mohou být i rizikem) a že vytváří falešný pocit bezpečnosti. Zatímco hříšníků nenosících roušky je málo, mnohem důležitější povinnost chodit spíše dva metry než jeden metr od druhých lidí se nedodržuje masově. Jistě i proto, že mnoho občanů nucené karantény využívá k rekreaci, nejednou spíše hromadné, což určitě nebylo smyslem vyhlášení karantény. Na místo věcné diskuse se ale i zde v Česku nevybíravě politikaří.

Současná epidemie koronaviru ukazuje i na stinnou stránku přílišné liberalizace. Zdá se, že v Itálii pod praporem liberalizace nákazu hrubě podcenili, dlouho mu nechávali více méně volný průběh, až vznikla těžko zvládnutelná epidemie, o rozsáhlém vývozu koronaviru do ostatní Evropy nemluvě. Totiž, svoboda bez odpovědnosti je z principu špatná. Koronavirus se ale dál neutěšeně šíří a s ním i škody na zdraví lidí a ekonomice.

Nynější pandemie ukazuje slabiny systému

Současná epidemie koronaviru ukazuje jednu ze stinných stránek současné globalizace. Kdeco se vozí přes půl Evropy a nejednou i přes půl světa (stojí to nemalé kalkulované náklady, ale také tak vznikají vysoké ekologické škody a v důsledku perverzních daňových osvobození státní rozpočty přichází o nemalé příjmy), a o to se vir snadněji šíří. Údajně se 80 % antibiotik pro Evropu vyrábí v Itálii, která je shodou okolností koronavirem zasažena nejvíce. Ještě závažnější je rozsáhlý pohyb občanů, ať už za prací včetně obchodu nebo za rekreací. To se pak nákaza ze země do země šíří! Vzniká také otázka, k čemu je zavírání hranic, když vysoký počet pracovníků, dojíždějící každý den za prací přes státní hranice, má výjimku. Nutné uzavření státních hranic tak vzhledem k těmto pracovníkům je méně účinné.

Koronavirová krize odhaluje slabiny mnohými tolik vychvalované globalizace v současném neoliberálním provedení, svobody, zvláště pak svobody cestování, demokracie (politikaření některých politiků pokračuje i navzdory ohrožení koronavirem, byť má aktuálně podobu zejména okopávání kotníků), takzvané transformace ekonomiky České republiky po roce 1989 a podmínek vstupu do Evropské unie.

Hubené peněženky mnoha občanů Česka jsou prakticky jedinou limitou jejich volného cestování po Česku, po státech Evropské unie (a často i mimo ni). Volné cestování usnadňuje nemálo šíření epidemie. Zvláště, když část občanů dlouho nebrala šíření koronaviru vážně (někteří toto nebezpečí vážně neberou ani nyní).

Velké problémy ukazuje ekonomika. Rozsáhlá karanténa s cílem omezit šíření koronaviru přináší značné ztráty ze zastavení výroby, služeb apod. Sníží se příjmy veřejných rozpočtů, v prvé řadě státního, zvýší se jejich výdaje. Zvýšení deficitu státního rozpočtu ze schválených 40 mld. Kč na 200 mld. Kč se může zdát děsivé. Realitou ale může být i deficit vyšší. Hodně bude záležet na dalším vývoji nákazy nejen u nás. Totiž, podobně a nejednou i více jsou postiženi naši hlavní obchodní partneři. Může se stát, že poptávka po našem zboží a službách bude narážet na solventnost potenciálně kupujících, nejen v Itálii.

