Veronika Sušová-Salminen komentuje povolební vývoj v Česku, kde se budoucí vláda škrtů už snaží preventivně seškrtat i prezidenta.
Hospitalizace Miloše Zemana asi není žádné obrovské překvapení či nečekaný zvrat, protože prezidentovy zdravotní problémy jsou dlouhodobé a byly patrné už v době jeho druhého zvolení. Nyní se zdá, že se kolem jeho hospitalizace hraje pochybná politická hra, jejíž součástí je i povolební uspořádání v Česku a která pomalu připomíná doby dvorních intrik.
Parlamentní volby v Česku nejspíš otevřely cestu k politické nestabilitě. Voliči letos už vlastně nevolili politické strany a politické programy, spíše se, většinou nechtěně, podíleli na podivné šou pod heslem všichni proti jednomu. „Babišizace“ české demokracie není ani tak dílem Andreje Babiše, jako politické opozice, která svoji politiku personalizovala. A když teď všichni proti jednomu dosáhli svého, stále víc se ukazuje, že se jaksi nemůžou dočkat, až dosednou do křesel a budou moci vládnout. Zároveň je stále zjevnější, že jejich hlavním plánem pro Česko je škrtat a šetřit výdaje státního rozpočtu, protože přece společnost se svobodně rozvíjí pouze v podmínkách „slabého státu“. Nevadí, že pandemie v posledních měsících ukázala, že bez státu se podobným hrozbám čelit nedá, ani že rozpočtový schodek je z velké části dílem právě pandemie – bez něj by zřejmě v Česku vypukly hladové bouře, když by statisícům lidí v uzávěře došly postupně všechny finance. Jistě, „sekera“ by asi byla nižší, kdyby vláda nedělala nesmyslné kroky v době, kdy na to nebyla ta pravá chvíle. Pravice teď bude vyprávět o odpovědnosti a neodpovědnosti a o nutnosti škrtů, jako by žádná pandemie snad ani nebyla a neoliberální recepty (např. ve zdravotnictví) neukázaly, že jsou nejen špatné, ale že ve svých důsledcích v době opravdové krize i zabíjejí.
Není vlastně ani jasné, zda voliči opravdu volili slabý stát se škrty, které omezí nebo dál zprivatizují veřejný sektor (jehož služby budou například s novými doplatky z vlastní kapsy), a šetřivou politikou, která už naleptala český stát i společnost, nebo jestli se nechali nachytat na antibabišovskou rétoriku v programu „proti Babišovi“, který byl emotivně dost silný na to, aby pominuli podstatné a neuvědomili si, kdo to pak „zasponzoruje“ ze svého (aby na tom někdo jiný vydělal).
S politickým systémem to také nevypadá růžově. Na jednu stranu se bude teprve testovat, zda hnutí ANO opravdu je politickou silou schopnou pracovat a existovat v opozici, které bude v dané konstelaci potřeba jako soli. Na druhou stranu se bude testovat umění kompromisu v rámci antibabišovské koalice, která právě ztratila svůj hlavní tmel – dostat Babiše ze sedla. Obé v době, kdy bude docházet k zásadnímu vývoji ve světové ekonomice a politice (jak o tom psala Ilona Švihlíková hned po volbách).
Hrátky kolem mnohými zcela veřejně nenáviděného prezidenta v nemocnici ale posunuly „hru“ na novou úroveň nejen politické kultury, která se v Česku ani po třech desítkách let nepřiblížila standardu západních zemí (kde je pořád to, jak něco veřejně vypadá nebo vyzní, problém často vedoucí i k rezignaci; zatímco v Česku je to „jedno“). Na jednu stranu hradní „tým“ (o kterém si nelze dělat ale vůbec žádné iluze) očividně mlží a neposkytuje informace, které by vzhledem k prezidentovým pravomocem a roli poskytovat měl (neříkám tím, že by snad měl veřejnosti sdělovat celou diagnózu), není jasné ani to, zda tak činí se svolením samotného prezidenta. Není tedy divu, že pokus návštěvou Radka Vondráčka v nemocnici ukázat, že prezident funguje, nevyšel, že celkovou situaci (a spekulace) jen zhoršil až do bodu, který zpochybnil prezidentův podpis. Zadržování informací je někdy horší než jejich konkrétní obsah.
Podezření ale budí i kroky Senátu a dalších veřejných oponentů prezidenta. Jde jim opravdu o fungování českých ústavních institucí v situaci, kdy prezident nemůže plnit svoje pravomoci, nebo jim jde o rychlé získání plné kontroly nad procesem jmenování premiéra a následným vznikem vlády bez možné „kreativity“ indisponovaného prezidenta? Nebo prostě jedno jen osudově podmínilo druhé, ale celkové provedení a „dějiny“ vztahů mezi prezidentem a jeho oponenty jsou zase jenom obrázkem upachtěnosti české politiky, v níž se sice o noblese rádo a často mluví, ale utvářejí ji spíš političtí burani všech barev a chutí?
Fakta zatím mluví za sebe. Česká média v úterý už přiznala, že bez Zemana bude nový premiér jmenován rychle a v cestě tomu stojí vlastně jenom ustavující schůze parlamentu. Andrej Babiš už předtím dal najevo, že počítá s opoziční rolí a o vládu se pokoušet nebude. Bez nemocného, a tedy politicky oslabeného Zemana, jsou karty rozdány aspoň na první pohled docela přehledně.
Ruská carevna Kateřina II. Veliká proslula jedním nepříliš hezkým citátem. Carevna, kterou možno označit za přeživší drsnou palácovou politiku 18. století, měla říct: „Politika není nemocnice. Kdo je slabý, toho vynesou nohama napřed.“ Pohled na českou politiku dnes rozhodně moc hezky a vesele nevypadá a citát získává na podivně nepříjemné aktuálnosti.