Petr Žantovský píše kriticky o vztahu veřejnoprávní České televize k novým internetovým médiím.
Česká televize vede nesmiřitelný boj s internetovými médii. Zřídila si na to pořad Newsroom a toto téma promítá i do dalších formátů publicistiky a zpravodajství. Proč to ČT činí? Hájí konzervativní hodnoty tradičních mainstreamových médií, nebo se jen brání konkurenci a bojí se o někdejší hegemonii mediálního vlivu na veřejnost?
Topografie televizní propagandy
Na přednesené otázky se nabízí dlouhá řada odpovědí. Předně ale malá rekognoskace terénu. Za poslední rok, tj. od počátku dubna 2016, se každotýdenní pořad Newsroom, zaměřený právě na trendy a události v mediální oblasti, problematice tzv. nových médií, častěji nazývaných webovými nebo internetovými médii, servery, portály s informační, publicistickou a názorovou náplní, včetně sociálních sítí, věnoval 16x. Když uvážíme, že v prázdninových měsících se pořad nevysílá, tak je to skoro v každém druhém vydání. A to počítáme jen ty pořady, v nichž bylo toto téma jedním z nosných, kromě toho bylo mnohokrát zmiňováno v nějaké vedlejší souvislosti či jenom formou glosy či krátké poznámky. Názvy některých dílů Newsroomu mluví za sebe: 12.3.2017: Parlamentní listy: mediální manipulace? Ruská média v podezření z manipulace.12.2.2017 : Kampaně proti dezinformacím. 22.1.2017: Boj proti dezinformacím a hoaxům. 8.1.2017: CTHH: Boj proti propagandě a lžím v médiích. 27.11.2016: Ruská propaganda. 30.10.2017: Boj proti propagandě. 19.6.2016: Prokremelské weby. 29.5.2016 : Boj s ruskou propagandou. 10.4.2016 : Praha centrem protiruské propagandy atd.
Téma nových médií se samozřejmě neomezuje jen na speciální pořad Newsroom. Velice často proniká i do dalších formátů, zejména pořadu Události komentáře, který se vysílá denně kromě víkendů, a opět nikoli jen jako jedno z hlavních diskusních témat pořadu, ale i do vkládaného komentovaného zpravodajství. Za stejné sledované období bylo téma nových médií jednou z hlavních agend pořadu 12x. Opět několik „hedlajnů“: 7.3.2017: Kontrola sociálních sítí. 6.3.2017: Terorismus a propaganda. 25.1.2017: Vojenská kontrarozvědka a svoboda internetu. 10.1.2017: Informace a dezinformace. 6.1. 2017: Bezpečnost a dezinformace. 20.1.2017: Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám. 29.11.2016: Nové pravomoci tajné služby. 27.7.2016: Média a sociální sítě jako bojiště.
Další pořad, kde si téma internetových médií nachází pravidelný prostor, je pořad @online. V něm se jednak velice často probírá dané téma, což je vzhledem k zaměření formátu logické, ale úhel pohledu, který bývá obvykle volen, je konformní vůči jednomu jedinému názoru, který víceméně tvrdí, že ona tolik kritizovaná digitální, internetová, alternativní atd. média jsou nositeli proruské propagandy. Tuto tezi razí například server Hlídací pes (mimochodem velice obsáhle propagovaný v pořadech @online i Newsroom), jehož šéfredaktor Robert Břešťan je na obrazovku České televize zván nápadně často, podobně jako tzv. think-tank Evropské hodnoty, jehož zástupci Radko Hokovský a Jakub Janda jsou ve vysílání přítomni téměř neustále. A nejinak je tomu s průběžnou a nápadně častou propagací jednoho z projektů spolku Evropské hodnoty, totiž aktivity s názvem Kremlin Watch. Ta se údajně specializuje na vyhledávání propagandistických a dezinformačních aktivit ruských politických a zpravodajských struktur v českých médiích.
