Francouzská povolební glosa Ivo Šebestíka si pohrála s historickými paralelami mezi dneškem a minulostí.
Emmanuel Macron, první z dvojice finalistů prezidentského klání ve Francii, má příjmení, které svým tvarem upomíná na jednu osobu dávné historie, která rovněž – byť svérázným způsobem – zasáhla do osudů jednoho velkého evropského státu.
Tou osobou nebyl nikdo jiný než římským historikem Tacitem proslavený velitel pretoriánské gardy Naevius Sutorius Macro. Ostatně, v řečtině, jež byla jazykem i latinských vzdělanců, znělo jeho jméno málem úplně shodně, tedy Makrón. Tento pretorián byl údajně velice ctižádostivý. Prahnul po moci, po výsadách, hodnostech a titulech a věděl, kdy se má komu zavděčit, aby jej čekal kariérní postup.
Jeho vojenská kariéra započala za vlády neblaze proslulého císaře Tiberia, jenž týral Řím z ostrova Capri, na který se uchýlil ve strachu o své vlastní bezpečí. Své krajany Tiberius tyranizoval za přispění Macrova nadřízeného a soupeře v hodnostním postupu, zlopověstného Seiana. Když Tiberius sešel věkem i napáchanými zločiny, vynořil se z jeho stínu roztomilý následník, Caligula. Jak praví Tacitus, ve chvíli, kdy se Caligula už už těšil na Tiberiův skon a stařec nečekaně ožil a dožadoval se večeře, ctižádostivý Macro vycítil šanci na postup a vlastnoručně (nebo alespoň přikázal některému ze sluhů) Tiberia udusil hromadou prádla.
Díky tomu na římský stolec nastoupil Caligula, nevydařený syn Germanikův. Tímto Macrovým (Makrónovým) skutkem se ovšem římskému státu, jenž byl za oněch časů mocnou a obávanou stokou všech nepravostí, nestalo nic jiného, než že putoval z bláta do louže, nebo z deště pod okap. Caligula totiž nakonec svého předchůdce ještě překonal. Pochopitelně, v tom nejhorším možném smyslu.
Římským dějinám se tedy „politické“ angažmá onoho dávného Macra (Makróna) vůbec nevyplatilo. Senát i populus romanus trpěli pod paranoidním Tiberiem, aby se z tohoto prokletí dostali do rukou šílenci, jenž nechal římské legie bojovat s Neptunem, aby mu ukořistil tunu mušlí a chaluh vyvržených mořem.
Snad v případě Macronova vítězství v prezidentských volbách ve Francii se této evropské zemi povede lépe. Alternativou k němu je ovšem Marine Le Penová. Dost možná, že tenhle fakt římské dějiny připomíná ještě v jednom ohledu. Nejenom v čistě náhodné podobě dvou jmen, jež od sebe dělí už téměř plná dvě tisíciletí.
Otázkou však je, zda náhodou nebývají volby v současných demokratických zemích už nějakou dobou pouze lavírováním mezi nejrůznějšími špatnými variantami téhož.
Ilustrační obrázek: Paříž, autorka Dagmar Flaschková