Zhoubná transformace

Byť se to momentálně nemusí zdát zásadní, velkým problémem je i značně vysoká otevřenost a specializovanost ekonomiky ČR, což ji činí silně zranitelnou. Situaci zásadně zhoršuje, že ČR je již řadu let až na výjimky výrobcem součástek, jen málokdy výrobcem finálních výrobků (také výrazná specializace na výrobu a často i jen na montáž aut je značně riziková) a téměř není výrobcem investičních celků. Zničení našeho investičního strojírenství (až na malé zbytky) v rámci takzvané klausovské transformace v 90. letech spolu s privatizací bankovního sektoru uvrhlo českou ekonomiku do polokoloniálního postavení. Negativní dopad takové specializace ekonomiky je zřejmý. Navíc jej vážně zesiluje skutečnost, že většinu našich klíčových podniků vlastní cizinci. O naší výrobě se vesměs rozhoduje za našimi státními hranicemi a nejednou v náš neprospěch.

Vážným problémem je stav technické infrastruktury v ČR. Problémy jsou dvojí. Jednak jde o často notoricky známou zchátralost mnohých silnic, některých železnic či nízkou připravenost naší elektrorozvodné soustavy na posilování výroby elektřiny v nepravidelně pracujících větrných a fotovoltaických elektrárnách, zatím hlavně německých, při perverzní energetické politice EU. Ponechávání mnoha našich silnic a železnic k vyježdění, jejich zchátralost a nejednou i havarijní stav je dlouhodobá ostuda české dopravní politiky uplynulých třiceti let. Vážným problémem je, že část technické infrastruktury byla přímo (distribuce elektřiny v někdejším Jihočeském a Jihomoravském kraji a v Praze, tranzitní plynovod, petrochemie ad.), část nepřímo (pronájem provozu části podniků Vodovodů a kanalizací) zprivatizována, takže ji stát, resp. veřejný sektor, nekontroluje. Stát nekontroluje ani mobilní telefonní sítě, vybudované soukromými subjekty po roce 1989.

Mnoholeté odkládání výstavby nových jaderných bloků podráží nejen úsilí o snížení znečištění ovzduší a o ochranu stability klimatu, ale také úsilí o efektivní elektroenergetiku.

Ztráta potravinové soběstačnosti

Vážným problémem je i ztráta soběstačnosti ČR v potravinách našeho klimatického pásma v důsledku velmi škodlivé transformace zemědělství a velmi špatných podmínek vstupu do EU, dále ovládnutí maloobchodu nejen s potravinami zahraničními obchodními řetězci, které vesměs preferují dovoz potravin ze zemí svých matek. Jejich neomaleným a státem do značné míry tolerovaným diktátem vážně trpí mnozí naši výrobci, nejen zemědělci a potravináři.

Problematický je stav občanského vybavení. Zdaleka nejpříznivější je situace na někdejších socialistických sídlištích, které byly stavěny včetně tehdy platnými normativy požadovaného občanského vybavení. Po roce 1989 byly tyto normativy zrušeny a územní rozvoj byl ponechán živelnému vývoji na soukromých investorech. Část občanského vybavení byla zprivatizována a nejednou i zrušena. Absenci závazných normativů občanského vybavení dlouhodobě těžce poškozuje venkov (zejména ten odlehlejší vládnoucí demokraté podle všeho již dávno odepsali), i tzv. centra rozvoje. Jsou rozvíjena vesměs živelně a málo efektivně. Možnosti jeho ovlivňování ze strany obecních a městských a po roce 2000 i krajských samospráv jsou malé. Závazné normativy minimálního občanského vybavení nové bytové výstavby chybí, podobně povinnost soukromých investorů se na ní podílet. Soukromí investoři staví obvykle jen ziskové byty bez občanského vybavení a obchodní centra, takže obyvatelé těchto nových sídelních celků jsou nuceni parazitovat na občanském vybavení okolních sídlišť z dob socialismu. Nové byty a obchodní centra soukromí investoři nejednou staví i mimo veřejnou dopravu. Dopravní náročnost zbytečně roste, navíc často v ekologicky i jinak silně závadné automobilové dopravě. Spoléhání se na soukromý sektor je neefektivní, protože ten rozvíjí především ziskové aktivity. Ztrátové aktivity, byť by byly sebepotřebnější, mívají smůlu. V případě pošty se snad náš stát snaží cílevědomě dokázat, že je nejhorším možným hospodářem.

