Jiří Silný se zamyslel nad tématem levicové ekumeny. Mohla by po všeobecném volebním debaklu fungovat? A jak?
Jiří Málek na !Argumentu nedávno psal o levicovém ekumenismu a přidal se tak k těm, kdo by rádi viděli lepší spolupráci levice po všeobecném volebním debaklu. Jak by to mohlo fungovat?
Slovo ekumena je obvykle používáno ve smyslu společenství křesťanských církví a jejich spolupráce. Původní význame je „obydlená země“ a proto se slovo používá i v geografii pro oblasti, které jsou obývané lidmi. A o to, zda Země zůstane ekumenou, místem vhodným pro život lidí, se vlastně dnes vede politický zápas mezi těmi, kdo chtějí pokračovat v drancování planety a vykořisťování lidí a těmi, kdo hledají cestu k sociálně a ekologicky udržitelnému přebývání. A protože ty druhé najedeme nejen mezi těmi, kdo se hlásí k levici, ale i mezi mezi křesťany, tak může být sdílení ekumenických zkušeností přínosem i pro levici.
Listy 4/2021 otiskly můj článek o tom, jak nejvýznamnější ekumenická grémia (Světová rada církví, Světové společenství reformovaných církví, Luterská světová federace) kritizují kapitalismus. Společně se stanovisky papeže Františka v nich najdeme dalekosáhlou, a v našem prostředí přímo šokující, shodu v zásadní kritice kapitalistického způsobu hospodaření. Tu lze charakterizovat v několika bodech (Segbers, Wiesgickl):
- základní struktura kapitalismu je destruktivní
- kapitalismus je modloslužba a destruktivní náboženství
- je třeba být na straně chudých a vyloučených
- imperiální způsob života jde na úkor chudých
- duchu impéria je třeba vzdorovat
- potřebujeme ekonomiku sloužící životu
Když se shodnou ekumenické organizace, tak to samozřejmě ještě neznamená, že v souladu s těmito stanovisky každodenně jednají stovky členských církví. Mnohé z nich jsou konzervativní nebo fundamentalistické a takové postoje nesdílejí a ekumenické debaty se neúčastní. U nás si taková vyjádření ze strany českých církví ani neumíme představit. Ale vlastně ani česká levice by takové shody nedosáhla.
Cesta k této shodě nebyla nijak jednoduchá, vždyť většina církví v dějinách podporovala feudalismus, účastnila se kolonizace nebo zas dodávala ideologii vznikajícímu kapitalismu a nezřídka podporovala diktátorské režimy. Nikdy neexistovala jednotná křesťanská organizace. Od počátku se jednotlivé obce i církve lišily a existovaly vedle sebe a často také spolu soupeřily ideově, ale také se vzájemně s potíraly. K osudové deformaci křesťanství došlo jeho přijetím za státní náboženství na počátku 4. století. Ale vedle mocenského modelu se neustále objevovaly i emancipační a egalitářské křesťanské proudy. Konfesní konflikty vyvrcholily třicetiletou válkou, po níž politický vliv křesťanských církví postupně eroduje. Zároveň s nástupem reformace vznikla nepřehledná krajina stovek křesťanských církví a společenství a bylo jen otázkou času, kdy se kyvadlo odstředivých tendencí vrátí zpátky k větší spolupráci.
