Rozhovor: Zveřejňujeme druhý díl rozhovoru s lídrem libanonských komunistů, který vysvětluje hlavní příčiny pokračující politické krize i další vyhlídky na změnu.
První díl rozhovoru najdete zde.
Rebuild Syria: Pokud v příštích volbách získá komunistická strana křesla v parlamentu, jaké první zákony a reformní opatření se bude snažit prosadit?
Hanna Gharíb: Z čistě politických věcích, jak jsem již zmínil, budeme prosazovat nový volební zákon odpovídající článku 22 ústavy, který bude založen na poměrném zastoupení, volebních obvodech a nebudou se v něm promítat konfesionální kvóty a restrikce. Chceme zřízení senátu, což nevyžaduje nic jiného než uplatnění ústavy. Navrhneme zřízení národní rady pro zrušení konfesionalismu, národní, antikonfesionální zákon pro politické strany. Je třeba prosadit jednotné občanské právo ve věci tzv. osobních statusů a vyřešit otázku rezidentury. Pak jsou zde ekonomické záležitosti. Chceme vybudovat stát, který bude produktivní, který bude partnerem ve výrobním procesu, zvláště v těch odvětvích, která se týkají každodenních životů lidí. Lidi dnes nejvíce tíží problémy s bydlením, školným a nemocničními účty. My chceme sociální stát, který bude funkční, a funkce státu spočívá v první řadě v zajištění práva občanů na bydlení, vzdělání a zdravotní péči. Prosazujeme nezávislé soudnictví, v němž bude prostor pro kompetentní a schopné odborníky, nikoliv pro konfesionální kvóty. Je jasné, že vše bude muset jít krok za krokem. Musíme být schopni oživit průmysl a zemědělství, je třeba pro ně zajistit prostředky. Takto nelze pokračovat. Libanon importuje v hodnotě 23 miliard dolarů a vyváží pouze za 2 miliardy. Nikdo mu nechce půjčit a země kolabuje. Ekonomika založená na rentiérství, spekulacích a bankách musí skončit. Jsme připraveni spolupracovat s národní průmyslovou buržoazií, jíž jde o fungující průmysl, protože máme zájem na tom, aby měli mladí práci, aby byly otevřené továrny, nikoliv aby boháči dávali své peníze do bank a čekali na zisky z nich. Zazdili výrobu, rozkradli peníze, navýšili úrokové sazby a nacpali peníze do bank. Tato bankovní nadvláda má devastující účinek na průmysl a zemědělství a je třeba se jí zbavit. To jsou naše priority. Chceme produktivní národní ekonomiku a obnovu klíčové infrastruktury, bez které nelze průmysl a zemědělství rozvíjet.
R.S.: Libanon naléhavě potřebuje železniční dráhu, která by přinesla pracovní místa, omezila dopravní zácpy a snížila náklady na přepravu surovin, zeleniny a dalšího mezí Bejrútem a Biqá. Jak se k tomu stavíte?
H.G.: K tomu nepřistoupí, protože nás chtějí mít izolované a fragmentované, staví se proti všemu sjednocujícímu, proti liře, sociálním jistotám, vojenské službě. Nemají na tom žádný zájem.
R.S.: Co si komunisté myslí o vazbě dua šíitských stran – Amalu a Hizballáhu – na ministerstvo financí zvláště ve světle toho, že část předáků hlavních politických stran a bloků včetně bývalého premiéra Saʽda al-Harírího popisuje francouzskou iniciativu coby „poslední šanci“ na záchranu Libanonu před politickou a ekonomickou krizí?