Téma digitálních či webových médií samozřejmě prolíná i dalšími zpravodajskými pořady, jako jsou Události (např. příspěvek 27.11.2016: Jak na lži a dezinformace) nebo „90 ČT24“ (např. 3.1.2017: Boj s propagandou a terorismem). Co je však víceméně všem uvedeným případům společné, je právě onen již zmíněný úhel pohledu. V zásadě ve všech případech, kdy ČT referuje o sféře nezávislých, alternativních či informačních nebo názorových webových médií, dodává přídomek navozující vazbu na nepřátelsky chápanou politiku Ruské federace. Atributy „prokremelský“, „proruský“, „proputinovský“ jsou přítomny téměř při všech zmínkách o celé této velmi pestré a názorově či politicky často značně diferencované oblasti.
Proč se to děje
Důvody mohou být dva a oba jsou stejně pravděpodobné a nejspíše se vzájemně prolínají: Jednak jsou novináři zabývající se problematickou nových médií příliš pohodlní, než aby se skutečně seznámili s celou škálou postojů, stanovisek, úhlů pohledu, jež tato média ve své různorodosti nabízejí, a tak je pro ně jednodušší je všechny takříkajíc hodit do jednoho pytle. Nu a nápis na tom pytli je také nasnadě: oficiální politika Evropské unie a našich politických elit, které víceméně jen kopírují bruselskou administrativu, říká, že z východu, tedy z Kremlu, přichází onen příslovečný mráz, nikoli nepodobný tomu, jejž popsal ve své druhdy slavné knize Zdeněk Mlynář. Identifikuje se dnešní politika Ruské federace a někdejší politika Sovětského svazu, a tato se pak definuje do pozice společného nepřítele, nepřítele tzv. evropských hodnot (tentokrát s malým „e“ na začátku slova), a podsouvají se jí až nadpřirozené schopnosti propagandisticky pronikat do českých médií a jejich publika. Takto zjednodušeně postavená propagandistická skládačka pak má být odrazovou trajektorií k následným aktivitám mediálním i politickým.
Seznamy „nepřátel“
Mediální aktivity jsou zřejmé a všudypřítomné. Jako houby po dešti rostou „nezávislé“ a „nestranné“ publicistické portály: Kromě již zmíněného Hlídacího psa je zde též např. server Forum24, dříve nazývaný Svobodné fórum (šéfredaktor Pavel Šafr, dříve mediální lobbista, šéfredaktor bulvárního týdeníku Reflex atd.), či Neovlivní.cz (zakladatelka a donedávna šéfredaktorka Sabina Slonková, dříve např. aktérka nechvalně známé kauzy Olovo). Na posledně jmenovaném serveru dokonce už dokonce najdete seznamy „nepřátelských“ osob a médií. Například v rubrice Prokremelská média najdete jak ruská oficiální státem řízená a transparentní média jako Sputnik News, tak média česká, nezávislá a s politikou RF nic společné nemající, např. Parlamentní listy.cz, což svědčí o tom, že autoři těchto seznamů nemají za cíl pravdivě informovat, nýbrž šířit jasnou a nepravdami podloženou propagandu. Stejně tak v rubrice Ruská stopa – Databáze A-Z najdeme osobnosti, které spolu mají málo společného, kromě toho nejdůležitějšího – nedůvěry k jednoznačně oktrojovaným a nařízeným „pravdám“ – typickým příkladem může být Čechokanaďan Vladimír Stwora, vydavatel webu Zvědavec.org, Petr Hájek, bývalý poradce Václava Klause, vydávající magazín Protiproud.cz, či Břetislav Olšer, levicový spisovatel, který vydává web Rukojmí.cz a mnoho dalších.
