Ekonom Lubomír Civín rozsáhle rozebral ve svém článku nově oživlou otázku vstupu České republiky do Eurozóny, kterou znovu nastolilo ukončení intervencí ČNB vůči koruně.
Ukončení devizových intervencí ČNB počátkem dubna 2017 přináší očekávání zreálnění měnového kurzu české koruny, které zřejmě obnoví i nové kolo diskuzí na staronové téma zapojení české ekonomiky do Eurozóny, čili zavedení eura nahrazujícího domácí česku měnu. Přitom aktuálnost této diskuze vyplývá i z toho, že po delší době česká ekonomika plní tzv. Maastrichtská konvergenční kritéria pro vstup do této části Evropské Unie, takže otázka je o to aktuálnější, jelikož závazek, který na sebe ČR při vstupu do EU vzala, stále trvá.
Tento problém skutečně vystupuje znova do popředí zájmu nejen odborníků, ale i široké veřejnosti, takže asi má význam k této diskuzi zaujmout určité konkrétní stanovisko, které odhalí alespoň některé souvislosti toho odborného ekonomického, ale i politického problému. Přitom si je nutné uvědomit, že daný problém má značně široké hospodářsko-politické konotace, jakož i ideově -teoretické implikace, přičemž povědomí o nich není zejména u širší veřejnosti vždy dostatečné. Ve velice hrubém členění lze identifikovat tři základní skupiny souvislostí spojených se vstupem země do Eurozóny. Je možné je sice seskupovat podle různých kritérií. My v dalším textu zvolíme pro určité zjednodušení a zpřehlednění problematiky kritéria vnitřních podmínek a důsledků vstupu, vnějších podmínek reprezentovaných současným stavem a perspektivami budoucího vývoje subjektu, do nějž by ČR měla vstoupit, a časového aspektu celého procesu.
Vnitřní faktory, vnější vlivy a načasování
Mezi nejdůležitější vnitřní faktory determinující vstup ČR do Eurozóny se řadí zejména bilance přínosů a ztrát, které z tohoto hospodářsko-politického kroku vyplynou; devizový kurz, za kterého by ČR měla do Eurozóny vstoupit; sociálně ekonomické dopady, které pro obyvatele země tento vstup a výše vstupního kurzu přinese; rizika, které sebou vstup do Eurozóny nese nejen z hlediska ztráty samostatnosti měnové politiky, ale i dopadů na strukturální politiku země, souvislosti autonomie fiskální politiky, otázku charakteru zapojení ČR do konceptu vícerychlostní EU (jehož realitu stále více naznačují různé summity politických lídrů Unie).
Vnější determinanty vstupu pak představuje zejména hodnocení širších souvislostí, tj. úspěšnosti ekonomického smyslu celého projektu a jeho budoucí orientace. Jako první v této souvislosti vzniká otázka, jestli má význam vstupovat do měnové oblasti, která nenaplňuje svoji základní ideovou koncepci, t.j. konvergenci mezi svými členy na různých úrovních, ale spíše stále více se projevuje divergentními tendencemi. Tato úroveň problému je pak spojena s otázkou jeho budoucího směřování, ale i s politickými souvislostmi současného i perspektivního vývoje v EU. Politické důsledky totiž představují nezanedbatelný aspekt analýz současného stavu EU a jeho dalšího směřování, jelikož Evropská měnová unie (EMU) byl od počátku koncipován jako dominantně politicky řízený projekt.
