Petr Schnur se zamyslel nad tím, zda existují indicie, které dají po Vrběticích šancím vyvážené a umírněné diplomacii.
Nepříliš nápadná informace v Právu z 27. května 2021 mne inspirovala k několika úvahám a postřehům. Jde o apel velvyslance Ruské federace, aby prezident pomohl zajistit pobytová víza pro zaměstnance ruské školy na pražském Sibiřském náměstí. Nejprve několik úvodních slov o funkci vlády, opozice a diplomacii. Budiž přitom zdůrazněno, že opětovný stručný náčrt vrbětické kauzy zde slouží především jako pozadí k zamyšlení nad kroky české vlády a opozice na pozadí rolí, které jim přikládá ústava.
Vláda určuje politiku státu, podle ústavního slibu v nejlepším vědomí a svědomí v jeho zájmu a pro blaho jeho občanů. Parlament vykonává nad ní a její činností kontrolní funkci, tedy nad státní exekutivou. U demokratické opozice se předpokládá kritická distance k vládním krokům a citlivost k zájmům státu. A nezapomínejme přitom na existenci tajných služeb, které stále silněji, očividně a bez sebemenších zábran zasahují do aktivní politiky. Za jejich kontrolu jsou v demokratickém a právním státě zodpovědní příslušní ministři, tedy vnitra a obrany, plus kontrolní grémium parlamentu.
A potom jsou zde ještě média, alespoň v německé ústavě, v článku 5, jsou tisk, rozhlas a televize definovány vedle legislativy, exekutivy a judikativy coby „čtvrtá moc“. Tedy hlídací pes ve smyslu svobodné, racionálně vedené diskuze a zároveň kontroly obojího: vlády i opozice.
Na pozadí těchto obecných úkolů, které definuje demokratická ústava, je poněkud politická atmosféra, která propukla v Česku po vystoupení premiéra Babiše a ministra Hamáčka ve věci Vrbětic, hodnotám demokratického a právního státu nepřátelská. Nikdo, kdo si zachoval špetku zdravého rozumu a nejedná výhradně podle sametového paradigmatu „politika je to, co Rusům škodí“ nemůže popřít fakt, že Vrbětice „smrdí“, že nad kauzou visí celá řada otazníků týkajících se nejen údajné ruské spojky, ale i „banánových“ poměrů v České republice samotné, které volají po důkladném vyšetření: okolnosti provozování skladu včetně prodeje zbraní do krizových oblastí cizím státním příslušníkem a nejasnosti kolem výbuchu nevzbudily dodnes pražádný zájem ani vlády, ani opozice. Zkrátka a dobře: oportunismus je pro demokracii jed.
Pro opozici, která je podle ústavy i obecného úzu demokratického a právního státu v jeho vlastním zájmu garantem kontroly vládních rozhodnutí, byl politický tah na Rusko evidentně důležitější než tyto principy. Ohlas u západních spojenců de facto veškerý žádný, v důsledku tohoto byly poškozeny bilaterální (!) ekonomické a politické vztahy mezi ČR a RF. Budiž zopakováno a tučně podrženo: pokud Česko ruským trhem velkoryse pohrdne, s největší pravděpodobností bez možnosti návratu, obsadí ho jiní. Kdo spekuluje s možností najít náhradu jinde, ten nepochopil logiku postkomunistického vývoje posledních třiceti let: „trhy“ se obsazují od západu na východ, nikoliv naopak. Ale nejen to: dopad má tato kauza i na jméno české diplomacie ve světě. Ta připomíná malé dítě, které doma objevilo sirky, kterými zapálilo byt a nechápe, že rodiče šli nakupovat a telefon neumí obsluhovat. Nikoliv zbrklý akcionismus, který diplomacii neguje, ale čitelnost diplomatických kroků a politická rozvaha vyvolává respekt na mezinárodním poli, u přátel i konkurence. Úspěch slaví racionální, vyvážená diplomacie, nikoliv hlasité křiklounství. Kdo studoval Masaryka měl by to vědět. Zejména tam, kde informace přichází od tajných služeb, navíc s notným zpožděním v okamžiku, který má silnou příchuť účelného načasování. Toto vše vědí nejen političtí profesionálové a jejich analytici na západ od našich hranic. Dlouholetý předseda Německé žurnalistické unie Eckart Spoo již před léty varoval před instrumentalizací novinářů tajnými službami.
V kauze jakou jsou Vrbětice není politický akcionismus na místě, již jen ve vlastním zájmu z důvodu domácích otazníků. Důvěrné informace z pramenů, které nejsou veřejně přístupné, kterým lze pouze „věřit“, jsou v naprosté většině předmětem neveřejné, tzv. tiché diplomacie. V opačném případě se jedná o vědomé vyvolání konfliktu v zájmu někoho jiného. Vyjádření prezidenta Zemana neznamenalo vlastizradu, ale státnický postoj, který ponechal diplomatické kanály otevřené. Zkušená politika, která momentálně v ČR nachází v říši polit-fiction, musí vzít v úvahu všechny aspekty případu a vážit mezi ztrátou a ziskem. Právě před plánovaným setkáním prezidentů Putina a Bidena by bylo pro Českou republiku důležité zachovat si manévrovací prostor, neboť každému, kdo má jen minimální smysl pro realitu, musí být jasné, že i Spojeným státům půjde výlučně o obhajobu jejich zájmů, a ty nejsou automaticky totožné se zájmy Evropy a Česka. Baltické státy, Polsko (zde je antiruská konfrontační politika složitější, hrají v ní hlavní roli polské velmocenské ambice) a nyní i Česko v nich hrají roli obětních pěšáků.
Na začátku 70. let vstoupila do historie tzv. pingpongová diplomacie mezi USA a ČLR, která zahájila éru zlepšení vztahů mezi oběma zeměmi. Na jejím konci stály návštěvy Henryho Kissingera a Richarda Nixona v Pekingu. Nelze pochybovat o tom, že podrobnosti o jejich návštěvách nevyjednali sportovci, ale „tiší“ diplomaté.
Krok velvyslance Ruské federace představuje příležitost opět vytvořit komunikační „kanál“, který by mohl při dobré vůli na obou stranách dát impuls k zahájení diplomatických aktivit s cílem odstranit alespoň ty nejhrubší následky českého sloního tance v porcelánu. Pokud by se v Praze našel jen zbytek politického instinktu.