H.G.: Vládní krize je pro nás pouhým detailem. Je nutné jasně pojmenovat kořeny a příčiny problému. Tím je zhroucený systém. Jeden den mohou vytvořit jednu vládu, druhý den druhou. Kolik vlád tu už bylo?! Je to začarovaný kruh boje mezi stranami v rámci systému a kvót. Jistě, jsou tu tlaky a vměšování ze strany Francie a moc se různě překlápí, nicméně je to stále jeden systém. Volební zákon není o tom, že bude vládnout ten, kdo získá většinu. Je postaven na konfesionální bázi a postavili si jej společně ve vzájemném souladu, aby panovala mocenská rovnováha. Když řeknete, že má někdo většinu, je to podle mě nesmysl. Pokud by ji někdo měl a snažil se ji uplatnit, ostatní přijdou s poukazy na národní pakt a konsenzuální demokracii. Krize je v jádru konfesionálního politického systému, protože ten není o lidu nebo občanech, ale o jednotlivých klikách, které se buď na úkor lidí spiklenecky dohodnou, a potom to platí lidé ze svých kapes, nebo se nedohodnou, začnou bojovat, a potom to platí lidé svojí krví. To jsou dopady tohoto systému. Nyní jsou v krizi a snaží se z ní dostat. Za všemi problémy stojí společně všichni, kdo stojí za systémem. Jsou spolu ve shodě, ať jde o otázku postoje k uzurpátorství Izraele, o konfesionalismus, nebo nájemné. Teď vyjednávají s Mezinárodním měnovým fondem o tom, jak se více zadlužit za cenu přijetí dalších úsporných opatření. To je náš problém.
R.S.: Pokud přejdeme ke geopolitice, experti nevylučují, že by probíhající „normalizace“ mezi dvěma monarchiemi v Zálivu a Izraelem mohla vést k většímu napětí mezi regionálními a globálními silami na Blízkém východě, a to na všech úrovních. V této souvislosti se zmiňují především spekulace o tom, že by se k „normalizačnímu“ trendu řízenému Spojenými státy mohla připojit i Saúdská Arábie. Jak a do jaké míry se to dle vás může promítnout na libanonské politické aréně vzhledem k silné politické přítomnosti a prominentními ekonomickému vlivu Saúdů v zemi?
H.G.: Působení Saúdské Arábie a dalších zemí Zálivu v Libanonu má svoje výkyvy, někdy jsou vlivnější, jindy méně. Co se týče „normalizace“, to není nic nového. Probíhalo to dlouhou dobu, pouze utajeně. Rozdíl je, že nyní jsou věci veřejné. Celé dění v regionu spadá do rámce implementace „dohody století“ a budování aliance, o níž mluvil Donald Trump od svého prvního setkání s Muhammadem bin Salmánem, a jejíž součástí je ukončení palestinské kauzy. Řada kroků již proběhla v tomto směru, včetně uznání Jeruzaléma za hlavní město sionistické entity, nastolení tématu přehodnocení konceptu palestinského uprchlíka a jeho nová definice, která zruší právo na návrat palestinského lidu, dále rozšiřování osad, odepření podpory UNRWA a pomoci poskytované palestinským uprchlíkům, která je mizivá. Den za dnem vše dál postupuje a systém zrádcovství je jejich nejúčinnějším nástrojem. Egypt a Jordánsko uzavřely normalizační dohody již dávno, nyní se k nim přidaly Spojené arabské emiráty a Bahrajn a dále po této cestě kráčí i Saúdská Arábie a další. Ohledně normalizace probíhá otevřená bitva. V Libanonu útočí zvláště na síly spojené s hnutím odporu proti sionistické entitě a na jeho zbraně. Útočí na přírodní bohatství Libanonu v podobě ropy a zemního plynu. Chtějí zabránit návratu palestinských uprchlíků a požadují jejich usazení v Libanonu. Brání návratu syrských uprchlíků. „Dohoda století“ se v Libanonu projevuje v otázce vytyčení hranic, v rozšiřování jednotek UNIFIL včetně libanonsko-syrské hranice, rozšiřování ekonomických sankcí a finanční blokády. Říkají: „Nedáme vám ani dolar, pokud se situací něco neuděláte“. Myslí tím především Izrael. Chtějí po nás, abychom se stali jeho přáteli, abychom s ním uzavřeli mír. Jsme vprostřed konfrontace a nejlepším postojem je protest, k čemuž se přikláníme jako strana. Vyznáváme koncept národního odporu, který povede k osvobození půdy a změně konfesionálního politického systému. Odpor musí být všezahrnující, musí probíhat na politické, ekonomické, sociální, vzdělávací i mediální úrovni. Stát se musí stát státem odporu, který bude vlastenecký, aby jeho tíži nesli všichni a z jeho vítězství těžili všichni. To je od počátku náš postoj ke hnutí odporu, jehož 32. výročí jsme nyní 16. září oslavili. Národní odpor navázal na islámský odpor a podařilo se mu osvobodit tři čtvrtiny půdy od Bejrútu po hraniční pás, aby to po něm dokončil Hizballáh. Za situaci, ve které jsme, mohou ti, kteří neusilují o osvobozování půdy a brání systém kvót. Tito lidé, ti všichni, kteří participují na tomto systému, nesou zodpovědnost za ekonomický, sociální, finanční a měnový kolaps.
