Marek Pavka se podíval na včerejší trianonské výročí poněkud jinou historickou a právní optikou…
Trianonská dohoda znamenala a do značné míry stále znamená pro Maďary trauma, a to i na levici. Připomeňme, že Trianon považují za nespravedlivý i mnozí levicově orientovaní Maďaři jako sociálnědemokratický historik Ferenc Fejtö, „rudý hrabě“ Mihály Károly, sociolog Oszkar Jászi, sociální demokrat a historik Pál Lendvai, sociolog a básník Hugo Ignotus, či příslušníci „Březnové fronty“, literárně-politického manifestu z roku 1937, spisovatel, obhájce chudých rolníků a kritik Horthyho režimu Gyula Illyés, spisovatel Imre Kovács, novinář a učitel Géza Féja, sociolog Ferenc Erdei, nebo spisovatel a lékař László Németh. I komunisté vyzývali k „revolučnímu rozdrcení Trianonu“, dokud jim to v polovině 30. let nezakázal Stalin. Autorem hlavního hesla zastánců revize trianonské smlouvy (i těch konzervativních a krajně pravicových) – Nem, nem, soha (ne, ne, nikdy) – je člen meziválečné komunistické strany a jeden z největších maďarsky píšících básníků 20. století Attila József.
V Čechách na Moravě a ve Slezsku je naopak na Uhry a trianonskou dohodu tradičně nahlíženo prizmatem národnostního útlaku Slováků, které Československo zachránilo před maďarizací. Jenže k té docházelo až od 70. let 19. století, kdy uherští liberálové prováděli reformy, jejichž výsledky v mnoha ohledech vůbec nebyly liberální (to už se liberálům stává).
Co bylo předtím?
Cílem tohoto článku je snaha ukázat, zda a proč může levicově orientovaný člověk nalézt sympatie k Uhrám před liberálními reformami spouštěnými od poloviny 19. století. Snad potom pochopíme odpor maďarské levice vůči Trianonu. Snad pochopíme, proč francouzský republikánsko-socialistický premiér a nositel Nobelovy ceny za mír Aristide Briand prohlásil: „Stačí jeden pohled na mapu a pochopíte, že hranice Maďarska nemají nic společného se spravedlností.“ Proč italský levicově-liberální premiér Francesco Nitti konstatoval: „Rozbití Uher je tak hanebné, že se k tomu nikdo nehlásí. Žádný Francouz, Angličan nebo Ital by něco takového nikdy nepřijal.“ Proč britský labouristický premiér Stanley Baldwin prohlásil, že „dnem podpisu trianonské dohody Evropa přestala existovat“.
Levici vždy oslovovala ochrana menšin. Začněme tedy tímto tématem.
I.
Pokud jde o Romy, na rozdíl od jiných evropských zemí nedošlo v Uhersku nikdy k jejich vyhnání (pouze k vyhnání z 5 žup, přičemž žup bylo více než 60). Král Romům udělil četná privilegia a tak měli vlastní právní systém. Proto také v Uhrách bylo více Romů než v jiných evropských zemích. Mohli svobodně cestovat po království, platili nižší daně než usedlé obyvatelstvo a dokonce, jak uvádí rumunský historik Viorel Achim, jim bylo tolerováno, že se nenechali pokřtít (v jiných částech Evropy pohanství takřka automaticky vedlo ke křížovým výpravám). Díky své hudbě se rychle integrovali do uherské společnosti a už v roce 1525 jsou zmíněni jako hudebníci na dvoře uherské královny. V roce 1683 pak slezský hudebník a pedagog Daniel Speer s jistou nadsázkou tvrdí, že „skoro každý uherský šlechtic má romského houslistu“.