Trestuhodná privatizace

Doslova trestuhodná byla privatizace části zdravotnictví. Stát, kraj a města nekontrolují velkou část obvodních lékařů, mnoho specializovaných lékařů a také mnoho nemocnic. Jejich regulace pomocí zdravotních pojišťoven efektivnost nezaručuje. Trojnásobně to platí o krizových situacích. Těžko může efektivnost zaručit, když se rozdělují nemalé veřejné peníze a o zisk jde soukromým vlastníkům, podnikatelům až na prvním místě. Mnoho regionálních nemocnic bylo zrušeno. Někde šetřil soukromník, někde stát, kraj či město.

Trestuhodné bylo rozbití kvalitní Civilní obrany, budované cílevědomě od roku 1945 po celé období někdejšího socialismu. Její zrušení v roce 1993 nadělalo hodně škod. Nejen proto, že mnohé zásoby Civilní obrany pro případ nouze byly následně rozkradeny a kryty zrušeny. Po tragických povodních 1997 budovaný integrovaný záchranný systém nemůže někdejší Civilní obranu plně nahradit, protože je orientován podstatně úžeji. Navíc se nejednou budoval podivně. Některé rezervy se uskladnily v zahraničí, viz mnohaletý boj o vrácení ropy uskladněné u krachující firmy v Německu; některé se uskladnily u soukromníků (efektivnost takového uskladnění ukazují názorně výbuchy dvou muničních skladů v Bílých Karpatech, snad za účelem zakrytí rozkrádačky části uskladněné munic), některé rezervy jsou zjevně nedostatečné.

Situaci názorně dokládá aktuální problém chybějících ochranných roušek. K sehnání nejsou v obchodech ani v lékárnách. Lidé přitom po ulicích chodí většinou s průmyslově či podomácku vyráběnými rouškami. Zdravotníci, kteří je potřebují nejvíc, je ale nemají. To je skandál. Něco vysvětluje nedávná policejní razie v Lovosicích (zkonfiskovala na 680 000 ochranných roušek, jejichž velkou část někdo chtěl tajně vyvést do zahraničí, část z nich byla součástí humanitární zásilky do Itálie), ale jen ve šmelině to není. Podivné je, že velký počet roušek a dalších základních pomůcek proti zhoubnému koronaviru musí nám i celé Evropě, resp. světu dodávat řadou pravicových politiků a pirátů tolik okopávaná Čína a Vietnam. Mám za to, že každý stát by si základní léky a ochranné zdravotní pomůcky měl vyrábět sám a doma.

Scestný liberalismus

Jak rozpočtově nevykrvácet…

Sněmovna schválila zásadní korekci státního rozpočtu České republiky na rok 2020. Základní změnou je, že se předpokládaný deficit státního rozpočtu zvyšuje z plánovaných 40 miliard korun na 200 miliard korun. 90 miliardami korun k tomu přispějí snížené plánované příjmy, 70 miliardami korun zvýšené plánované výdaje. Násobně se posiluje vládní rozpočtová rezerva o plných 59 miliard korun.

Šílené? Možná. Jisté je, že nezvyšovat deficit státního rozpočtu nad původně schválených 40 miliard korun v podmínkách koronavirové krize, která paralyzuje ekonomiku a jejíž konec není zřejmý, by bylo ještě o hodně horší.

Zdá se, že až na výjimky má jít spíše o mechanickou reakci na neutěšený postup koronavirové krize, byť s citelným protikrizovým efektem. Mám za to, že by se koronavirová krize měla spojit s většími dlouhodobějšími korekcemi státního rozpočtu ČR. O co jde?