R.S.: Nicméně je zřejmé, že Dohoda z Táʼifu nebyla naplněna a konfesionální systém pokračuje…
H.G.: Navrhovali jsme tento koncept a stále jej navrhujeme, jiné řešení není. Pokud má někdo jiné řešení, ať s ním přijde. Platíme za to cenu. Osvobození je v ohrožení. Nemůžete bojovat proti imperialismu, když máte konfesionální kapitalistický systém, který je na imperialismus navázaný. V současnosti není možné založit nezávislý, produktivní stát, byť kapitalistický. Máte zůstat odbytištěm, trhem, na němž se globalizovaný kapitál bude zbavovat nadbytečné produkce. Máte zůstat spotřební společností, nesmíte vyrábět, dokonce i znalostní ekonomika je potlačována. Imperialistické státy si v rámci obecné politiky řeší své problémy tím, že je vzdalují od centra, zasahují v cizích zemích, plundrují jejich bohatství a zbídačují je. Je zásadní rozdíl mezi zeměmi, jako je ta naše, a centrálními kapitalistickými státy. Jistě, i v nich jsou lidé vykořisťováni svojí globalizovanou buržoazií, ale tam třídní boj probíhá otevřeně a jasně. Lidé se tam mohou politické elitě postavit. Například ve Francii jsme mohli sledovat, jak se komunisté, odboráři a Žluté vesty dožadovali svých práv. Jasný třídní boj. My ale čelíme dvojímu útlaku. Jsme podřízeni imperialismu, který plundruje naše bohatství včetně ropy, zemního plynu a dalšího, a zároveň čelíme našim vlastním loutkám u moci, které jsou s ním spojeny. Náš boj je dvojí: na jedné straně bojujeme za národní osvobození, a na straně druhé bojujeme za sociální osvobození. Na jedné straně na nás útočí Američané a sionisté, aby si nás podřídili, na straně druhé na nás útočí náš vládnoucí systém. Většina z našeho establishmentu jsou spojenci zahraničního imperialismu a spolupracují s ním, aby se udrželi u moci. Když globální imperialismus a jeho nástroje v podobě Mezinárodního měnového fondu či Světové banky tlačí, aby byla přijata opatření jako liberalizace libanonské liry, privatizace elektřiny, úsporné programy, privatizace přístavu, letiště a dalšího, tváří se naše elita, že jde o konsenzus. Když ale proti nim povstanete, budou vás tlouct. Dělají ústupky Mezinárodnímu měnovému fondu, Francii, zahraničí, neudělají ale jediný ústupek vůči chudým lidem. Když proti této formě závislosti vystoupíte, tak vás mimo jiné nařknou, že pracujete pro cizí ambasády, aby vás mohli potlačit.
