Nastal čas konce neoliberalismu?

Politolog Dieter Plehwe varuje před zjednodušeními ohledně neoliberalismu. Proč je možné, že ani pandemie nebude znamenat jeho konec?

Definovat neoliberální pokusy pouze jako tržní radikalismus je zavádějící. Dynamická a rozmanitá sféra neoliberálních aktérů jak na celosvětové, tak na evropské úrovni vyžaduje, abychom se při pohledu na neoliberální sítě zřekli zjednodušujících redukcí. To platí zejména na pozadí současných post-covidových zápasů.

Od globální finanční krize v roce 2008 je zase populární přemýšlet o neoliberalismu jako o nevyléčitelně neúspěšném projektu (či „zombie idejích“) a podle toho prezentovat současné období jako mezivládí post-neoliberalismu. Necelých deset let po velké krizi financializovaného globálního kapitalismu i neoliberalismu zastavila pandemie znovu hospodářskou činnost a sociální systémy se v mnoha zemích ocitly na pokraji kolapsu. Na rozdíl od finanční krize před deseti lety lze současnou krizi považovat za důsledek vnějšího šoku. Dopad viru však odráží i špatný stav systému veřejného zdravotnictví v mnoha zemích, které negativně ovlivnila desetiletí úsporných opatření a neoliberální upřednostňování ekonomické efektivity a ziskovosti. Neschopnost velmocí čelit globální výzvě pandemie koordinací vývoje a distribuce vakcín ukazuje na další nedostatek orientace na konkurenceschopnost. Přední země a regionální bloky se namísto toho, aby spojily síly a pod střechou Organizace spojených národů čelily globální výzvě, angažují v imperialistickém vakcinačním soupeření a zdravotnickém nacionalismu. Neoliberální transformace kapitalismu sociálního státu zajisté právem nese vinu na rostoucích problémech ničení životního prostředí, rostoucích sociálních nerovnostech a na rozpadající se sociální infrastruktuře (Goldman 2005, Malm 2020, Patel a Moore 2017).

Žel, budeme muset počkat na další vývoj četných krizí, abychom zjistili, zda skutečně můžeme hovořit o (konečné) krizi neoliberalismu. Pravděpodobnější – a není to poprvé – je, že možná přežijeme krizi neoliberalismu, místo abychom neoliberalismus nechali za sebou.  Připomeňme si „růžovou vlnu“ levicových vlád od Argentiny po Bolívii v Latinské Americe během komoditního boomu v roce 2000, po níž následoval obrat k autoritářskému neoliberalismu (Plehwe a Fischer 2019) nebo tvrzení „nových labouristů“ na konci devadesátých let v Evropě o tom, že překonali hranice neoliberalismu, aby ještě více rozšířili neoliberální přístupy v oblasti pracovní politiky („aktivace“, samostatná výdělečná činnost na úkor nižších dávek na kratší dobu).

K porozumění kontroverzím a bojům po Covidu-19 je důležité nepadnout do pasti útoku na neoliberálního slaměného muže, snadno vyvratitelného zkreslování neoliberalismu jako tržního radikalismu a antietatismu. Přestože si Pierre Bourdieu (1998) zaslouží velké uznání za své úsilí bojovat proti „neoliberální invazi“, bránit společnost a zaměřit pozornost na neoliberální autoritu, je třeba jeho prezentaci neoliberalismu jako „pensée unique“, tedy „jediné myšlenky povolené neviditelnou a všudypřítomnou názorovou policií“, jak to vyjádřil Ignacio Ramonet (Ramonet 1995), považovat za problematickou a možná zavádějící. Stejně tak je zavádějící neoliberální tvrzení „TINA“, podle něhož neexistuje žádná alternativa k privatizaci a ztržnění. Ani tvrzení, že „existuje pouze jeden neoliberalismus“, nepomohlo při rozeznání neoliberálních stran a programů. Ačkoliv neoliberální jádro existuje, ukazuje se, že tržní radikalismus není přesným způsobem, jak shrnout neoliberální úsilí o ochranu vlastnických práv a zajištění tržních vztahů, které vyžaduje kontrolu státu a připravenost konkurovat alternativním ideologiím v mnoha oblastech veřejné politiky. Zobecněné nepodléhající historickému zkoumání, jako je pensée unique, je obtížné udržet ve světle rozmanitosti neoliberálních intelektuálů. Podobně jako v případě konkurenční ideologie je vývoj neoliberalismu poháněn rozmanitostí a všestranností neoliberálních aktérů a organizací. Zjednodušení neoliberalismu tímto způsobem také ztěžuje posouzení relativního vlivu neoliberálních myšlenek a sociálních sil v různých, národních nebo mezinárodních (jako EU) oblastech.