Pro srovnání uveďme, že v té samé době byli Romové z jiných evropských zemí vyháněni, v roce 1493 z Milánska, v roce 1504 z Francie, v roce 1510 ze Švýcarska, v roce 1512 z Aragonska, v roce 1525 ze Švédska, v roce 1530 z Anglie, v roce 1536 z Dánska, v roce 1538 z Portugalska. Ve Švýcarsku, Anglii, Dánsku a Švédsku pak platilo pravidlo, že pokud po uplynutí lhůty k vyhnání Romové v těchto zemích zůstali, čekala je poprava.
Obdobně dobrou pozici měli v uherském soustátí židé. Ti mohli vlastnit půdu, takže jejich většina žila na venkově. Uhry neznaly ghetta, ani vyhánění židovského obyvatelstva – s výjimkou roku 1360, kdy došlo k vypovězení židů, kteří ale nebyli oloupeni a již po čtyřech letech se mohli vrátit. Uherský král netoleroval ani řádění křižáků, kteří po cestě do Palestiny sprovodili ze světa mnoho evropských židů, ani v 15. století antisemitskou propagandu kněze Capistrana.
Vzhledem k těmto příznivým poměrům do Uher prchali pronásledovaní židé z Bavorska, Rakouska či Francie, později z Moravy a Čech a v dobách kozáckého povstání v 17. století i z Polska a Litvy. Uherské soustátí tak mělo díky tomuto „hlasování nohama“ po polsko-litevské unii druhou nejpočetnější židovskou obec v Evropě, v době, kdy v Anglii, Francii či Španělsku po rozsáhlých čistkách ani žádní židé nebyli. Budapešťský rabín a historik Samuel Kohn k tomu píše: „V tomto krutém věku se všechny krajiny staly pro židy pouští, ale Uhry zůstaly vlídnou oázou, kde se mír, úleva a bezpečnost usmívaly na nešťastníky, kteří mimo toto království byli utlačováni a pobíjeni jako zvěř.“
II.
Mimořádnou toleranci zde najdeme také, pokud jde o reformaci. Edikt z Tordy schválený v roce 1568 uzákonil svobodnou volbu kazatelů v Sedmihradsku, a to nejen kněží hlavních konfesí, tzn. katolíků, luteránů a kalvinistů, ale i radikální odnože reformace tzv. antitrinitářů. Náboženská tolerance se pak rozšířila i do jiných částí království. Připomeňme, že v té samé době v západní Evropě zuřilo nábožensky motivované násilí vrcholící – jen o čtyři roky později – bartolomějskou nocí ve Francii.
Přitom na rozdíl od Německa, kde vládl princip cuius regio, eius religio, v Uhrách pán své poddané v otázkách víry nesměl nutit. Podle anglického historika Diarmaida MacCullocha šlo o vůbec první zákon v Evropě, který schvaloval existenci radikální křesťanské komunity (teprve o 11 let později došlo v Nizozemí k přijetí tzv. utrechtské unie). Přitom byli tolerováni i jiní radikální náboženští nonkonformisté, kteří byli jinde v Evropě nekompromisně vyháněni nebo dokonce vyhlazováni. Tak svůj domov v Uhrách nalezli husité z Čech, příslušníci Jednoty bratrské z Moravy, novokřtěnci z alpských zemí a později z Moravy, antitrinitáři z Itálie a Polska, ale také luteráni ze Solnohradska a hugenoti z Francie.
Mezi imigranty prchající do Uher před pronásledováním patří i tisíce pravoslavných Řeků, kteří přišli mezi 15. až 18. stoletím z osmanské říše, a také Bulhaři, kteří se do království uchýlili po porážce protitureckého čiprovského povstání v roce 1688. Nejvíce bylo pravoslavných Srbů, kteří prchali do Uher před Turky mezi 15. až 19. stoletím. Nejsilnější vlna srbské migrace přišla po porážce protiosmanského povstání na konci 17. století, kdy se do Uher uchýlil i srbský patriarcha Arsenije III. Crnojevič. Pravoslavní Srbové pak zde měli vlastní obecní samosprávu a soudnictví, v němž bylo používáno srbského jazyka. To samé platí i pro rumunské pravoslavné obyvatelstvo, které mělo na úrovni vesnic nebo skupin vesnic vlastní právní systém na základě obyčejového práva. Do Uher se před pronásledováním uchýlili také Arméni z Moldavska v 17. století a v letech 1749–1755 katoličtí Albánci.