Třetím aspektem problému je jeho načasování. I když termín přijetí společné měny EU není předmětem závazku spojeného se vstupem do EU, proces vstupu má určité časové souvislosti, a to nejen ve vztahu k načasování rozhodnutí před samotným vstupem (zapojení země do ERM II minimálně dva roky před samotným zavedením eura, které může vést k tomu , že rozhodnutí přijme jedna vláda, ale realizace a účet za dopady budou na vládě jiné, dokonce koncepčně úplně jinak orientované). Rozhodnutí souvisí ale taky s otázkou, do jaké Eurozóny by ČR vlastně vstupovala. Pokud projekt eura přežije svoji krizi, ve které se ocitnul již na začátku tohoto desetiletí v souvislosti s propuknutím Velké deprese a následně krize Eurozóny, z které se stále plně nevymanil ( čímž by se problém vstupu následně nemusel řešit vůbec). A pokud se vícerychlostní Evropa stane skutečností, a také pokud obyvatelstvo ČR změní svůj názor na tuto otázku (zatím je totiž většina obyvatelstva, tj. 63 % podle posledního průzkumu z roku 2016 proti vstupu), tak problém načasování bude mimořádně důležitou otázkou. Přitom ani názory odborné veřejnosti na možnost stanovení termínu nejsou jednoznačné a pohybují se od absolutního popírání vstupu ČR do Eurozóny, až po požadování stanovení termínu co nejdřív.
Vnitřní předpoklady pro vstup do Eurozóny
Při hodnocení první skupiny, tj. vnitřních předpokladů a souvislostí vstupu ČR do Eurozóny, je nutné zmínit již zmíněnou vzájemnou bilanci přínosů a ztrát. Obecně jsou přínosy přijetí společné evropské měny známy, konkrétní dopady se však pro jednotlivé ekonomiky liší. Měly by vést k odstranění kurzového rizika ve vztahu k Eurozóně, zjednodušení platebního styku, odstranění kurzovní volatility a stabilizaci měnových vztahů pro dominující část exportního sektoru české ekonomiky, v návaznosti na to i ke snížení transakčních finančních nákladů zahraničního obchodu a zahraničních investic. Tím by měly dále zvýšit přínosy, které pro Českou republiku vyplývají z jejího intenzivního zapojení do mezinárodních ekonomických vztahů, včetně přístupu k zahraničním úvěrům. Což ale v případě ČR v současnosti nepředstavuje žádný zásadní problém. Další pozitivní efekty jsou obecně zmiňované v důsledku zvýšení transparentnosti cenového mechanismu, což však už není až tak z pohledu české ekonomiky přínosné, jelikož jeho protistrana, tj. mzdový vývoj v okolní části EU směrem na západ, stále zaostává. Tím se dostáváme k negativní stránce vstupu do Eurozóny, která již zmiňované výhody vyvažuje na opačné straně.
Proti cenové transparentnosti totiž stojí nedokončenost cenové a mzdové konvergence projevující se zejména jako výrazné zaostávání mzdové úrovně české ekonomiky vůči vyspělejším zemím a samozřejmě jeho negativní dopad na reálnou životní úroveň obyvatelstva. V podstatě to znamená, že ani po ukončení devizových intervencí není ještě možné očekávat vznik reálného měnového kurzu české koruny, který určuje nejenom střet poptávky a nabídky na devizových trzích, ale měl by pokračovat v postupnému přibližování ke kurzu stanovanému paritou kupní síly, která je řádově jiná, než kurz dokonce před zahájením intervencí.
Je to dědictví neadekvátního nastavení kurzu koruny ještě při zahájení transformace ekonomiky a vstupu ČR do MMF, postaveného spíše na rovnováhách černého trhu, než na reálných směnných vztazích. I když dlouhodobě se kurz přibližoval k reálnějším hodnotám (od 35 Kč za 1 ECU v době jejího zavedení k 25 Kč za EUR před zahájením intervencí). Reálná hodnota kurzu podle parity kupní síly (tj. srovnání cenové hladiny spotřebních košů obyvatelstva dvou skupin zemí) je mnohem vyšší a odhaduje se podle ČNB přibližně na 80 %, i když z hlediska mzdového vývoje je propad za vyspělými zeměmi určitě vyšší. Pokud by ČR vstoupilo do Eurozóny v kurzu, který bude zafixován na úrovni dnešních relací, bude to mít dlouhodobé negativní důsledky pro budoucí sociální a ekonomický vývoj. Výchozí kurz při vstupu do Eurozóny bude zafixován a ČR se zbaví možnosti jej už jakkoliv změnit. Tím se stane dlouhodobým determinantem určujícím a ovlivňujícím řadu dalších parametrů ekonomického a sociálního vývoje, včetně životní úrovně obyvatelstva.