Z toho je naprosto zřejmé, že jde o politický a geopolitický boj vedený mezi exponenty západních zájmů, zejména Evropské unie, podporované a inspirované namnoze ze Spojených států: Jako důkaz lze uvést fakt, že mnoho z uvedených aktivit, např. Evropské hodnoty či Neovlivní.cz finančně stojí na prostředcích od miliardáře George Sorose – Evropské hodnoty to uvádějí ve svých výročních zprávách, server Neovlivní.cz přímo na svých webových stránkách.
Smyslem tohoto mediálního hemžení je vytvořit ve veřejnosti dojem, že je obklopena všudypřítomnou hrozbou (ruské) propagandy, která vytváří předpolí pro pomyslnou budoucí expanzi do střední a východní Evropy. V tomto smyslu byla také většinou mainstreamových médií, včetně webových, a také včetně České televize, vykládána občanská válka na Ukrajině i události vedoucí k referendu o připojení Krymu k Rusku. Jde o tradiční a z historie dobře známou metodiku: najdeme a označíme nepřítele, kdyby žádný nebyl, vytvoříme ho, vymyslíme si ho, a na tohoto nepřítele převedeme pozornost veřejnosti, abychom tím skryli svoje vlastní záměry nebo činy. Případně je nám tento nepřítel dobrým alibi pro budoucí nepopulární akce v domácí politice.
Vítej zpět, cenzuro!
Státní zásahy do nezadatelného práva na informace a svobody slova nacházejí už i formální podobu. Od ledna 2017 byl na Ministerstvu vnitra ČR spuštěn nový útvar, který se jmenuje Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám, jehož úkolem je detekovat a vyvracet „vlivové a dezinformační kampaně ze zahraničí“. Jedná se de facto o monitorovací službu, která sleduje nežádoucí aktivity zahraničních, ale zřejmě i domácích názorových a zájmových struktur. Centrum si klade za cíl sledovat tyto nežádoucí aktivity prostřednictvím jejich veřejných projevů v digitálním prostředí, na internetových médiích, sociálních sítích atd. Kromě tohoto formálního aktu uskutečnilo Ministerstvo vnitra další velmi konkrétní akt: zahájilo jednání se společností provozující největší sociální síť Facebook. Cílem je kontrola předvolebních obsahů na sociálních sítích za účelem „eliminace dezinformací“, což lze jen velmi těžko chápat jinak než jako cenzuru. Navíc cenzuru státní – za aktivní podpory soukromých firem, občanského sektoru a tzv. nezávislých médií.
To je zcela nový úkaz, Doposud vždy v dějinách byla cenzura nenáviděným prostředkem moci, jak umlčovat nepohodlné oponenty. Dnes je to pokrytecká, pseudodemokratickou rétorikou podepřená kolektivní snaha mocenských a mediálních elit o udržení se u vlivu a moci co nejdéle to půjde, a to navzdory sebevětšímu odporu či aspoň rezistenci občanské většiny. Hlavním argumentem moci v tomto procesu totiž je, že má podporu onoho občanského, konkrétně tzv. neziskového sektoru, a že tedy průkazně promlouvá a jedná v zájmu veřejnosti. Spolčené „neziskovky“ a spřízněná média k tomu mocenským elitám vytvářejí příhodnou, avšak už zcela nevěrohodnou stafáž. Proto také jejich propaganda má tak malý účinek.