Zlé hospodaření ministerstva obrany

Ano. Od října 1990, kdy byl odvolán poslední komunistický ministr obrany generál Vacek, je armáda ČR systematicky různými pseudoreformami ničena (redukce v zájmu úspor peněz) a současně hospodaří „na prokurátora“, řečeno po staru. Postupně byla zdecimována na žoldácký sbor pro intervence v zahraničí, zpravidla v rozporu s mezinárodním právem, ale podle pokynů válečnického paktu NATO, a zvláště pak jeho vůdce – USA. Místo aby byla budována k obraně České republiky, je budována jako žoldácký intervenční sbor, který není s to v případě potřeby bránit Českou republiku. Tristní.

Současně ministerstvo obrany provádí nákupy nevhodné, předražené a nejednou i nepotřebné vojenské techniky. Dlouhodobé plýtvání ve velkém na ministerstvu obrany vylučuje věcnou oponenturu návrhu pacifistů zrušit armádu jako nepotřebnou a společnost ekonomicky i jinak zatěžující. Tak zle nehospodaří ani armáda v sousedním, bojechtivém Polsku. Budované jednotky územní ochrany bude Polsko nejspíš potřebovat. ČR nic takového nemá. Součástí korekce státního rozpočtu je i přesun 2,9 miliard korun jinam. Je to krok správným směrem, ale zjevně nedostatečný.

Fotovoltaický tunel pokračuje

Převážně perverzní podpora výroby energie z obnovitelných zdrojů pokračuje, prý v zájmu záruk předvídatelného chování státu, a ještě se prohlubuje, byť hrubě chybná směrnice EU o podpoře výroby tzv. biometanu. Těžce kompromituje tento snad perspektivní obor energetiky, vyčerpává naši ekonomiku, snižuje životní úroveň občanů. V roce 2017 stála podpora tzv. obnovitelné energie daňové poplatníky a spotřebitele v ČR asi 43 miliard korun. Z toho 27 miliard korun byla podpora výroby elektřiny z fotovoltaických elektráren, 4 miliard korun byla podpora převážně perverzní energie z biomasy a 2,5 miliard korun elektřiny z podporovaných vodních elektráren. Mám za to, že je nutné zrušit podporu výroby biomasy a zásadně zdanit výrobu elektřiny z podporovaných fotovoltaických elektráren a vodních elektráren a podporu ceny elektřiny z nových elektráren na obnovitelné zdroje neposkytovat v žádné podobě. Shovívavost k superziskům solárních a dalších baronů není na místě.

Zle hospodaří ministerstvo dopravy

Dlouhodobě zle hospodaří také ministerstvo dopravy. Činí tak jednak stavbami dopravně neodůvodněnými (špičkou ledovce je některými vehementně prosazovaný ekologicky a vodohospodářsky katastrofální kanál Dunaj – Odra – Labe za asi 600 miliard korun, dále dopravně neodůvodněná vodní díla Přelouč a Děčín, lodní výtahy na přehradách Orlík a Slapy ad.), jednak stavbami enormně nákladnými a vysoce konfliktními. Sem patří četné dálnice, které ČR přišly, přicházejí, a ještě přijdou na cca 300 miliard korun proti efektivnějším a šetrnějším alternativám. Aféry obří sesuv na dálnici D8 v Českém středohoří či vlnící se dálnice D47 v Ostravě jsou jenom pověstnými špičkami ledovce. Velké ztráty přináší i dlouhodobě nedostatečné financování údržby a oprav silnic a železnic, zejména těch nižších kategorií. Jejich předání s minimem peněz krajům v roce 2002 zde nic nevyřešilo, byť si vláda a ministerstvo dopravy „umyly ruce“. Dlouhodobým skandálem je neschopnost státu vážit a zastavovat přetížená nákladní auta, jež vážně urychlují opotřebovávání silnic, zejména těch nižších kategorií. Na místo budování chybějících vlakových zastávek pokračují pokusy likvidovat lokální železniční tratě pod pláštíkem racionalizace. Aktuálně jde o trať Děčín – Oldřichov u Duchcova.