Existence eura totiž nadále neumožňuje členským zemím používání vlastní politiky v oblasti devizového kurzu, či jiných nástrojů monetární politiky, která bude podřízena centrální autoritě ECB. Postupné sbližování cen a mezd, cen na dlouhodobě rovnovážnou úroveň, ke které by mělo sbližování ekonomik Eurozóny vést, by muselo probíhat jenom prostřednictvím inflace, která by musela být vyšší než v okolních zemích. Na tento stav by ovšem nemohla reagovat ČNB korekcemi úrokových sazeb, čímž by muselo docházet ke vzniku cenových bublin různých druhů aktiv (jak to např. naznačuje poslední vývoj cen nemovitostí na českém trhu v podmínkách aktuálních úrokových sazeb, které už nemají žádný vliv na elasticitu cen) a dalšími negativními makroekonomickými jevy, které jsme mohli pozorovat v zemích jižního křídla Eurozóny v první polovině tohoto desetiletí.
Na druhou stranu, pokud by se tento proces sbližování nepodařilo uregulovat, hrozí nám to, že česká ekonomika uvízne v tzv. „pasti zemí středního příjmu“. Ta spočívá v tom, že pokud malá otevřená ekonomika závisející z více než dvou třetin na zahraničním obchodu a vysokém objemu přímých zahraničních investic do nízkonákladových výrobních kapacit pro export, postaveném na nízké mzdové úrovni, chce přejít na model zvyšování přidané hodnoty, nemá pro tuto strategickou změnu dostatečný prostor.
V podmínkách zafixování ekonomické struktury země, jejíž rozdíly oproti struktuře vyspělých zemí Eurozóny, spočívající ve vysokém podílu průmyslu (zejména automobilového) a nižším podílu terciálního či kvarciálního sektoru se v podstatě nemění, nám hrozí mnohem větší možnost negativních dopadů krizí přicházejících z globální ekonomiky (tuto tezi jsme ostatně již pocítili v krizových letech 2008 a 2009, kdy se velmi významně projevil pokles prodeje automobilů na světových trzích). To už je zásadní dopad na strukturální politiku české ekonomiky, jejíž prostor se mimořádně omezí. Velikost domácího trhu totiž neumožňuje reorientaci nabídky exportních odvětví (bohužel příliš koncentrovaných na automobilový průmysl a jeho subdodavatele) na vnitřní trh. Zjednodušeně řečeno, český trh není schopen nakoupit 1 milion osobních automobilů, které všechny firmy ze sektoru ročně vyrobí a převážně vyvezou. Divergence struktury ČR vůči EU tak představuje další riziko, které brzký vstup do Eurozóny představuje.
Fiskální politika by se tak stala hlavním, a spolu s ovlivňováním pracovního trhu jedním z mála nástrojů korekcí, které by vláda měla k dispozici pro eliminaci možných krizových jevů zasahujících českou ekonomiku z oblasti globální ekonomiky. Negativní efektivnost zásahů do daňových příjmů či výdajů státního rozpočtu se plasticky projevila již za krize po roce 2008, po zvýšení sazby DPH Kalouskova ministerstva financí (ale nejen v ČR, abychom byli féroví, zvyšování daní a snižování výdajů státních rozpočtů nemělo v Evropě v době krize příliš valné výsledky, spíš naopak krizi v řadě zemí ještě víc prohloubilo).