III.
Svou samosprávu měli i rolníci. V čele každé vesnice byli rychtář a porotci, kteří byli voleni vesničany každý rok. Z nich složená obecní rada spravovala vesnici, což zahrnovalo i soudnictví nebo výběr daní. Král neměl nad vesnicemi přímou moc. Připomeňme pro srovnání, že jinde – v Čechách, na Moravě, v Polsku, v Sasku i mnoha jiných částech Německa – byl rychtář (či jeho obdoba šoltýs) dosazován seshora, zatímco ve Francii byla lokální správa pod kontrolou královských úředníků (baillů nebo senešalků).
Robota existovala, ale roku 1548 uherský sněm schválil její maximum ve výši 52 dnů za rok. Urbarium vydané Marií Terezií v roce 1767 stanovilo maximální robotu 52 dní ročně s potahem a 104 dní ročně bez potahu. Na základě tehdejšího soupisu půdy činila průměrná plocha obdělávané půdy jedné usedlosti 10–15 hektarů, jenže podle historika Jánose Vargy 2/3 obdělávané půdy soupisu uniklo. Pro srovnání, v severozápadním Německa činil v raném novověku průměr na usedlost 10–20 ha. Připomeňme, že v Čechách na přelomu 19. a 20. století i v poválečném Československu výměra 5–15 ha půdy definovala středního rolníka, zatímco ti s plochou obdělávané půdy nad 20 ha u nás byli považováni již za velké rolníky
Bohatství uherského rolnictva potvrzují i zprávy současníků. V roce 1748 pastor ze Szarvase ve středním Potisí Mátyás Markovicz píše: „Není výjimkou najít rolníka z šedesáti či sedmdesáti nebo dokonce i osmdesáti kravami a dvaceti až třiceti koni, s vlastním stádem ovcí a prasat.“ Pro zajímavost, v roce 1772 byla v Szarvasi robota 3 dny ročně s potahem nebo 7 dní ročně bez potahu. Obdobně Gyula Illyés, socialisticky orientovaný spisovatel považovaný za mluvčího utlačovaných rolníků v první polovině 20. století, popisuje vzpomínky svého dědečka, který byl – pouhým – chalupníkem, na dobu před rokem 1848 jako období štěstí a hojnosti. Podle něj to byla doba, kdy žádný rolník nebyl chudý a kdy dokonce i „žebráci jezdili ve vozech“.
Stejné jsou i zkušenosti cizinců. Můžeme uvést zprávy tří britských cestovatelů. John Paget píše, že jen málokde na světě lze nalézt tak „bohaté a kvetoucí rolnictvo jako v Uhrách“. Sám očekával chudobu, ale setkal se s „řadami úhledných chalup ve stínu stromů, kde vše působilo útulně. Očividně jsem se mýlil.“ Podle Richarda Brighta uherští vesničané mají „tolik jídla, že anglický rolník by žasl.“ Arthur Patterson to ilustruje zážitkem ze žní, kde se ženci chránili před nočním chladem tak, že pálili obilí.
Relativně dobré podmínky uherského rolnictva se projevily i tím, že do země z hospodářských důvodů migrovali rolníci – a to nejen čeledíni a nádeníci, ale i sedláci – z okolí, např. v 17. století z Moravy a Slezska.
IV.
Obdobně vysokou míru samosprávy měla i města, jak královská (civitates), tak obyčejná (opidda, nebo též městečka). Měšťanstvo si volilo vlastní radní i vlastního rychtáře. Na rozdíl od západoevropských zemí si ještě před reformací také volilo vlastního kněze. Královská města měla ve srovnání s městečky ještě tu výhodu, že byla zastoupena na uherském sněmu a že byla vyňata z župního systému. Fakticky tedy šlo o městské republiky. Tato vyspělá městská autonomie se dokonce stávala vzorem i pro okolní země. Například na Moravě, kde ve městech rychtáře obvykle dosazovala vrchnost, se vlivem Uher prosadila svobodná volba tohoto úředníka v Hodoníně.