Sem patří dálnice D43, která by neměla vést ve vehementně prosazované trase přes 30 000 městkou část Brno Bystrc, ale v šetrné trase tzv. Boskovickou brázdou západně od Brna. Na dálnici D35 by se neměla napojovat u Moravské Třebové, ale u Svitav. Byla by tak kratší a levnější. Hlavní silniční tah Brno – Liberec by se tak proti prosazované trase zkrátil asi o 20 km, což není málo.

Sem patří dálnice D 52, která nemá dopravní odůvodnění. Nutné je využívat dálnici D2 Brno – Břeclav a u Břeclavi postavit dálniční obchvat do Rakouska a odtud pokračovat na Vídeň. Prosazovaná trasa kolem Mikulova je dopravně neodůvodněná, vážně poškozuje vzácnou přírodu Pálavy a vytvořením silného silničního tahu Břeclav – Mikulov vážně poškozuje i památkově a rekreačně cennou oblast Valtic.

Sem patří severní část vnějšího okruhu Prahy, kde pražští radní už 29 let prosazují mimořádně konfliktní a nákladnou trasu přes Prahu Suchdol na místo podstatně levnější a málo konfliktní trasy s mostem přes Vltavu u Řeže – Větrušické rokle.

Sem patří i prosazování dálnice D3 v silně konfliktní trase přes dolní Posázaví na místo využití stávající dálnice D1 z Prahy do Mirošovic a následné modernizace stávající státovky na Tábor včetně výstavby potřebných obchvatů Benešova, Olbramovic a Miličína (tzv. trasa Promyka, která by stála jen 30 miliard korun investic na místo 60 miliard korun stojící preferované a silně konfliktní trasy přes dolní Posázaví).

Je to přerovský úsek dálnice D1, který je již 13 let bezohledně prosazován ve zjevně neúnosné trase v těsné blízkosti obytné zástavby městečka Dluhonice u Přerova. Trasa se musí změnit a vést dál od Dluhonic, byť to bude znamenat další zpoždění její výstavby. Vinni tím jsou ale dálničáři, že tak neúnosnou trasu dálnice D1 dlouhá léta prosazují.

Je to projekt zásadní modernizace centrální části železničního uzlu Brno, zvaný odsun ústředního osobního železničního nádraží z dopravně optimální polohy „v centru“ Brna na hlavním uzlu brněnských tramvají do dopravně odlehlé polohy „u řeky“. Nejefektivnější varianty obou možných řešení se neliší výší investičních nákladů (40-45 mld. Kč). Nádraží v centru je ale dopravně, ekologicky, zdravotně a urbanisticky efektivnější.

Ministr Havlíček chce přesunout na ministerstvo dopravy dalších 6,5 mld. Kč na dopravní infrastrukturu, co by protikrizové opatření. Pokud by to bylo na údržbu a opravy silnic a železnic, zejména těch nižších tříd, bylo by to rozumné. Pokud mají jít peníze na urychlení výstavby dálnic, je to špatně. Otázkou ale je, zda v současné ekonomické „koronavirové“ krizi ještě více prohlubovat deficit státního rozpočtu. Asi ne.

