Nová kniha nabízí analýzu vznikajících nových forem politického a myšlenkového sjednocování v kontextu současné změny pohledu na liberální demokracii.  Přinášíme ukázky z knihy.

ÚVOD

Jednota a mnohost jako hlavní téma knihy 

Jedním ze směrů, k nimž tyto stopy vedou, je vytváření nového politického sjednocování, resp. nových konfigurací jednoty a mnohosti v politické sféře. Tato tendence se projevuje jako rostoucí důraz na politickou jednotu. V každém námi analyzovaném případu je patrný jistý návrat staršího pojmu politické jednoty, který však není návratem ve vlastním slova smyslu, neboť směřování k jednotě se snoubí s momentem mnohosti, který byl zdůrazněn v kulturní logice postmodernismu. Vznikají proto formy jednoty, jež vykazují rysy něčeho nového.

Zvolili jsme tři různé oblasti zkoumání, v nichž podle naší badatelské hypotézy lze postihnout některé směrodatné tendence současné politiky, filosofie a společenskovědního myšlení. Ve všech zkoumaných koncepcích a politických fenoménech se jako vnitřní pojivo knihy objevuje téma vznikajících forem jednoty ve vztahu k postmoderní mnohosti. Ptáme se na to, v jakých politických či obecně společenských souvislostech se myšlenka jednoty objevuje a jakým způsobem nové konceptuální a politické formy jednoty přetvářejí či zachovávají princip mnohosti.

V první kapitole se Joseph Grim Feinberg věnuje tématu lidu v podání Ernesta Laclaua, Chantal Mouffové a Jacquese Rancièra. Feinberg zde sleduje, jak pojem lid v jejich teoriích označuje prostor, jehož směrodatným pojmem je mnohost (tj. postmodernistický vzorec politiky), ale zároveň v něm krystalizuje princip jednoty, který tenduje k překonání postmodernistické fragmentace. Lid v těchto teoriích působí jako všeobecná kategorie zahrnující mnoho specifických společenských skupin, hnutí, zkušeností, částí, a tudíž mnoho možných politických směrů. Existují ovšem i jiné koncepce pojmu lid. Feinberg ve své analýze zdůrazňuje rozdíl mezi dvěma typy „lidu“, které se v posledních letech formují jak v politické teorii, tak na politické scéně: 1) „defenzivní lid“, který sice může působit radikálně ve svém odmítání liberálně demokratických elit, avšak soustřeďuje se na obranu svých hranic, takže není otevřený těm, kteří jsou na druhé straně hranice; a 2) „transgresivní lid“, který usiluje o „přestoupení“ (transgresi) daných forem hranic. Feinberg pojímá transgresivitu jako klíčový pojem pro vyjádření potenciálu teorií radikální demokracie, zároveň však v nich identifikuje také rozpor: přestože stoupenci radikální demokracie zdůrazňují potřebu přestoupení hranic a včleňování nových aktérů do politického prostoru, neumožňují, aby se do politiky dostalo také sociálno. Sociálno jako takové zůstává mimo hranice politična a radikální demokracie je omezená tím, co má v úmyslu radikálně proměnit.

V druhé kapitole se Jakub Ort zaměřuje na současné filosoficko-teologické hnutí „radikální ortodoxie“ a jeho nejvýraznější postavu Johna Milbanka. Na rozdíl od teoretiků radikální demokracie Milbank neváhá včlenit sociálno do své koncepce jednoty, a to v širším rámci ontologické podstaty veškerého stvoření a Boha jako garanta jednoty uvnitř univerzálního řádu. Tento filosoficko-teologický proud, který se zrodil v prostředí anglikánských teologických fakult na britských univerzitách, vnáší do současných diskusí o překonání postmoderních důrazů zcela nové aspekty, když se problém vztahu mezi jednotou a pluralitou pokouší řešit primárně na ontologické rovině a zároveň rozšiřuje hledání kořenů současných problémů, ale i jejich řešení, daleko do minulosti. Podle Milbanka totiž dosud do jisté míry žijeme ve stínu klíčových teologických a filosofických sporů, které proběhly ve středověké Evropě. Zároveň je ovšem jeho myšlení v úzkém kontaktu s diskusí v současné kontinentální filosofii a kritické teorii a také formuluje politické a sociální implikace vlastních ontologických a teologických tezí. Milbank nabízí křesťanskou „ontologii míru“, zakotvenou ve specifické struktuře základních křesťanských dogmat o Trojici či Boží inkarnaci v dějinách, které podle něj nabízejí harmonické spojení jednoty a mnohosti diferencí ve vztahu k jejich procesualitě. Takto reformulovaná křesťanská tradice podle něj zároveň poskytuje základ pro nový projekt nemodernistického (či dokonce antimodernistického) křesťanského socialismu založeného na společném transcendentním horizontu a s ním spojené hierarchii morálních hodnot. Ort srovnává Milbankovo myšlení především s teorií populismu u Laclaua a Mouffové a ukazuje, že s nimi sice Milbank sdílí nedůvěru k postpolitickým tendencím technokraticky orientovaného liberalismu, volí ale jiné řešení, když se snaží z politiky vyloučit dominanci konfliktu. Ta má být překonána skrze přitakání křesťanské „ontologii míru“ na společenské a kulturní rovině. Zároveň Ort srovnává Milbankův přístup s některými rysy současných konzervativních křesťanských politik, připomínaných v třetí kapitole Michaelem Hauserem, a upozorňuje na meze tohoto srovnání, které spočívá především v Milbankově odmítnutí nacionalismu jako plodu modernity. Milbankova společenská vize pracuje s jednotícími důrazy, jako je tradice a její kontinuita, hierarchie ctností a společenských hodnot, zapuštění člověka v komunitě nebo orientace na sdílený transcendentní horizont. Přitom však odmítá statickou představu společnosti, kultury a transcendence a chápe všechny tyto prvky jako součást kreativního procesu, jenž je otevřen pluralitě a různosti.