Pro zhodnocení vývoje, který reaguje na silné politické reakce na pandemii, lze rozlišit tři budoucí scénáře ideálního typu:

  • Za prvé silné proti-hnutí, které se opět dokáže v krizi ubránit status quo ante (česky: dosavadní stav věcí), doložené politikou úsporných opatření 2.0 jako po globální finanční krizi.
  • Za druhé selektivní odklon od výsad úsporného kapitalismu v konkrétních politických oblastech, jako je veřejné zdraví a veřejné instituce, např. posun evropské veřejné politiky progresivnějším směrem.
  • Za třetí, kombinaci progresivních změn a trvalého impulsu iniciativ pro větší sociální rovnost a solidaritu lidí a přírody v rámci hranic i přeshraničně, tedy velká transformace překračující Zelený úděl.

Pokud jde o neoliberální síly, budou patřit mezi klíčové aktéry, kteří se budou snažit ovlivnit výsledky: a) překvapivě se může často stát, že budou patřit k těm, kdo formují výsledek, b) a budou jistě patřit k nejtvrdohlavějším a neochvějnějším odpůrcům výsledku a c) skutečný vývoj nikde nebude odpovídat ideálním typům, vždy bude oscilovat někde mezi. Ideální typy nicméně představují vodítko pro pochopení užitečnosti jednotlivých reforem a trajektorií.

Jak je možné zkoumat neoliberalismus, abychom mohli hodnotit aktéry zapojené do politických projektů a hodnotit výsledky politického konfliktu? Na rozdíl od těch, kdo věří, že organizovaní neoliberálové se podobají spiknutí, neoliberály lze studovat podobně jako jiné sociální síly, možná lépe z hlediska mezinárodních rozměrů díky jejich sklonu k nadnárodnímu vytváření sítí – mimo jiné ve sdruženích jako jsou Mont Pélerin Society (MPS) nebo v sítích think tanků jako Atlas Economic Research Network (Plehwe a Walpen 2006, Mirowski a Plehwe 2009, Djelic a Mousavi 2020). Tyto sítě intelektuálů, organizací (především, ale nejen think tanků) a idejí umožňují pozorovatelům sledovat neoliberální aktivity a konverzace ve všech různých zemích a v mnoha politických oblastech.

Následující graf ukazuje globální rozložení členů sítě Atlas Economic Research Network. Je zřejmé, že kromě srdce Evropy a Spojených států bylo vynaloženo velké úsilí na rozvoj její přítomnosti na globálním jihu. Zároveň je z čísel zřejmé, že přítomnost neoliberálních think tanků je v Latinské Americe výrazně větší (více Djelic a Mousavi 2020). Atlas však není jedinou neoliberální hrou ve městě. Podobně jako členové MPS, kterou v roce 1947 založil Hayek a další, mohou neoliberální sítě sloužit jako prostředník k identifikaci dalších neoliberálních intelektuálů – členy rad a štábů think tanků lze studovat s ohledem na spojence a přátele z akademické sféry, byznysu, politiky, občanské společnosti či médií (viz Plehwe, Walpen a Neunhöffer 2006).

Zdroj: Djelic and Mousavi 2020, p. 261, dále srovnej s http://hdl.handle.net/10419/215796

Užitečný způsob, jak se seznámit s neoliberálním hodnocením evropské legislativy, představuje Centrum pro evropskou politiku (CEP) v německém Freiburgu. Think tank byl založen v roce 2005 a stal se hlavním zdrojem neoliberální evropské politiky. Odborníci z CEP zkoumají všechny evropské právní předpisy, které jsou považovány v mnoha politických oblastech za relevantní, aby mohli hodnotit tyto programy a návrhy z normativního neoliberálního hlediska. Od roku 2006 do roku 2019 CEP zveřejnila 676 dokumentů různého druhu a obsahu. Následující graf ukazuje rozložení politických dokumentů CEP v různých oblastech politiky a široké hodnocení vyjádřené systémem semaforů, přičemž červená představuje zamítnutí, zelená schválení a žlutá ani jedno z těchto dvou.

Poměrně velký počet červených světel a značné množství žlutých světel naznačují, že na straně neoliberálů v EU existuje poměrně silně pociťovaná potřeba debatovat a ovlivňovat směřování evropské politiky. Červené a žluté značky připojené k jednotlivým legislativním návrhům spolehlivě označí politiky, které budou pravděpodobně populární ve středolevém křídle politického spektra.

