Jan Schneider pokračuje ve svém pravidelném nedělním průvodci jazzovou hudbou, který tentokrát začíná skutečnou lahůdkou v provedení mistra – Duka Ellingtona.
Jazz bývá nejen šťastně spojován s poesií, ale i s výtvarným uměním. Na unikátním záznamu hraje Duke Ellington přímo osobně Juanovi Miró (Blues for Juan Miró) a těžko k té noblesní lahůdce něco dodat.
Freejazzové The Trio sestávalo z barytonsaxofonisty Johna Surmana, dodnes stále tvůrčího, kontrabasisty Barre Phillipse, který si prý už na tuto dobu nepamatuje (to alespoň kdysi řekl našemu znamenitému kontrabasistovi Petrovi Tichému, jehož styl připomínal hru Barre Phillipse už v době, kdy o něm pouze slýchával, ale jeho hru neznal), a z nebožtíka Stu Martina, o němž lépe než o bubeníkovi psát o hráči na bicí (jeho bubny byly vždy úžasně naladěny a činely zněly nádherně rozličnými barvami). Zde je jedna z řídkých ukázek divokého Stu Martina v akci (škoda, obraz jde trochu pozadu za zvukem), z Molde Jazz Festivalu v srpnu 1971. Ilustruje situaci, kterou mnoho lidí dobře zná, když by toho chtěli tolik a strašně nutně říci, a jiní taky, a mluví všichni přes sebe, ale když se taky trochu poslouchají, tak pak z toho může dokonce něco pěkného vzniknout. A právě proto pánbu stvořil freejazz, aby si to lidé mohli nacvičit nanečisto.
Ne každý Arab se v Belgii zabývá terorismem, jak by se po smutných událostech posledních let mohlo s trochou přehánění zdát. Nedá se ani říci, že by se mnoho Arabů v Belgii zabývalo muzikou – ale když, tak už to stojí za to. Příkladem budiž soubor HIJAZ a důkazem skladba Chemsi. Od konce vzato, na rozdíl od mnoha kapel, pěstujících improvizaci, tito vědí, kdy skončit. To je velké plus, kapela má totiž končit v okamžiku, kdy by posluchači chtěli „ještě“, a ne v okamžiku, kdy si všichni už jen oddechnou. Je to asi i tím, že kapela kombinuje přínosy jednotlivých hráčů, od tuniské až po jazzovou tradici. Odvážím se říci, že tato kapela ilustruje rozdíl mezi multikulturalismem (to je když svoláte hudebníky podle nějakého klíče, aby tam byl příslušný počet bílých, nahnědlých, černých, žlutých, bubeníků, houslistů, oudistů, kytaristů a pianistů – a to ještě s respektem k mnoha genderovým nuancím … takový soubor bych opravdu poslouchat nechtěl) a multikulturou – to když prostě necháte věci být, a občas se stane, že se sejdou různí muzikanti, kteří rozumí svým nástrojům a umí naslouchat hře jiných a když to dají dohromady, pak jim to zní a šlape, jedna radost. Tabulkově přitom třeba nevyhoví podmínkám pro dotace v rámci podpory multikulturalismu, čehož si však oni ani nevšimnou, protože život jde opravdu jinudy, než si přejí inženýři lidských duší, ať už pocházejí z východu nebo ze západu a tváří se pravicově či levicově…