Nízká mzdová úroveň má samozřejmě dopady i na další skupinu problémů. Jejím výsledkem je i nízký objem tzv. parafiskálních příjmů, tj. vstupů do systému sociálního a zdravotního pojištění. I přes jejich vysokou relativní výši, absolutní objemy nestačí pokrýt potřeby zejména důchodového účtu, který je již řadu let v deficitu. Přitom úroveň důchodů je v české ekonomice mimořádně nízká i ve srovnání s takovými zeměmi, jako je Řecko či jiné země jižní periferie EU. Zafixování měnového kurzu na současné úrovni by znamenalo (v podmínkách pokračování již zmiňované cenové konvergence) další pokles životní úrovně stále rostoucího segmentu populace – důchodců.
Vedle zmíněných přínosů totiž z přijetí eura současně vyplynou náklady a rizika z důvodu ztráty nezávislé měnové politiky ČNB a pružnosti měnového kurzu vůči hlavním obchodním partnerům.
Nespornou výhodou je, že euro přispívá ke zvýšení homogenity jednotného trhu Evropské unie.
Naopak měnová politika jednotná pro všechny země přispěla ke vzniku bublin, zejména na trhu nemovitostí, a to zejména v zemích, které doposud měly vysoké úrokové sazby a náhle byl snadný přístup k levným úvěrovým zdrojům. Některé země tak profitovaly z kredibility, kterou vlastně neměly. V průběhu krize se projevila slabost jednotné měnové politiky, kdy ji nebylo možné diferencovat podle potřeb jednotlivých zemí. Ne všechny země reagovaly na vzniklou situaci přijetím adekvátních opatření v oblasti ekonomické a fiskální politiky. To se následně projevilo v několika krizích vládních financí. To poškodilo nejen důvěryhodnost těchto zemí, ale částečně i kredibilitu eura. Řada opatření, která byla přijata ke zlepšení fungování Eurozóny (viz dále) zatím výraznější výsledky nepřinesla, navíc přinášejí další náklady.
Důsledky krize vedly ke zhoršení ukazatelů ekonomické konvergence, což bylo konstatováno v Konvergenčních zprávách roku 2012 a ke zlepšení dochází teprve pozvolna, zejména v oblasti veřejných financí. Tento fakt a zatím nejasné vyhlídky pro Eurozónu vedly řadu zemí k přehodnocení a dočasnému pozastavení realizace svých plánů na zavedení eura.
Druhým problémem je nedostatečná připravenost domácích nástrojů na vyrovnávání makroekonomických šoků poté, co bychom přechodem na euro přišli o hlavní vyrovnávací nástroj, tedy měnovou politiku. Vyrovnávacími nástroji, které by nám zbyly, jsou zejména fiskální politika a trh práce. Český „fiskál“ je však do budoucna ohrožen nárůstem mandatorních výdajů, zejména na důchody. U trhu práce sice ČNB zmiňuje „známky zvýšení pružnosti“ v posledních letech, nicméně například mobilita pracovní síly zůstává podle centrální banky nadále nízká. Nevýhodou pro případné členství v Eurozóně je podle ČNB také jinakost české ekonomiky ve smyslu extrémně vysokého podílu průmyslu.
Vnější podmínky a problém divergence Eurozóny
Vnější podmínky vstupu do Eurozóny, jako druhá skupina faktorů podmiňujících vstup, rovněž nevykazují příliš mnoho pozitivních prvků. Téma divergence v měnové unii je i navzdory myšlenkovým posunům v teorii, ke kterým došlo od vzniku teoretické koncepce v roce 1961, stále ještě úzce spjaté s Mundellovou teorií optimální měnové oblasti. Jak již bylo řečeno, současná podoba Evropské měnové unie neodpovídá optimální měnové oblasti. Eurozóna nesplňovala kritéria optimální měnové zóny ani v jedné své navrhované, či dokonce realizované variantě. Bez dalších zásadních změn zaměřených na prohlubování ekonomické a politické integrace, která nebude dosažena ani prostým vstupem všech zemí EU do této zóny, ani větší integrací všech stávajících členů Eurozóny, tohoto cíle nedosáhne ani v tomto desetiletí, či polovině desetiletí příštího. Stupeň divergence je příliš veliký, než aby Eurozóna mohla představovat tuto optimalitu.