R.S.: Neobáváte se v souvislosti s arabsko-izraelskou „normalizací“ a rolí, jakou v ní hraje Amerika, možnosti, že Spojené státy budou tlačit silou libanonský establishment, aby přijal jejich politické podmínky výměnou za to, že umožní, aby se do země dostala finanční pomoc od mezinárodní komunity? Lze předpokládat, že mezi takovými podmínkami by bylo zamezení Hizballáhu v jakékoliv formě participace na vládě spolu s nátlakem na Libanon, aby pracoval na „normalizaci“ s Izraelem…
H.G.: Vyloučit nemůžeme nic. Pracují na svojí agendě a prosazují ji všemi prostředky, ekonomickým a finančním, vojenským, politickým tlakem. Mají své cíle, snaží se dosáhnout, aby nastal mír s Izraelem, proběhla normalizace, byli usídleni Palestinci a bylo jim uděleno občanství, v zemi zůstali Syřané. Jde jim o ropu, zemní plyn a tak dále. Udělají cokoliv, aby implementovali tuto svoji agendu, včetně vojenských prostředků. Nic tedy nevylučujeme. Vojenský tlak může nabrat nejrůznější podoby, přímé i nepřímé. Naše desintegrace jim ušetří válku. Pokud budeme mezi sebou bojovat po náboženských, konfesionálních, regionálních či jiných liniích, a pokud bude stát nefunkční, tak se nemusí obtěžovat s ničím navíc. Můžou jen sklízet plody. Pokud by se věci přece jen nevyvíjely dle jejich přání a nepomáhaly by jim jiné prostředky, mohli by nám vojensky zasadit poslední úder? To je otázka. Každopádně varujeme, že pokud situace zůstane, jaká je, jsme ve velkém nebezpečí. Francouzský ministr zahraničí prohlásil, že Libanonu hrozí zánik, ale to je taková forma výhružek a tlaku, na které jsme zvyklí. Důležité je se ponaučit a ponaučení je takové, že cena za konfrontaci je nižší než cena, kterou platíme nyní. Dnes nejsou zrovna nejpříhodnější podmínky na obrácení kormidla směrem na Východ a nastolení produktivní ekonomiky. To se mělo stát po Táʼifu před třiceti lety, místo aby se nastoloval systém kvót. Harírí se měl starat o ekonomiku a my jsme se měli starat o odpor. Ale místo toho přišly kvóty a my se dostaly do katastrofy, v jaké jsme. Po třicet let s tím jako strana zápolíme a platíme za to. Proč nás spolu s odbory potlačovali? Proč byla komunistická strana bita, marginalizována a nedostala reprezentaci po tom, jakou úlohu hrála v předchozí době během konfrontace s různými projekty na rozdělení a federalizaci a po tom, jakou roli měla během osvobozování naší země?
R.S.: Myslíte, že v tom hrál roli postoj komunistů vůči konfesionálnímu systému?
H.G.: Nemá snad libanonský národní odpor právo se ptát, kdo je zodpovědný za to, co se stalo? Po celou dobu jsme byli biti a marginalizováni, ale teď jsme tady a hlásíme se o svá práva. Nejde nám o politikaření, ale chceme zachránit zemi, a to je možné prostřednictvím nového volebního zákona. Jsme neustále připraveni, nejen kvůli volbám, ale abychom konfrontovali systém s jeho konfesionalismem, vykořisťováním a podřízeností. Volby jsou v rámci této konfrontace pouhou zastávkou a možností, jak systém podlomit prostřednictvím volebního zákona. Z tohoto úhlu pohledu na věc nazíráme, ne dle toho, kolik budeme mít poslanců. Podívejte se na největší parlamentní bloky a dosáhly snad něčeho?! Neřešíme zastoupení komunistické strany, ale to, jak zachránit zemi před kolapsem. Nejde nám o to, dostat se do parlamentu jako se tam dostali jiní a zhasli jeden po druhém jako svíčky. Pokud to byli čistí lidé, byli vypuzeni nebo rezignovali. Otázkou není reprezentace naší strany jako spíš změna volebního zákona, aby mohlo dojít k politické změně. To by pro nás byl ten největší úspěch, byť bychom třeba nezískali žádná křesla. Pokud bude volební zákon mimo rámec konfesionálních omezení, veškerý politický život v zemi se změní. Je zarážející, že některé síly a skupiny požadují občanský stát, nicméně neuvažují tímto směrem.