Samospráva přitom byla zvýrazněna skutečností, že král neměl ani ve vesnicích, ani ve městech, ani v župách své úředníky. To kontrastuje se západní Evropou, kde na venkově rozhodovali královští baillové a kde městské samosprávy byly pod kontrolou královských orgánů, pokud jejich členové nebyli přímo králem dosazováni.
V župách bylo rozhodujícím orgánem tzv. župní shromáždění, které řešilo všechny důležité politické, vojenské a ekonomické záležitosti. Těchto shromáždění se mohli účastnit všichni šlechticové a duchovní v župě, což vzhledem k mimořádné početnosti uherské šlechty (odhaduje se, že šlo o 4 – 6 % obyvatelstva, což se v Evropě dá porovnat jen se situací v Polsku a Kastilii) znamenalo, že již v 15. století mohlo o veřejných otázkách rozhodovat mnohem větší procento obyvatel než ve Velké Británii (439 tisíc voličů z 16,5 milionu obyvatel v roce 1831), Francii (165 tisíc voličů z 32 milionů obyvatel v roce 1831) ve století devatenáctém. Fakticky fungovala župní shromáždění jako instituce přímé demokracie.
Navíc župní shromáždění vysílala zastupitele do uherského sněmu. Tito delegáti si po svém zvolení nemohli dělat, co chtěli – jak se to stává v moderních parlamentních demokraciích. Před župním shromážděním se museli přísahou zavázat, že se budou držet jeho instrukcí. Vzhledem k tomu si pak poslanci sněmu velmi intenzivně dopisovali se svými voliči, kteří je mohli odvolat, pokud porušili instrukce župního shromáždění. Jinými slovy, již ve středověku v Uhrách fungovala instituce, které dnes říkáme odvolatelnost politiků.
V.
Ještě výrazněji se ve staré uherské politice prosadila demokratičnost v tzv. svobodných okrscích. To byla území obdobně jako královská města vyňatá z župního systému, kde byla veškerému obyvatelstvu – tedy i rolnictvu – udělena tzv. kolektivní šlechtická privilegia. Celkem žilo v těchto okrscích přibližně 15 % obyvatel Uher. Největším bylo Sikulsko v Sedmihradsku, kde v 16. století žilo 250 tisíc obyvatel. Sikulové mohli rozhodovat o veřejných otázkách na tzv. shromážděních stolic, kterých se mohl zúčastnit každý dospělý muž. Tak lidnatý v té době nebyl žádný ze států švýcarského spříseženstva ani žádný jiný stát Svaté říše národa německého, kde se rozhodovalo podobným způsobem. Jedině ve Švédsku mohlo v předmoderní éře o politických otázkách na nejvyšší úrovni rozhodovat více rolníků – tam ovšem prostřednictvím svých zástupců, nikoli přímou demokracií. Jinými slovy, Sikulsko bylo až do 19. století nejlidnatější a také největší zemí Evropy, kde mohli všichni dospělí muži rozhodovat prostřednictvím přímé demokracie.
Obdobnou autonomii založenou na přímé demokracii mělo i 90 tisíc sedmihradských Sasů, 40–68 tisíc Kumánů a Jazygů mezi Dunajem a Tisou, hajduci v okolí Debrecínu a oblast Turopolje v Chorvatsku. Specifickou formu autonomie měla tzv. vojenská hranice, pásmo o rozloze 50 tisíc km čtverečních na hranicích s osmanskou říší, kde tamní obyvatelstvo pověřené obranou tohoto území nemuselo platit daně a disponovalo samosprávou.