V resortu místního rozvoje

Ministerstvo pro místní rozvoj regionální rozvoj dlouhodobě vážně poškozuje neúměrně liberálním přístupem, snahou co nejméně rozvoj jednotlivých regionů regulovat, až po současný šílený záměr prakticky zlikvidovat územní plánování s tím, že státní priority by se mohly stavět prakticky kdekoliv, dokonce i bez projektu. Absence normativů občanského vybavení nedává krajským a zejména místním samosprávám velké šance regulovat rozvoj svěřeného území v souladu s efektivností. Stále větší nekomplexnost si vynucuje stále větší přepravní toky a tím i stále větší poškozování životního prostředí a veřejného zdraví. Vytváří tak bohaté, ale ekologicky narušené „póly prosperity“ a chudé „periférie“, které ČR prakticky odepisuje. To je velice špatné. Tento trend zesiluje systematické prosazování přednostního rozvoje hrubě závadné silniční dopravy, zvláště pak výstavby dálnic, nejednou ve zjevně neúnosných trasách a předražených. Zjevný skandál je dlouhodobá ochrana nezákonných investic četných soukromých i veřejných investorů v povodněmi ohrožených záplavových územích. I tak se zvyšují potřeby protipovodňové ochrany, které má financovat veřejný sektor, zpravidla těmi nejvíce devastujícími opatřeními – přehradami a hrázemi.

V resortu zemědělství

Jedna věc je, zda jde do zemědělství dost peněz. Druhá věc je, zda se efektivně využívají. Mám za to, že rezervy jsou zde nemalé.

Velkým problémem rostlinné výroby jsou příliš velké lány polí s rostoucím nedostatkem humusu, silně zranitelné větrnou i vodní erozí, suchem, neschopností zasakovat vodu, přemnožováním škůdců… V podmínkách sílících změn klimatu je nutné je rozčlenit pásy vegetace, obnovovat protierozní meze, rozptýlenou zeleň, vysazovat a řádně pěstovat větrolamy. Souvislé bloky orné půdy nad 30 ha jsou špatné. Neměly by se na ně poskytovat státní ani jiné veřejné dotace. Naopak by se měly poskytovat dotace na dělení těchto polí pásy zeleně. Chápu ale, že možné optimum 10 ha pole je u nás těžko dosažitelné.

Zásady správné zemědělské praxe se musí dodržovat. Orná půda se musí dostatečně hnojit statkovými hnojivy. Jen rostlinná výroba, jak to praktikují mnozí, zejména menší zemědělci, je neúnosná. K dostatečnému hnojení statkovými hnojivy je ale nutné je mít, tj. podstatně zvýšit stavy skotu a ovcí. Prasečí kejda není kvalitním statkovým hnojivem, byť ji nelze zavrhovat.

Je nutné lidmi napřímená koryta vodních toků renaturalizovat, tj. změnit na meandrující vodní toky a učinit je mělčími. Zmenší se problémy se suchem i s povodněmi.

Snaha posílit závlahy, zejména v nížinách, je pochopitelná, ale v podmínkách narůstajícího oteplování klimatu a rostoucího sucha i riziková. Bude čím zavlažovat, když průtok středního a dolního Labe za such posledních let bývá minimální i při jeho posilování vltavskými přehradami? Nemělo by se již dnes přecházet od „závlahy na list“ k „závlahám ke kořenům“?

S tím souvisí i otázka pokračujícího plýtvání s vodou. Je pravda, že spotřeba pitné vody na obyvatele klesla proti roku 1989 asi na polovinu. Je pravda též, že plýtvání pokračuje, nejednou v nových formách, jako jsou zahradní bazény, kropení každý týden sekaných trávníků, zasněžování lyžařských sjezdovek… Polovyschlá a nejednou i vyschlá koryta vodních toků jsou nežádoucí, byť zachování minimálního průtoku bylo, je a bude v hospodaření s vodou až na posledním místě.

Zásadním problémem je hroucení smrkových a borových lesů v ČR v důsledku oslabujícího sucha a následně přemnožených škůdců. Tvoří asi dvě třetiny našich lesů. Škody na dřevu jsou vysoké, ale škody na mimoprodukčních funkcích lesa jsou mnohem závažnější, včetně negativních dopadů na vodní hospodářství. Snaha situaci řešit stavbou nových přehrad je opět nákladná, silně konfliktní a v případě prohlubování sucha nemusí být dostatečná. Pokud půda nebude s to dostatečně zadržovat vodu (současný stav), budeme ztraceni.