R.S.: Co očekáváte, že bude následovat na libanonské scéně z hlediska politického, bezpečnostního, ba i geopolitického nyní, když Mustafá Adíb nezformoval vládu?
H.G.: Jsou dvě možnosti: buď se ji pokusí sestavit podruhé, nebo nastoupí udržovací vláda Hassána Dijába. V každém případě bude země dále kolabovat a dále se bude prohlubovat krize, pokud síly, které se účastnily povstání, nepřijdou a nepředstaví se jako alternativa, která zemi transformuje a bude jednat rychle. Již nemáme ten luxus, že by se povstání mohlo klidným tempem proměnit v pokojnou, demokratickou, národní revoluci – a na slovo pokojnou kladu důraz – a dostat zemi na správnou kolej. Buď necháme zemi zaniknout, nebo se chopíme zodpovědnosti a iniciativy. Máme pro to dobré základy a pracujeme na nich. Povstání nedokázalo vygenerovat vedení a program, my o to v této fázi musíme usilovat s množstvím našich přátel, spojenců a sekulárních nekonfesionálních sil, které chtějí změnu a chtějí budovat občanský, národní stát. Máme čtyři základní podmínky: musí jít o národní, sekulární, občanský a nekonfesionální stát. Jsou tu ti, kterým jde hlavně o otázku soudnictví, další, kteří se soustředí na sociální spravedlnost, jiní, kterým jde o to, aby se země stavěla aktivně na odpor izraelskému nepříteli, aby byla otevřená, aby se doplňovala s arabskými státy. Tohle jsou základní pilíře a témata, na kterých chceme budovat co nejširší národní koalici. Můžou být silnější než my, ale jejich systém zkolaboval a položil se, a oni jej nebyli schopni opravit a obnovit. Jejich stroj se zasekl a oni čekají a výbavu zvnějšku. Je na nás, abychom nabídli alternativu v podobě této široké koalice, která bude schopna zvrátit mocenské rozložení. Stojíme na hlubších základech. Jsou zde dva základní proudy, které jsou v současnosti aktivní. Máme Kongres pro změnu a demokratický Libanon, kde se potkáváme se soudruhem Usámou Saʽdem, Předvojovou stranou, Hnutím změny, Stranou lidu, Lidovou demokratickou stranou, Národní akční konferencí a skupinou nezávislých osobností. Tento proud již začal vydávat prohlášení, formulovat své postoje a podnikat praktické kroky. Druhý proud jsou mladí lidé, kteří obsadili náměstí a prosazovali věci v ulicích. Podařilo se nám je sjednotit pod praporem iniciativy ze všech regionů a náměstí. Pak je zde ještě třetí proud, na kterém pracujeme, a tím jsou odborové a komunální aliance. Současná situace je o ekonomické, sociální a finanční krizi a k tomu je zapotřebí nezávislých odborů stojících mimo mocenský systém poté, kdy ovládli Všeobecný odborový svaz. Mimo něj však stojí odborové svazy, které solidarizují s povstáním, a vynikající osobnosti, velká síla, která dokázala uspět například ve volbách v právnických asociacích a nyní se prosazuje i v asociacích inženýrů, učitelů či dělníků. Na tomto proudu teď velmi pracujeme. V rámci schopnosti nabídnout alternativu je nezbytné, abychom měli soubor osobností, které budou připraveny převzít odpovědnost a vládnout během přechodné fáze. Když došlo ke svržením Harírího a Dijába, ani v jednom z případů nebyla předložena alternativa. Nelze neustále jen požadovat. Musíme se přesunout z fáze požadavků do fáze aktivního prosazování našeho opozičního cíle, jímž je sekulární, občanský, demokratický stát s ekonomickým, sociálním a lidovým přesahem. Na tom pracujeme, a to se může stát řešením situace, pokud by nebyla zformována vláda a věci dále eskalovaly, chaos se dále prohluboval a emigrace narůstala.
Tento rozhovor publikujeme v rámci naší spolupráce s webem Rebuild Syria, který nabízí přehled dění nejen v Sýrii ale i v širším regionu.