Přečetli jsme: Co se stalo vlastně s Tureckem a s jeho vztahy s Evropskou unii a potažmo se Západem?

Social Europe otiskla článek Cemala Ozkahramana, který se věnuje vztahům Turecka a Západu. Přinášíme výtah toho nejpodstatnějšího.

“ Kdo začíná ve vzteku, končí ve ztrátě“, tak zní jedno turecké přísloví. Jenže ani moudrost přísloví nezabránila tureckému vzteku vůči Západu, především vůči Německu a Nizozemí. Proč se tak stalo, když Turecko od počátku přijalo západní civilizaci, usilovalo o členství v EU a je zapojeno do řady ekonomických a bezpečnostních dohod se Západem, ptá se Cemal Ozkahraman, expert na arabská a islámská studia.

Není snadné na tuto otázku zodpovědět.

Jedna část vysvětlení je dohoda o migrantech z roku 2016. Turecko tvrdí, že EU nedodržela své sliby a Turecku nedodala finanční pomoc. Dalším sporným bodem je, že Německo a Nizozemí neumožnilo tureckým ministrům, aby se sešli se svými krajany s ohledem na blížící se turecké referendum. Které pro Erdogana dopadlo dobře jen velmi těsně a do značné míry jen díky velkým tureckým menšinám v těchto zemích, domnívá se Ozkahraman.

Bezpečnost a jednota: hlavní otázky Turecka

Možná ale toto nejsou ta hlavní témata. Nejdůležitější zřejmě budou velmi citlivé otázky Turecka, které se týkají bezpečnosti a jednoty a to, jak si v nich Západ počíná. Jsou zde dva spojené aspekty: jakými kritérii hodnotí EU témata jako základní lidská práva, včetně kulturních a politických práv minorit, jako jsou Kurdové, a západní podporu pro syrské Kurdy proti tzv. Islámskému státu. PYD (strana syrských Kurdů) je úzce spjatá s PKK, kterou Turecko považuje za hrozbu své bezpečnosti, přímo i přežití tureckého státu.

Od konce druhé světové války se Turecko stalo členem řady evropských a západních organizací, vrchol přišel v podobě žádosti o přijetí do Evropských společenství v roce 1987. Bylo to považováno za přínosné pro EU i pro Turecko. Ovšem, evropská kritéria, která byla dříve založena na pilíři ekonomickém a bezpečnostním, se rozšířila, nově tam patří i základní lidská práva, než budou přijati noví členové, tedy i práva politická, ekonomická, sociálně-kulturní.

Turecký stát a jeho představitelé vnímali tyto požadavky, především vzhledem ke kurdské otázce, jako hrozbu základům státu. Turecko se obává, že evropská kritéria by stát oslabila. To vedlo k tomu, že státní vládnoucí elita změnila svůj postoj k EU. I proto se Erdogan rozhodl pořádat referendum – zda pokračovat či nikoliv ve vstupních vyjednáváních.

Stát a jeho přežití

Dalším tureckým příslovím je „není žádného jiného přítele Turků, než Turci sami“ a vztahuje se k přežití státu. Od migrace Turků do Anatolie v 11. století, bylo jejich přežití založeno na silném státu. Turci tak vnímali skupiny či národy na svém území (resp. jimi vzatém území) jako ohrožení a jako potenciální nepřátele. Pro tyto obavy, píše Ozkahraman, jsou dobré důvody. I když dáme stranou Irán, který byl vždy vnímán jako historický nepřítel, Turecko nikdy nezapomnělo svým západním nepřátelům z první světové války to, že zabrali jejich území a ani na tzv. arabskou revoltu z roku 1916 – což vše mohlo vést k tomu, že by se Turecko bývalo ocitlo bez státu.

Od roku 2000 do vypuknutí tzv. arabského jara 2011 se Turecko začalo ve své zahraniční politice přizpůsobovat a vyvářet přístup „nulové problémy.“ Chtělo svou tradici vnímání každého státu jako potenciálního nepřítele odbourat. Turecko usilovalo o něco většího: chtělo vytvořit tzv. „neo-otomanství“, jako prostředek k dosažení regionální hegemonie.

Jenže když se do problémů dostala Sýrie, podporovaná západními zeměmi, pak byla dosažitelnost cíle „neo-otomanství“ narušena. Dalším z následků syrské občanské války byl vzestup kurdského autonomního regionu podél turecké hranice k severní Sýrii. To posílilo tureckou úzkost. A dále se situace zhoršila, když začal Západ podporovat a plně spolupracovat s PYD – tedy se syrskými Kurdy proti ISIS. To totiž změnilo paradigma geopolitiky v regionu ve prospěch Kurdů. Tento vývoj Ankaru vyděsil a byl zhodnocen jako smrtelné nebezpečí pro interní i externí bezpečnost tureckého státu. A to vše přispělo k agresivnímu tureckému přístupu vůči Západu, obzvláště k Německu a Nizozemí a „trestem“ bylo posílání tisíců uprchlíků na jejich území.

Závěrem

Turci věří, že stát je posvátný pro jejich přežití – je vnímán jako nedotknutelný bez ohledu na systém, ideologii, náboženství a metodu – je nade vším.

Nejen přístupová kritéria EU, ale především západní intervence na Blízkém východě zbrzdila turecký „neo-otomanský“ projekt, ale také vyvolala velké obavy ohledně interní a externí bezpečnosti kvůli západní podpoře syrských Kurdů.

Turecká veřejnost i státní elita se totiž domnívala, že půjde o další Sykes-Picotovu dohodu (1916) na Blízkém východě. I když tedy není pochyb, že turecký vztek do určité míry je dán evropskou nechutí k referendu, a částečně i dohodou o migrantech, hlavním faktorem je změna regionální geopolitiky, což zasáhlo nejcitlivější turecký bod. Ten pak vede k iracionálním a neproduktivním reakcím, ačkoliv se všeobecně ví, že „kdo začíná ve vzteku, končí se ztrátou.“