Zavedení eura klade nároky zejména na počáteční náklady jeho zavedení, které nese bankovní sektor, přičemž trvale ztrácí část výnosů z kurzových operací. V některých zemích byl taky kritizován vzestup cen, který po zavedení eura nastal. Přitom Euro zatím nesplnilo očekávání výraznějšího dlouhodobého urychlení ekonomického růstu, naopak vnější šoky a vnitřní nerovnováha zhoršily problém divergence v rámci hospodářské a měnové unie. Ještě před vznikem finančně-dluhové krize a před jejím navázaním na krizi Eura došlo k nevyváženosti ve fungování hospodářské a měnové unie, obzvláště viditelné v deficitech státních rozpočtů a běžného účtu platebních bilancí v souvislosti se strukturálními problémy slabších zemí tzv. jižní periferie EU. Tyto se projevily jak ztrátou konkurenceschopnosti některých zemí této oblasti EU, tak velkými rozdíly ve struktuře reálné ekonomiky a nedostatečné koordinaci hospodářské a zejména fiskální politiky. Nedostatečně zkoordinovaná hospodářská a fiskální politika vyústily v dluhovou krizi a následné rozčlenění Eurozóny na věřitelské a dlužnické země, přičemž politická doporučení vedla k preferenci věřitelského pozice, což ale jen vytvořilo další asymetrii. Tento rozpor se zatím nepodařilo ani ekonomické teorii, ani hospodářské politice komplexně vyřešit.
Výzkum v oblasti příčin divergentního vývoje v Eurozóně pokračuje, i když divergentní rámec byl částečně změněn zejména využíváním nových netradičních měnovo-politických nástrojů aplikovaných centrální institucí této politiky – ECB) a zavedením nových strategických nástrojů ve fiskální oblasti hospodářské a měnové unie, které ve většině případů omezují autonomii fiskálního prostoru členských státu Eurozóny (viz. např. Fiskální kompakt z roku 2013). Zejména taktika využívání netradičních nástrojů monetární politiky ECB však nemůže trvat věčně. Také z těchto důvodů je pro zhodnocení vhodnosti přistoupení k Eurozóně rovněž nutné brát v potaz i využívání a případné dopady netradičních nástrojů používaných Evropskou centrální bankou.
Existují však pochybnosti nejenom o dlouhodobé účinnosti těchto změn, ale také o možnosti a dopadech výstupu z jednotlivých operací měnové politiky (jak to např. naznačuje zkušenost ČNB s ukončením devizových intervencí). Jako každý politický zásah do objektivního vývoje tržního mechanismu, který má jen omezený vliv, a po vyčerpání jejich krátkodobých efektů, se objektivní tržní trendy obvykle vracejí k normálnímu stavu rovnováhy, či nerovnováhy, vytvářeného stavem reálné ekonomiky. Rovněž tyto intervence měnové politiky ECB zřejmě budou mít podobný osud. Dalším atributem měnové politiky (jako každého politického rozhodnutí) je, že přináší efekty vždy nerovnoměrně a asymetricky, ve prospěch jedné skupiny zemí či skupin jejich obyvatelstva (jak doma, tak v zahraničí).