Jistě, některé výdobytky starých Uher byly dány vnějšími okolnostmi – na náboženskou toleranci měli vliv Osmané, relativně dobré postavení rolnictva zase bylo zčásti zapříčiněno geograficky danou nemožností vyvážet obilí do západní Evropy (vývoz obilí na západ vedl v Polsku, Čechách, Braniborsku, Pomořanech nebo Meklenbursku ke vzniku tzv. druhého nevolnictví). Přesto nelze popřít vliv aktů a idejí uherského politického národa. Můžeme uvést zlatou bulu krále Ondřeje II. z roku 1222, jež zakotvila právo poddaných na odpor vůči králi. K tomuto právu bylo odkazováno vzbouřenci v 17. století, kdy se Uhry v několika povstáních ubránili protireformačnímu tlaku, a král musel po nástupu na trůn na zlatou bulu přísahat. Stanovila také právo šlechty pravidelně se shromažďovat, z čehož se vyvinula instituce uherského sněmu. Decentralizace zase usnadňovala přijetí jedné z hlavních zásad reformace – volbu kazatelů příslušníky dotyčné obce. A nezapomeňme na myšlenky sv. Gerarda (Gellérta), čanádského biskupa a vychovatele následníka trůnu, sv. Emericha, který v 11. století mladého prince učil následujícímu: „Všem jim vládni bez pýchy, hněvu a závisti, v míru, pokoře a mírnosti, maje stále na paměti, že všichni lidé jsou si rovni.“
VII.
Uherské království tedy bylo zemí s unikátní náboženskou tolerancí, které přitahovalo příslušníky utlačovaných menšin, pronásledované a nonkonformisty z celé Evropy. Politické rozhodování bylo založeno na decentralizaci a samosprávě na všech úrovních. Šlechtická privilegia obdržela na evropské poměry mimořádně velká část obyvatelstva. I rolníci a měšťané mohli rozhodovat o veřejných záležitostech v míře, která byla ve zbytku Evropy neobvyklá. To vše by mělo oslovit i dnešního levicově orientovaného člověka.
Někdy byla tato pluralita tak výrazná, že byla vnímána jako přehnaná. Jan Amos Komenský – který mohl po Bílé Hoře učit a psát v Šarišském Potoku – pestrost Uher kritizoval, když ji porovnával se stavbou babylonské věže, přičemž „takový zmatek národů, jazyků a zvyků buďto vede k barbarství, nebo jím zavání, každopádně to ale narušuje obecné blaho.“ Historik Martyn Rady říká, že vzhledem k tomu, že „své vlastní soudy měly župy, města, městečka, vsi, rytíři, obchodníci, cizinci, židé, Romové, Rumuni, bylo uherské království přesouzené.“
Etnograf Ján Čaplovič tuto pluralitu naopak hrdě komentuje slovy, že „Uhry jsou Evropou v malém.“ Můžeme též opět připomenout sv. Gerarda, který následníkovi trůnu říká: „Vždyť království jednoho mravu a jednoho jazyka je slabé a křehké.“ Řekli byste, že tento výrok pochází z 11. století?
Staré Uhry samozřejmě nebyly demokracií v moderním smyslu. Jeho obyvatelé byli poddanými krále, nikoli občany, přičemž možnosti politické participace jednotlivých skupin se lišily. Ženy se nemohly přímo účastnit politického rozhodování. Ale to do 19. století platilo o celé Evropě.
Jako pestré soustátí založené na decentralizaci, samosprávě na různých úrovních a hojně udělovaných privilegiích však umožňovaly politickou participaci tak velkému podílu obyvatel, jako žádný jiný stát takové velikosti v té době a jako jen velmi málo států menších. Co do samosprávy a politické participace obyvatel rozhodně předčily západoevropské mocnosti Francii a Anglii, což vyvrací rozšířenou tezi o zaostalosti střední Evropy za Evropou západní. A pro nás je ještě důležitější skutečnost, že uherské království již ve středověku a raném novověku svým poddaným umožňovalo využívat institucí přímé demokracie, které jsou občanům současné České republiky odpírány.