Autor: Moritz Neujeffski; Zdroj: Günaydın and Plehwe 2020, srovnej dále s The Neoliberal Legal Turn.

Velký počet výstrah na červenou vyjádřených v neoliberálním hodnocení samozřejmě neznamená, že se EU náhle stala pokrokovým vesmírem. Mnoho zelených světel svědčí o podpoře celé řady právních předpisů. Ještě důležitější je, že řada levicových cílů je výrazná, pokud jde o jejich absenci v evropské legislativní agendě. Je však třeba si povšimnout, kolik legislativních bodů EU je diskutabilních, ne-li dokonce nenáviděných z (v tomto případě převážně německého) neoliberálního pohledu.

Pohled na neoliberální sítě v čase odhaluje okamžiky zápasení a krize. V 50. letech 20. století se neoliberální univerzalisté (jako Ludwig Erhard a Wilhelm Röpke) stavěli proti evropské integraci, zatímco neoliberální konstitucionalisté (jako Friedrich Hayek a Erst-Joachim Mestmäcker) oceňovali možnost svázat národní zákonodárce s nadnárodními ekonomickými normami (Slobodian 2018, kapitola šestá). Počátkem šedesátých let se Röpke a jeho spojenci střetli s Hayekem a jeho přáteli v otázce obsahu a účelu neoliberální organizace.

Röpke byl pevně oddán verzi konzervativního neoliberalismu a antikomunistického politického aktivismu, zatímco Hayek vysvětloval, proč se nepovažuje za konzervativce a chce, aby se skupina intelektuálů soustředila na akademické a ideologické boje, přičemž se převážně zdržuje otevřených politických prohlášení (Walpen 2004). V průběhu 80. let se Misesův student Murray Rothbard oddělil od členů MPS Kocha a Cranea z CATO Institutu, aby založil Misesův institut v Auburnu (USA). Rothbard obvinil neoliberální hlavní proud z elitářství a příslušnosti k hlavnímu proudu a usiloval o radikální spojenectví na extrémnějším pravicovém křídle. Po flirtování s antimilitaristickou levicí v 60. a 70. letech se Rothbard obrátil k takzvaným paleokonzervativcům, kteří podporovali soukromé milice a secesi,  aby uzavřel spojenectví se svou vlastní skupinou paleoliberálů. Oproti neokonzervatistům se aliance nadále stavěla proti vojenské rozpínavosti. V roce 1992 Rothbard tuto strategii označil za pravicový populismus (Rothbard 1992, srovnej Wassermann 2018). V roce 2006 založil Rothbardův žák Hans Hermann Hoppe Společnost pro majetek a svobodu založenou na modelu MPS, která zastřešuje rozlehlé Misesovy instituty po celém světě. Síť Atlas i skupina Property and Freedom Group po roce 2009 výrazně vzrostly, což naznačuje, že neoliberálové a jejich finanční podporovatelé nevzdali svůj boj během globální finanční krize.

Rozkol mezi Misesem, Rothbardem a Hoppem znovu uvedl do debaty pojem „paleoliberální“. Rothbardův zakládající partner Llew Rockwell přijal tento termín, který byl Röpkem a Rüstowem původně pejorativně používán k útoku na ortodoxní názory Misese a v menší míře Hayeka, s hrdostí vyznávající čistotu a oddanost radikální protistátní perspektivě sahající až do oblasti armády a bezpečnosti. V rámci neoliberálního hlavního proudu můžeme identifikovat pravicovou mozaiku postojů odrážejících různé tradice a myšlenkové kolektivy, mj. ordoliberalismus, virginskou veřejnou volbu, chicagský monetarismus a právo a ekonomiku, mezinárodní pohled ženevské školy, neoliberální ekonomickou geografii založenou v Kielu nebo nedávno objevený katolický neoliberalismus navarrské školy. Někdy spolu pokojně koexistují zcela neslučitelné proudy, jindy nikoliv. V roce 2015 se německá Hayekova společnost rozpadla. Dvě skupiny členů – blízké německým mainstreamovým stranám CDU (konzervativci) a FDP (liberálové) – opustily německou Hayekovu společnost, protože se jim nepodařilo očistit ji od sociálně konzervativnější a neo-nacionalistických členů s výraznou náklonností k pravicové vyzývatelské straně AfD. Umírnění neoliberálové se spojili v nové Síti pro ústavní ekonomiku a sociální filozofii (NOUS). Radikální Misesovy instituty a umírněné skupiny, jako je síť NOUS, se stále prolínají jak v síťových kruzích MPS, tak Atlasu, ale v mnoha otázkách, jako například evropští neoliberálové v otázce Maastrichtu a měnové unie, se jasně rozcházejí (Slobodian a Plehwe 2019).