Úloha ČT
Role České televize v celém tomto procesu, postupně prorůstajícím a infikujícím zbytky svobodné společnosti u nás i v Evropě, je několikerá. Předně validizuje a „opravňuje“ uvedené propagandistické snažení mocenských a na ně navázaných vlivových struktur donekonečna multiplikovaným refrénem na vytčené téma a s vytčenými hrdiny. Téma je „ohrožení z Kremlu“, hrdinové jsou „nebojácní prospektoři tohoto nebezpečí, zpravidla pocházející z prostředí NGO“. Česká televize zneužívá svého postavení veřejnoprávní instituce, sama sebe prezentuje jako vzor nezávislé žurnalistiky a zdroj jediných objektivních a pravdivých informací. Přitom užívá všechny dostupné manipulační techniky – od tradiční praxe zvané gate-keeping (strážce brány kontrolující, která témata smí a která nesmí jít skrze médium do veřejnosti), přes tzv. nastolování agendy (agenda-setting), tedy už vysoce účelový výběr témat, jimiž je krmena veřejnost a skrze něž má být usměrňováno veřejné mínění. K dalším patří metoda „překrytí“, tedy vytěsnění pro mocenskou a mediální elitu nebezpečné informace z veřejného obzoru tím, že se publiku nabídne „sólokapr“, nepodstatná, ale navenek atraktivní informace, která přebije jiná, společensky mnohem významnější, ale mediálně upozaděná odhalení. Tím vším prostupuje tzv. spirála mlčení. Za minulého režimu se tomu říkalo „kdo nejde s námi, jde proti nám“. Tento efekt psychologického nátlaku na samotné novináře zajišťuje uniformitu médiem hlásaného názoru a znemožnění veřejné diskuse o něm.
Manipulačních metod je mnoho, je to dále zamlčování nepohodlných informací, konstrukce virtuální reality, tvorba umělých autorit atd. A to všechno v České televizi jako by nebylo. Ona je přece etalonem serióznosti, profesionality a etiky. Proto je možné a záhodné jí věřit a jejím názorem poměřovat informace jdoucí odjinud. Proto je ČT tak důležitým předmětem zájmu politiků, neboť se domnívají, často mylně, že ČT má ještě významný vliv na budoucí voliče, tedy jejich cestu k dalším pašalíkům.
Mýtus „vlivu“ ČT
V této souvislosti uveďme několik čísel, které mohou dobře demonstrovat skutečný, a nikoli jen domnělý vliv ČT na smýšlení a hodnototvorbu obyvatelstva. Tato čísla totiž uvádějí na pravou míru mýtus o vysoké sledovanosti, alias „vlivu“ ČT. Vedení ČT u příležitosti oslav 10. výročí založení zpravodajského kanálu ČT prohlásilo, že kanál ČT 24 má 4 % sledovanosti. Ve srovnání s průměrnou sledovaností zábavného programu (na veřejnoprávní i komerčních televizích) je to o řád níže. K tomu představitelé České televize připojili informaci, že podle průzkumu prý ČT 24 důvěřuje přes 80 % diváků. To jsou zajímavá čísla. Absolvent základní školy si snadno spočte, že 80 % ze 4 % je 3,2%. Znamená to tedy, že této stanici důvěřuje 3,2 % českého televizního diváctva.(Logicky: nedivák se těžko může vyjádřit ve věci důvěry či nedůvěry k něčemu, co nezná). Počítejme dál. Ročně vybere ČT na tzv. koncesionářských poplatcích cca 6 mld. Kč. Měsíční poplatek činí 135 Kč, tedy roční je 1.620 Kč. Z toho plyne prostou trojčlenkou, že u nás máme platících cca 3.700.000 koncesionářů. Vzhledem k faktu, že země má dejme tomu 10 milionů občanů, je koncesionářem cca 37 % z nich. Musíme ovšem vzít v úvahu, že „koncese“ se platí od adresy, nikoli od občana, to by to procento bylo mnohem vyšší. Ale buďme velkorysí: někde platí poplatek třeba provozovatel pohostinství či jiné veřejné prostory. A jistě by – v případě, že by se platilo „od osoby“, byla od poplatků osvobozena nemluvňata pod 18 let. Tedy dejme tomu, že reálně spočitatelnými (nějakou formou platícími) diváky ČT je polovina naší populace. Tedy 5 milionů lidí. Znamená to tedy, že na ČT 24 se dívají jen 4 % z tohoto počtu, tj. 200 tisíc lidí, a z nich té televizi důvěřuje jen 160 tisíc lidí. Zbývá jednoduše dodat: celý zbytek diváctva jde pro informace jinam – nejčastěji na internet.