V třetí kapitole se Michael Hauser zabývá tím, jak se vlivem společenských a ekonomických proměn mění chápání samotné liberální demokracie, která byla až donedávna konsensuálním rámcem politického života i jeho imaginace. Na rozdíl od předchozích kapitol se tu čtenář nesetká s výkladem a rozpracováním již vytvořené teorie, nýbrž seznámí se s důvody, proč autor opouští zavedené teorie a vydává se na teoreticky nedostatečně prozkoumaný terén současných experimentů s politickým vládnutím v roztříštěné společnosti. V některých bodech tato kapitola navazuje na dosavadní politické myšlení, ale jejím cílem je postihnout specifické rysy současných politik sjednocení, pro něž se obtížně nalezne adekvátní vysvětlení ve stávajících politických teoriích. Hauser v této kapitole představuje koncepci, která si klade podobné badatelské úkoly, jaké si svého času stanovil Laclau a další političtí filosofové. Zaměřuje se na vypracování pojmového rámce, v němž lze komplexním způsobem promýšlet vztah jednoty a mnohosti v právě probíhajících politických tendencích.

xxx

KAPITOLA TŘETÍ

Rozlomená jednota liberální demokracie. K původu nových populismů

Michael Hauser

Pojímat liberální demokracii jako politickou formu interregna jistě neodpovídá obecně rozšířené intuici, že liberální demokracie tvoří „přirozený“ politický řád, který vyjadřuje nejlepší dosud vyzkoušené uspořádání lidských věcí. Tento pohled přehlíží historickou situovanost liberální demokracie a podceňuje reálné působení ekonomických, sociálních, kulturních a ekologických krizových tendencí, jež vyvolávají erozi vnějších i vnitřních podmínek existence liberální demokracie. V excentrické situaci, v níž se všechny „neotřesitelné jistoty“ včetně liberálního konstitucionalismu rozpadají, je možné hájit tezi, že liberální demokracie stejně jako neoliberalismus a postmodernismus jsou prvky interregna a nepředstavují koncové fáze politického, ekonomického a kulturního vývoje.[1]

Nejsem samozřejmě jediný, kdo se domnívá, že současné politické, ekonomické a kulturní fenomény ukazují na proměnu samotného právního a institucionálního rámce, který znemožňuje návrat k výše popsanému systému liberální demokracie, jak o tom v knize Jak umírá demokracie? píšou Steven Levitsky a Daniel Ziblatt.[2] Jak jsme viděli, liberální teoretici vycházejí z předpokladu, že liberální demokracie se zakládá na hodnotově neutrálním institucionálním rámci a že nyní nastává jeho politická a hodnotová hegemonizace ze strany populistických hnutí. Tento široce přijímaný předpoklad je však možné zpochybnit a proměnu liberální demokracie v odlišný politický systém vyložit jiným způsobem, než to činí Zakaria, Levitsky a Ziblatt.

Můj přístup se rovněž liší od pojetí, které rozvíjí Nadia Urbinatiová v knize Znetvořená demokracie. Demokracii chápe jako vládu mínění (doxa), která si nemůže činit nárok na pravdivé poznání (epistémé). Podle Urbinatiové nastalo trojí znetvoření demokracie: Je to znetvoření „epistemické“ (výsledky ústavněprávních a dalších institucionálních procedur se chápou jako „pravdy“, jež postavíme proti demagogické politice a „nevědomosti“ mas); znetvoření „populistické“ (požadavkem je postavit do centra lid jako vyloučenou většinu, avšak tohoto požadavku zneužívají političtí vůdci k dobytí moci a omezení plurality); a znetvoření „plebiscitární“ (oživení lidu jakožto kolektivní identity tím, že lid se stane „masovým divákem politických elit“).[3] Urbinatiová znetvoření chápe jako mutace demokracie, nikoliv jako tendence k novému politickému systému. Lišíme se už samotným vymezením daného politického systému. Urbinatiová nepropracovává téma, které je pro mne ústřední. Tím je otázka, jaký charakter mají „organizační principy“ politického proceduralismu, jež považuje za páteř demokracie.[4] Jsou to principy založené na liberálním pojetí občanství jako individuálních práv a svobod, avšak ona sama nevysvětluje, proč ztrácejí zdání neutrality a pozbývají schopnosti vytvářet minimální společenské sjednocení, bez něhož žádný politický systém nedokáže dlouhodobě existovat. Téma demokracie nezasazuje do širších kulturních a ekonomických souvislostí a krizi liberální demokracie se snaží vykládat pouze z principů liberální demokracie, přesněji řečeno z jednoho principu, jímž je vláda „mínění“.