Rozmanitost může být handicapem, ale také může propůjčovat sílu a vytvářet příležitost. Existuje spousta neoliberálních think tanků a expertů, kteří jsou po pandemii připraveni vrátit se k úspornému kapitalismu a touží demonstrovat dočasný charakter ústupků učiněných tváří v tvář pandemii. Jiné neoliberální kruhy považují současný okamžik za podobný krizi liberalismu ve 30. letech. V záměrné narážce na základní událost globálního neoliberalismu, na Colloque Walter Lippmann v roce 1938 v Paříži, zorganizovala síť NOUS nedávno další Lippmannovu konferenci.

Studium konzervativní ideologie z pera Karla Mannheima ukázalo na to, že světové názory se musí přizpůsobit novým výzvám a integrovat prvky svých úspěšných vyzyvatelů. Tento poznatek pomáhá vysvětlit obměnu neoliberálních myšlenek v sociálně demokratických a konzervativních myšlenkových orgánech. Tento pohled je rovněž důležitý pro vysvětlení, proč neoliberálové budou součástí konverzace s ohledem na výše zmíněný scénář, který představuje částečný odklon od úsporného kapitalismu ve snaze řešit krizi veřejného zdraví a klimatu. Nicméně neoliberální ortodoxie může také najít spojence a smysl v boji v týlu například v případě zajištění vlastnických práv ve fosilním sektoru. Vzhledem k současným okolnostem pravděpodobně vzroste napětí uvnitř neoliberálních sítí, což by ale pozorovatele nemělo vést k tomu, aby znovu předčasně zavrhli produktivní vesmír neoliberálních myšlenek a sociálních sil a voličů, které je udržují.

Literatura:

Pierre Bourdieu (1998): Acts of Resistance Against the Tyranny of the Market. New York: The New Press.

Marie Laure Djelic/Reza Mousavi (2020): How the Neoliberal Think Tank Went Global. The Atlas Network, 1981 to the Present. 257-282. In: Dieter Plehwe, Quinn Slobodian and Philip Mirowski (Eds.): Nine Lives of Neoliberalism. London: Verso.

Michael Goldman (2005): Imperial Nature. New Haven: Yale University Press.

Kardelen Günaydın/Dieter Plehwe (2020): The Neoliberal Legal Turn. Online zde.

Andreas Malm (2020): Corona, climate, chronic emergency. War communism in the twenty-first century. London: Verso.

Philip Mirowski/Dieter Plehwe (Eds.) (2009): The Road from Mont Pèlerin. The Making of the Neoliberal Thought Collective. Cambridge: Harvard University Press.

Rajeev Charles Patel/Jason Moore (2017): A History of the World in Seven Cheap Things. A Guide to Capitalism, Nature, and the Future of the Planet. Oakland: University of California Press.

Dieter Plehwe/Karin Fischer (2019): Continuity and Variety of Neoliberalism. Reconsidering Latin America’s Pink Tide. In: Revista de estudos e pesquisassobre as Américas, Vol. 13, No. 2, p. 166-202.

Dieter Plehwe, Bernhard Walpen and Gisela Neunhöffer (Eds.) (2006): Neoliberal Hegemony. A Global Critique. London: Routledge.

Ignacio Ramonet (1995): La pensée unique. Le Monde diplomatique (last accessed April 28, 2021).

Murray Rothbard (1992): Right wing populism: A strategy for the paleo-movement. Rothbard Rockwell Report 3 (January) 5-14.

Quinn Slobodian (2018): Globalists. The end of empire and the birth of neoliberalism. Cambridge: Harvard University Press.

Quinn Slobodian/Dieter Plehwe (2019): Neoliberals against Europe. In: William Callison/Zachary Manfredi (Eds.): Mutant Neoliberalism. Market Rule and Political Rupture. New York, NY: Fordham University Press, S. 89-111.

Bernhard Walpen (2004): Die offenen Feinde und ihre Gesellschaft. Hamburg: VSA Verlag.

Janek Wasserman (2018): The Marginal Revolutionaries. How Austrian Economists Fought the War of Ideas. New Haven: Yale University Press.

Článek vychází ve spolupráci s Transform!Europe. Publikujeme se svolením.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.