Náklady na členství v Eurozóně versus náklady intervencí ČNB
Změny hospodářskopolitického uspořádání Eurozóny (Fiskální kompakt, bankovní unie a další) mění náhled na ekonomické přínosy a náklady plynoucí z přijetí společné měny, a to jak okamžitě při vstupu, tak i v rámci možných budoucích změn. Členství v Eurozóně je totiž v důsledku vzniku nových nástrojů zaměřených na prevenci a řešení jejich budoucích finančních krizí spojeno s povinnou účastí v těchto institucích. Přitom pro zapojení do Evropského stabilizačního mechanismu (ESM) ČNB odhaduje nutnost výdaje zhruba 40 miliard Kč, a potenciálně v případě propuknutí krize a při jejím řešení tímto nástrojem až téměř 400 miliard Kč. Účast v Bankovní unii a jejich fondech (v Jednotném mechanismu pro řešení problémů bank – Single Resolution Mechanism – SRM a garančních depozitních schématech – DGS – Deposit Guaranting Schemes) by ČR stála pode odhadů ČNB (s očekávaným výdajem v letech následujících po vstupu) přibližně 50 miliard Kč.
To jsou argumenty používané proti vstupu, které jsou sice často zmiňovány, když však srovnáme náklady, které stála intervenční politika ČNB v oblasti měnového znehodnocení (odhadovaný objem 2 biliony Kč), tak jsou tyto konkrétní i perspektivní náklady jenom marginální záležitostí, zejména s ohledem na to, že ty biliony korun centrální banka vlastně při svých intervencích vytvořila jenom nafouknutím své bilance bez jakékoliv vazby na reálnou ekonomiku (někdy se to nazývá výrobou peněz ze vzduchu), takže zřejmě by neměla problém ani s vytvořením těchto dalších peněz, navíc sterilizovaných v různých unijních fondech, případně jejich využitím pro záchranné operace.
Aktuální analýzy hospodářského růstu, HDP na obyvatele, vývoje produktivity, reálných mezd, nezaměstnanosti, stavu na běžných účtech platebních bilancí, vývoje deficitů státních rozpočtů či dalších ukazatelů naznačují, že ekonomická situace v Eurozóně zůstává i navzdory současnému oživení v důsledku neřešení koncepčních otázek vážná. Obnova „rovnováhy“ a následného růstu byla dosažena politikou úsporných opatření, potlačováním reálné mzdy a jiných nemzdových důchodů (zejména sociálních) v řadě zemí, což se odráží ve snížení jejich schodků běžného účtu . Na druhou stranu, nerovnováhy jsou stále silné na straně věřitelských zemí, zejména v Německu s vysokým přebytkem této části platební bilance. Proto úvahy o dalším zaměření fungování Eurozóny , které bude nutné pro hodnocení vstupu udělat, budou muset zahrnout nejen politické faktory, ale také vrátit částečně do hry keynesiánské koncepce obnovování symetrií vzhledem k řešení nerovnováhy mezi dlužníky a věřiteli. Rozhodování o vstupu se proto musí zaměřit i na téma udržitelnosti měnové unie a politiky nezbytné k dosažení tohoto cíle.
Otázka načasování a dvojrychlostní EU
Tím se dostáváme k třetí skupině problémů, a sice načasování vstupu. V této oblasti je možné souhlasit se společným hodnocením ČNB a Ministerstva financí v posledním Vyhodnocení plnění maastrichtských konvergenčních kritérií a stupně ekonomické sladěnosti ČR s Eurozónou z prosince 2016. Tady se konstatuje, že obě centrální finanční instituce MF ČR a ČNB v souladu s Aktualizovanou strategií přistoupení ČR k Eurozóně doporučují vládě ČR prozatím nestanovovat cílové datum vstupu do Eurozóny. Toto doporučení implikuje současně závěr, že Česká republika by v průběhu roku 2017 neměla usilovat o vstup do kurzového mechanismu ERM II. Vyhodnocení všech třech zmiňovaných rovin faktorů tvořících věcné i časové předpoklady ukazuje, že současný vývoj v EU nevytváří předpoklady pro brzký vstup ČR do měnové unie reprezentované Eurozónou, a to ani za předpokladu, že ČR splňuje všechny komponenty Maastrichtských konvergenčních kritérií (samozřejmě kromě ERM II, což by ovšem řešil vstup do tohoto systému fixace kurzu). Toto stanovisko lze podložit řadou faktů, předně charakterem vývoje současných procesů ekonomického a sociálního vývoje EU, které nemají konvergenční (očekávaný maastrichtskou smlouvou, či dalšími koncepčními materiály definujícími podmínky a cíle fungování EMU), ale divergenční charakter.