Po tomto vyjasnění východisek mohu formulovat základní teze svého výkladu proměny liberální demokracie v jiný systém.

Konec liberální demokracie: základní teze

Politologové a političtí filosofové se při zkoumání proměny liberální demokracie na odlišný politický systém většinou zaměřují na terminus ad quem a opomíjejí hlubší analýzu terminu a quo. Vykreslují charakter současného populismu či neliberální demokracie, do níž se jako do terminu ad quem proměňuje nebo může proměnit liberální demokracie, ale hlouběji neanalyzují samu liberální demokracii jako stav, z něhož tato proměna vychází, tedy terminus a quo. Celou věc chápu tak, že šíření populismu či neliberální demokracie staví do nového světla samo liberální chápání liberální demokracie. Nebyly liberální teorie tohoto politického systému příliš spjaté s tímto systémem samým? Tato proměna vytváří myšlenkový odstup od ideologického zdání, že liberální demokracie a její principy jsou neutrální a vyjadřují přirozený řád věcí.

Nejprve proto uvedu nedávno publikované studie, podle nichž občanská a lidská práva nejsou sama o sobě neutrální ve smyslu nezávislosti na těch či oněch politických, ekonomických nebo jiných koncepcích. Jestliže tyto principy nejsou neutrální, lze pochybovat o tom, že liberálně demokratické pojetí „vlády zákona“ je v tomto ohledu rovněž neutrální, neboť se zakládá na pojmu občanských a lidských práv, které není neutrální.[5] Občanská a lidská práva jakožto základní principy liberální demokracie nejsou neutrální, jak se domnívají liberální teoretici a politici, nýbrž jsou propojená s neoliberální koncepcí práv a svobod jedince. Vedle tohoto propojení liberální demokracie a neoliberalismu existuje další propojení. Liberální pojetí občanských a lidských práv se prosadilo ve společnosti, kterou lze nazvat postmoderní. Jejím základním rysem je uznání mnohosti, plurality a jedinečnosti kulturních a hodnotových světů, které je propojené s liberálně demokratickými právy a svobodami. Objevíme tak trojí propojení, které nazývám trojjedinost liberální demokracie, neoliberalismu a postmodernismu. Je to propojení, které znázorňuje model borromejského uzlu, v němž každá instance či „kruh“ spojuje ostatní dvě. Pokud se jeden kruh rozlomí, ostatní dva se rozpojí.

Můžeme formulovat dvě návazné teze.

První teze:

Liberální pojetí občanských a lidských práv bylo společensky funkčním principem sjednocení, který se však následkem proměny neoliberalismu a postmoderní společnosti zhroutil a přestal sjednocovat společnost. Hrozí tak celkové rozpojení společnosti a její dezintegrace.

Druhá teze:

Po zhroucení sjednocující funkce liberálních občanských a lidských práv je společensky nezbytné zavést jiný sjednocující princip, který bude propojen se současným charakterem společnosti a ekonomiky. Objevuje se nová sjednocující forma, kterou nazývám forma populistická. Ta získává různorodý obsah, jak vidíme u různých typů a variant populismu. Její význam spočívá v tom, že nahrazuje dnes nefunkční liberální princip sjednocení. Liberální demokracie proto přechází v demokracii populistickou.

Poznámky:

[1] Podrobnější zdůvodnění teze, že liberální demokracie je součástí interregna, viz v kapitole „Proč lze upřednostnit ideu komunismu před liberalismem? Odpovědi na možné námitky“ in: Hauser, M., Doba přechodu, s. 36–48.

[2] Levitsky, S., Ziblatt, D., Jak umírá demokracie?, přel. J. Veis, Prostor, Praha 2018.

[3] Urbinati, N., Znetvořená demokracie, přel. J. Bíba, Karolinum, Praha 2018, s. 303 nn.

[4] Tamtéž, s. 310. K přehledu dalších pojetí krize demokracie viz Bíba, J., Znoj, M. (eds.), A Crisis of Democracy and Representation.

[5] Nechávám stranou další argumenty, které zpochybňují neutralitu liberálně demokratické „vlády zákona“, neboť se zaměřuji na občanství a lidská práva jako sjednocující princip liberální demokracie. Kromě výše uvedených studií tyto argumenty shrnuje Tara Smithová. Viz Smith, T., Neutrality Isn’t Neutral: On the Value‑Neutrality of the Rule of Law, Washington University Jurisprudence Review 4, 2011, 1, s. 49–95.

Joseph Grim Feinberg, Michael Hauser, Jakub Ort: Politika jednoty ve světě proměn, Filosofia: Praha 2021