Adam Votruba píše o tom, jak dnešní podivné pojetí spravedlnosti v boji proti rasismu například na fotbale dává zapravdu dosavadním zlovolným lžím extrémní pravice o útlaku bílých.
Naše i britská média řeší skandál slávistického fotbalového hráče Ondřeje Kúdely, který se měl dopustit rasistické urážky vůči černošskému hráči týmu Rangers Glenu Kamarovi. Glen Kamara tvrdí, že mu Kúdela řekl do ucha nadávku „jsi zkurvená opice“ („fucking monkey“). Ondřej Kúdela tvrdí, že nazval svého protihráče „zkurveným chlapem“. Po zápase Kamara Kúdelu fyzicky napadl.
Komise UEFA celou záležitost vyřešila tak, že Ondřeji Kúdelovi byl stanoven exemplární trest – zákaz hraní na deset zápasů. Glen Kamara pak dostal za svůj útok stopku na tři zápasy. Nabízí se logická otázka, do jaké míry jsou oba tresty přiměřené. Mohli bychom se ptát, jestli je výraz „opice“ skutečně rasistická urážka. Rozhodně to není nadávka vázaná čistě na rasový kontext. Pokud je tak interpretována, pak se k ní musí přidat určité další stereotypy, které v samotném slově obsaženy nejsou. Nicméně předpokládejme pro jednoduchost, že inkriminovaný výrok je objektivně rasistický.
Není pořád úplně jasné, co Kúdela doopravdy řekl, neboť tu stojí tvrzení proti tvrzení a důkazy nejsou. Komise UEFA sice považuje výrok za objektivně prokázaný, to ale není dost dobře možné. Slyšeli ho jen dva lidé. Zdá se nicméně pravděpodobnější, že pravdu má Glen Kamara. Z videonahrávky vyplývá, že Ondřej Kúdela si dával pozor, aby ho někdo neslyšel; dokonce si v dané chvíli zakryl ústa. To by svědčilo pro drsnější výrok. K celému incidentu došlo po faulu na slávistického hráče při následné hádce. Zápas byl mimochodem emocionálně vypjatý, domácí tým nesmírně tvrdě fauloval, brankář Ondřej Kolář utrpěl zlomeninu v obličeji.
Pokud by byla nadávka prokázána, pak nám prostá aritmetika říká, že podle UEFA je nadávka „zkurvená opice“ nejméně třikrát horším proviněním než fyzický útok na druhého člověka. Můžeme se tedy ptát: Považuje západní společnost slovní agresi za třikrát horší provinění než fyzickou agresi? Byla by to zajímavá změna paradigmatu. Pokud zní odpověď „ne“, musíme se ptát znovu: Znamená to, že slovní agrese bílého muže je třikrát horším proviněním než fyzická agrese černého muže? Jsou černoši bráni jako zvláště zranitelná skupina, u níž lze tolerovat větší míru agrese?
Zajímavé je, že původně byl vyměřen Kúdelovi trest v délce jednoho zápasu. Kamarův právník se poté nechal slyšet, že takový výrok nevytváří důvěru, že „UEFA myslí vymýcení rasismu ve fotbale vážně“. Fotbalový svaz otočil. Kúdelův trest desetinásobně zvýšil, Kamarův původní trest zmírnil.
To, jakou aféru incident vyvolal a jak byl nakonec vyřešen, je krátce řečeno nestoudné. S podobnými reakcemi se však setkáváme poslední dobou pravidelně – v britských i amerických médiích, u politiků, úředníků, manažerů a organizací všeho druhu. Zdá se, že jejich představitelé se už ani nepokouší předstírat spravedlnost. Navíc to působí dojmem, jako by většina z nich byla spíše zastrašena než přesvědčena o správnosti svého jednání. Snad se vykupují před mediálním lynčem nebo před pouličním násilím. Pokud by fotbalová organizace setrvala na původním rozhodnutí, nelze vyloučit ani to, že by nakonec padaly hlavy funkcionářů. Do této situace dovedlo západní společnosti „antifácké“ přesvědčení, že jakákoliv agrese ve jménu antirasismu je tolerovatelná, ba dokonce chvályhodná. (V neomarxismu je tato teze též ideologicky odůvodněna.)
Těžko si lze představit lepší dárek pro skutečné fašisty a rasisty. Extrémní pravice hovoří už dlouhou dobu o rasovém útlaku bílých. Nejprve to byla jen zlovolná lež. Po podobných událostech však zůstává nesmazatelný pocit dvojího metru, takže původní lež se může lehce stát nejapnou pravdou. Proč by pak lidé neměli extrémní pravici věřit? Bude-li z láhve vypuštěn džin rasismu a fašismu, pak ulpívá velký díl zodpovědnosti na dnešních liberálech.