Dalším důležitým faktorem načasování je to, že je stále zřejmější, že vývoj EU spěje ke konceptu „dvojrychlostní Evropy“, a to nejen v ekonomickém a sociálním aspektu, ale i v politickém smyslu, přičemž není jasné, jak konkrétně bude tento model fungovat a jaké důsledky bude mít pro jednotlivé země EU, včetně ČR. Stávající krizové stavy Eurozóny v důsledku její krize z let 2010-2013 byly sice potlačeny, ale jenom za cenu aplikace ne příliš racionálních nástrojů monetární politiky, jakými jsou monetizace ekonomiky, částečné mutualizace (europeizace) excesivních dluhů a jejich restrukturalizací, kvantitativního uvolňování, tj, nástrojů ve finančním okruhu ekonomiky bez vazby na reálnou ekonomiku. Reálná ekonomika řady méně vyspělých členských zemí si naopak stále z hlediska konvergence zachovává zaostávání v oblasti produktivity práce a mzdového vývoje či i jiných makroekonomických parametrů.
Možnost reálného fungování Eurozóny je tak pro budoucnost dána spíš plněním kritérií přepokládaných Wernerovou, než Delorsovou zprávou z let, kdy ideové koncepce EU jako měnové oblasti vznikaly. Otázka dalšího rozšiřování Eurozóny a modelu jejího fungování je tak i nadále spíše otázkou politickou, která v současnosti, a nějakou dobu ještě nebude příliš nakloněna k posilující centralizaci EU. Pro vstup do Eurozóny, tak aby byl funkční i v krizových obdobích, je totiž nutný vyšší stupeň fiskální konsolidace a centralizace, spojený s transferovou fiskální unií, což nebude v současných podmínkách vzestupu populistických, a rovněž protiunijních politických hnutí v řadě zemí EU a také v důsledku nastartování Brexitu, politicky prosaditelné.
Vstup do Eurozóny bude politické rozhodnutí
Zejména ekonomický výzkum musí ještě prokázat, zda by Evropa vůbec měla mít jednotnou měnu. Je stále jasnější, že je výhodou alespoň pro velké země, ale také, že měnová oblast bude velmi nestabilní v úzkých národních hranicích. Krize Eurozóny ukázala, že i země s relativně malým ekonomickým potenciálem, a to zejména v případě, že se neřídí tendencí ekonomické konvergence, ale spíše divergují své ekonomické parametry směrem od měnových center, jsou schopny způsobit vážné otřesy v celé měnové oblasti.
To potvrzuje skutečnost, že měnové unie vyžadují z politického hlediska minimálně formu konfederace s mnohem více centralizovanou kontrolou nad daněmi a dalšími oblastmi fiskální politiky, než jsou evropští představitelé schopni a ochotni si představit a připustit. To však převádí téma měnové unie a členství v ní z čistě ekonomického diskurzu stále více do politické roviny. Nicméně to jistě vyžaduje důkladné ekonomické analýzy a odborné diskuze jako racionální podklad pro politická rozhodnutí.
Tak jako v minulosti, i v současnosti lze prezentovat řadu argumentů z oblasti ekonomie či financí, podporujících, anebo naopak zavrhujících vstup do Eurozóny v aktuálním časovém horizontu. Jelikož reprezentují rozdílné zájmy různých ekonomických, finančních, podnikatelských či odborářských skupin, jejich výsledek nebude nikdy jasným racionálním rozhodnutím vyhovujícím všem zúčastněným stranám. Rozhodnutí o vstupu do Eurozóny a jeho načasování proto bude primárně rozhodnutím politickým, nikoli ekonomickým.