Je málo známé, že poprvé použil slovo „ekumenický“ v moderním smyslu jednoty všech křesťanů v polovině osmnáctého století hrabě Zinzendorf, patron obnovené Jednoty bratrské. Za formální zrod ekumenického hnutí se považuje Světová misijní konference konaná v roce 1910 v Edinburgu. Sešli se tam zástupci anglosaských protestantských církví, aby domluvili společný postup při získávání neevropských kolonizovaných národů pro křesťanství. Měla se tak napravit absurdní situace, kdy církve pocházející ze stejného impéria si vzájemně konkurovaly a účinnost misie tím trpěla. Eurocentrický a imperiální model šíření křesťanství, od kterého kolonizátoři čekali snadnější ovladatelnost kolonizovaných, ale v neevropském prostředí fungoval často jinak než si představovali. Utlačené národy v biblickém poselství nacházely naopak motivaci pro boj za osvobození, za prosazování spravedlnosti a rovnosti. Dokladem jsou třeba písně černých otroků ve Spojených státech nebo celé velké hnutí teologie osvobození. Světová ekumena je dnes tak radikální proto, že stále větší váhu v ní mají církve globálního Jihu. Postupně tenhle návrat k původním impulzům biblického náboženství (vždyť bible vypráví, že společenství Božího lidu vzniklo aktem osvobození z otroctví) začal ovlivňovat i tradiční církve. Zejména po katastrofách dvou světových válek a další ztrátě společenského vlivu dochází k formování celosvětových ekumenických organizací a také k počátkům dialogu mezi světovými náboženstvími.
Církve se naučily, že je možné spolupracovat v celé řadě oblastí, aniž by se spojovaly nebo aniž by se pouštěly do věroučných kontroverzí, které často vznikly už před staletími. Naučily se i vzájemnému minimálnímu respektu. Pravidlem je vzájemné uznání křtu, tedy shoda na společné „křesťanskosti“, i když třeba římskokatolická nauka nepovažuje ostatní za církve v plném smyslu. Základní věroučné minimum tvoří obvykle starokřesťanské vyznání víry.
Běžná je dnes spolupráce v oblastech, jako jsou společné překlady Bible nebo duchovní péče o vězně. V ekumenickém prostředí se rozvinul koncept spravedlivého obchodu a největší fairtradová obchodní firma je německá GEPA, společný podnik evangelických a katolických rozvojových a mládežnických organizací. Mezinárodní hnutí Milostivé léto za odepsání nesplatitelných dluhů chudých zemí si přímo vzalo inspiraci z Bible a tvoří ho církve, odbory a nevládní organizace z celého světa. Také Světové sociální fórum od počátku spojuje církevní a občanské organizace. Církve někdy provozují nekomerční banky, zajišťují sociální bydlení, poskytují rozsáhlou rozvojovou pomoc, pomáhají uprchlíkům a kritizují asociální politiku vlád. Pokud takové věci dělají, tak často společně.
V některých případech se zejména malé protestantské církve spojují – jako např. United Reformed Church v Británii, do které teď patří i Moravians (Jednota bratrská), nebo tvoří federace jako v Itálii. Některé církve umožňují dvojí členství, sdílejí svátosti apod. Ale důležitější je, když přes svou různost dokáží církve nebo dokonce představitelé různých náboženství vystoupit společně – naposled k otázce klimatu: „Žádáme mezinárodní společenství shromážděné na COP26, aby uskutečnilo rychlou, odpovědnou a sdílenou akci pro zabezpečení, nápravu a uzdravení naší zraněné lidskosti a domova, svěřeného do naší správy.“
Může být zkušenost ekumenického hnutí užitečná pro spolupráci levice? Východiska jsou podobná. Církve začaly spolupracovat až v oslabeném postavení, v době, kdy ztratily hegemonii. U nás vlastně až v době státního socialismu. Jak by taková levicová ekumena mohla vypadat?
První podmínkou spolupráce je vzájemné uznání a respekt i přes rozdíly názorů, ideových východisek a metod. O tom všem by se měly vést debaty a urputné spory aniž bude těm druhým upíráno právo na „levicovost“. Nějaké vymezení je jistě nutné (společné „krédo“), tím by mohla být nedělitelná lidská práva, do kterých patří individuální svobody stejně jako práva ekonomická, sociální a kulturní. Přitom se lze lišit v důrazech a v míře radikálnosti úsilí o emancipaci a humanizaci společnosti.
