Ivo Šebestík píše o novém filmu o bývalém prezidentovi, který vidí jako určitou labutí píseň Havlova polistopadového kultu.
Češi mají jednu zvláštní vlastnost, která bohužel nepatří právě k nejlepším. Schází jim vděk vůči svým nejvýznamnějším osobnostem. Chybí životopisné romány o těch největších mezi námi a netočí se životopisné filmy. Z toho pohledu je proto zvláštní, že se velmi snadno najdou v zemi peníze, scenárista, režisér a herci, aby natočili film o osobě, která na svoje objektivní historické hodnocení teprve čeká, a ke kterému dojde teprve ve chvíli, až přestane mít smysl udržování nekritického mýtu o příčinách kolapsu takzvaného „komunismu“ v Československu.
U tohoto nového filmu o Václavu Havlovi není vůbec podstatné, zda jde o umělecké dílo, filmový experiment, o komerční kýč nebo je to jenom další, možná už konečně poslední propagandistický počin ze strany osob a kruhů, které za svůj osobní úspěch v polistopadovém vývoji vděčí příklonu k étosu „sametové revoluce“, jaký ale mohl vzniknout jenom díky důsledné selekci nehodících se faktů dotýkajících se vývoje ve vztazích mezi USA a SSSR, celkové mezinárodní situace v čase perestrojky v Sovětském svazu, tedy v době před pádem železné opony, a to s přihlédnutím ke všem činitelům a faktorům, které čekaly na svoji šanci v čase, kdy Moskva uvolnila svoje sevření a ponechala komunistické strany v satelitních zemích svému osudu.
V Československu se po listopadu 1989 prosadilo vyprávění, které zcela opomíjí všechna fakta, jaká citelně oslabují étos vítězné revoluce a na čelné místo dosadilo postavu disidenta, pozdějšího prezidenta, Václava Havla. Vyprávění pochopitelně neodolalo třem desetiletím, během kterých se prosadily také kritické alternativy k téměř hrdinnému eposu, jehož vrcholem mělo být vyhnání „ruských“ okupačních vojsk z Československa. Příběh o tom, kterak „David prakem zatočil, a jakej že byl Goliáš“, padl v podstatě už v den svého zrodu, neboť byl fantasticky neuvěřitelný.
Později praskaly další pilíře příběhu o izolovaném vítězství „revoluce“, jakému nepředcházelo nic jiného než odhodlání části disentu, herců a studentů vysokých škol vlastními silami porazit komunistickou diktaturu a nastolit demokracii, svobodu, pluralitu a další hodnoty. Mýtus je sice již dávno téměř mrtvý, přesto o jeho oživování stále usilují kruhy, které na něm vyrostly. Až se tento příběh rozpadne úplně, rozpadnou se také kruhy, které vyživuje. Není tedy žádným překvapením, že resuscitace mýtu probíhá zejména prostřednictvím neustálého připomínání jeho nejvýznamnějšího symbolu, osoby Václava Havla.
Je v podstatě stoprocentně jisté, že dějiny odsunou Václava Havla do pozice druhořadé postavy, jejíž význam byl spíše symbolický, byť v praktické rovině to byl především on, který od samého počátku transformace zcela vyloučil sebemenší pokus Československa a později českého státu o získání alespoň částečné neutrality a nezávislosti. V bezhlavém a nekritickém přesunu české závislosti a orientace od Moskvy k Washingtonu spočívá ten čin Václava Havla, jaký mu neumožní zaujmout v národních dějinách skutečně důstojné místo. Četné chyby zastíní pozitiva a étos se zcela vytratí. Z toho pohledu film o Havlovi představuje jakousi labutí píseň jeho kultu. Podobně jako předcházející filmy a životopisné knihy zůstane patrně spíše na okraji veřejného zájmu, a takto snad konečně vyšle validní informaci směrem ke kruhům, které skomírající plamének mýtu stále rozfoukávají. Příběh skončil, kniha je dočtena, proces oživování neuspěl. Je načase zobrazit skutečně objektivně, věcně a pravdivě několikaletý proces vedoucí ke změnám politických a hospodářských systémů ve střední a východní Evropě, jaký započal několik let před pádem železné opony a byl dovršen na sklonku tisíciletí.
Jeho výhodou bude, že zohlední příčiny a jejich následky a bude konečně uvěřitelný. Což vůbec neznamená, že by musel pominout nebo dokonce vzít zásluhy lidem, kteří se v procesu změn alespoň pokusili hájit životní zájmy státu a národa. Možná to nebudou zrovinka ti, kteří se k zásluhám vehementně hlásí, ale budou to alespoň ti, kteří uznání zasluhují.
Mýtus „sametové revoluce“ postrádá většinu skutečně zásadních faktů a dat. Vznikl za určitým účelem a tento účel již pozbyl smyslu. Láska a pravda by tedy mohly konečně zvítězit nad polistopadovou mytologií. Národu se tak nesporně uleví a konečně bude možné věnovat pozornost tomu, co bylo zcela zanedbáno: definování národních potřeb a zájmů, nejenom těch krátkodobých, ale i těch pro budoucnost. Demograficky národ velice zeslábne, v polovině století může mít jen necelých sedm miliónů obyvatel. Bylo by asi rozumné nedopustit, aby se rozplynul v kterékoliv cizorodé mase.
No, a pokud jde o témata pro biografické filmy, pak kulturně bohatý český národ má opravdu z čeho vybírat. Na sklonku minulé éry se životopisného filmu dočkali Karel Čapek a Leoš Janáček. Chybí ale nový film o Bedřichu Smetanovi, Antonínu Dvořákovi, Zdeňku Fibichovi, Bohuslavu Martinů, ale také o Dusíkovi, Rybovi, Tomáškovi a Myslivečkovi. Nemáme nového filmu o Muchovi, Mánesovi, Alšovi. Chybí filmové zpracování osudů Nerudových, Arbesových. Postrádáme životopisný film o Havlíčku-Borovském, Palackém, Jungmannovi, Dobrovském, o Máchovi, Erbenovi, Boženě Němcové a Karolíně Světlé. Osudy Vrchlického také rozhodně nejsou bez zajímavosti. Stejně tak Deml a Durych nebo Mahen, Nezval, Bezruč a Těsnohlídek. Také Seifert, Holan, Wolker, Gelner, Mikulášek a Skácel. A copak osoby starší moravské a české historie? Rostislav, Svatopluk, Konstantin a Metoděj, svatý Václav, svatý Vojtěch, kníže Břetislav, Přemysl Otakar II., Václav II., Karel IV., Jan Žižka, Prokop Veliký, Karel starší ze Žerotína, Václav Budovec, Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, Komenský, a další a další a další!
Prostě seznam velkých osobností české, moravské a slezské kultury je tak obsáhlý, že scenárista, který by chtěl sáhnout do tak bohatého zdroje, nikdy nemůže odejít s prázdnou.