Druhým významným důvodem zapojení České televize do kampaně proti alternativním médiím, je sám vztah a zájem momentálních politických elit. V nepsaném souručenství většina mocenských elit nikdy silněji nevystoupí proti České televizi, i kdyby byly argumenty sebepádnější, a to opět z důvodu představy o údajné moci ČT dostat vrcholné politiky opět do dosud obývaných vrcholných funkcí. To je nepochybně také důvod „tiché dohody“, podle níž se letos, dosud naprosto bezprecedentně, zvolil generální ředitel už půl roku před skončením svého mandátu – zhruba za stejný čas budou parlamentní volby. Lze se tedy důvodně domnívat, že stávající management ČT vyměnil své setrvání u funkcí podporou ve svém vysílání pro ty politiky, kteří se přičinili o ono setrvání. Něco za něco.
Strach z nové konkurence
A konečně velmi zásadním důvodem tak vydatné aktivity České televize v boji proti nezávislým alternativním médiím je strach o ztrátu informačního (a tedy i vlivového) monopolu. ČT se z nějakého těžko pochopitelného důvodu, zřejmě po vzoru pštrosa strkajícího hlavu do písku, domnívá, že když nebude realitu brát na vědomí, ona nebude existovat. Jenomže bude. Aniž bych chtěl unavovat odbornými traktáty, dovolím si zde ocitovat klasika mediální teorie Denise McQuaila, jenž ve své nové knize Žurnalistika a společnost věnoval značnou a kriticky vyváženou pozornost nárůstu nového mediálního sektoru, tedy webových médií. Konstatuje mj. že internet jako prostředí nových médií způsobuje několik zásadních proměn, po jejichž uskutečnění už mediální scéna nebude nikdy taková, jako doposud. Co je podle McQuila tedy nové? „Menší nebo žádné překážky v přístupu veřejnosti do veřejného prostoru, mobilita publika, multimedialita se stává normou (dodejme: nikoli už výsadou TV, pozn. PŽ), nastupuje interaktivita v užití médií namísto (dosavadní) pasivity, omezená kontrola a regulace, zvýšená diverzita dodavatelů obsahů a nabídky, obcházení kdysi dominantních médií – tištěných novin a vysílání“.
Domnívám se, že pro naše téma je podstatná ta pasáž, pojednávající o omezené nebo téměř nulové možnosti regulace a kontroly mediálních obsahů šířených internetem. Ačkoli se Evropská komise už léta snaží vymyslet nějaký komplexní způsob, jak dostat internet, zejména jeho informační funkci pod kontrolu, nedaří se to. Je to z jednoho prostého důvodu: internet je ze své podstaty svobodný prostor. Může do něj vstoupit každý a podle toho, jaký obsah nabízí, nachází také odezvu, publikum či následníky. Tato bezmezná demokracie je solí v očích tradičních médií, a nejvíce ze všech České televize. Důvod je jasný: Česká televize jako jediná je placená sekundární daní občanů, nikoli obchodními aktivitami privátního vlastníka. Soukromý broadcaster riskuje svoje prostředky a osud jeho média závisí víceméně na tržních podmínkách a jeho schopnostech se s nimi vyrovnat. Existence veřejnoprávní televize však závisí výhradně na politické vůli legislativců a vlády. Jakmile ti všichni přestanou věřit na chiméry a císařovy nové šaty, možná jim dojde, že právě zásadní kroky ve směru k ČT, ať už větší kontrolou, podřízením státnímu rozpočtu, či dokonce likvidací a nahrazením jednotlivými veřejnoprávními projekty v jiných médiích, může být docela atraktivní vábničkou na voliče, kteří jim dosud nedůvěřovali. Třeba i proto, že dosud drží Českou televizi v ochranném inkubátoru.
Jsem optimista, a proto věřím, že tato chvíle prozření a změny se blíží. Lidé si ji prostě jednoho dne vynutí.