Vzájemná tolerance nestačí, je třeba vytvářet a udržovat komunikační kanály a v dohadování o tom, jak zlepšit úděl zneuznaných a jak uchránit přírodní prostředí před ekologickou katastrofou, je nutné pole dialogu rozšířit daleko za hranice těch, kdo se deklarují jako levice. K tomu je možné a potřebné sdílet společné aktivity zaměřené na konkrétní pomoc i na tvorbu alternativních systémů.
Po vzoru misijní konference by levice měla spíše společně získávat lidi pro levicové programy, pro vizi spravedlivé a udržitelné společnosti, než usilovat o členy nebo jednou za čtyři roky o voliče. Vzájemné přetahování (i církve obvykle odmítají tzv. proselytismus) voličů je už úplně kontraproduktivní. Strany a organizace by měly být chápány jako služebné nástroje k budování lidského světa a nikoli cíl o sobě. Podobně to formulovala v církevním prostředí Jednota bratrská: jediná církev je organizovaná v různých „jednotách“. Podobně komunističtí zastupitelé ve Štýrském Hradci po léta dávají podstatnou část ze svých příjmů na sociální projekty a ne vlastní straně. Nelze dělat politiku pro lidi bez nich, musí vycházet z reálných problémů, které znají ti, kdo je zažívají a od tohoto poznání a společně lze pracovat na změně.
Levice musí být z podstaty internacionální („katolická“ v původním smyslu – pro všechny), protože jí jde o emancipaci a rovnost všech lidí a protože musí čelit globálnímu kapitalistickému systému, který to znemožňuje. Nejde o uniformitu, takže to nevylučuje svéráz opírající se o národní tradice a vytvářející adekvátní způsoby práce a řešení. Je ale zhoubné nechat se vlákat do pravicové pasti identitárních sporů jejichž hlavním účelem je odvést pozornost od základních problémů, které jsou ekologické, sociální, ekonomické.
Pro radikální levici by mělo platit, že nemůže tvořit součást kapitalistického systému (stát se státní církví), ale musí jasně představovat systémovou alternativu. Jen tak má smysl a může něco změnit. To neznamená, že levice nemůže uzavírat spojenectví ad hoc, ale dlouhodobá spolupráce jako za minulé vlády je likvidační.
Každé přirovnání samozřejmě kulhá a je obtížné přenášet poznatky z historického vývoje jednoho komplexního systému jinam. Zkušenosti ekumenického hnutí chápu proto spíš jako inspiraci. K tomu ještě několik poznámek spíše technického rázu:
Protože přímá komunikace mezi jednotlivými subjekty staré a nové levice je z důvodů historických, kulturních i osobních často obtížná, měly by se co nejvíc využívat ke komunikaci a setkávání „meziprostory“ politických institutů, nadací, nevládních organizací otevřených levicovým tématům.
Debaty na konkrétními problémy by mohly vytvářet prostor pro minimální programový konsenzus, který pak lze více či méně (a s různými důrazy) koordinovaně prosazovat. Debaty by měly zvát i lidi z širšího okruhu expertů nebo aktivistů, včetně zahraničních. Čím pestřejší, tím lepší. Do „levicové ekumeny“ mohou patřit vedle stran určitě odbory, různá občanská hnutí, nevládní organizace, alternativní ekonomické podniky, kulturní projekty…
Levice by se měla učit sdílet a koordinovat své omezené kapacity. Žádoucí by byla nějaká forma spolupráce levicových médií. Společně by mělo být možné také realizovat ekonomické projekty, např. zakládat družstva, jako tomu bývalo za první republiky, kdy družstva spolupracovala bez ohledu na stranické hranice. Bývalé parlamentní strany mají velký nemovitý majetek a zaznívá, že počítají s pronájmy pro financování stran. Pro budoucnost levice by bylo lepší tyto prostory otevřít pro občanské, sociální nebo kulturní aktivity jako kanceláře, které nabízejí pomoc a jsou místem setkávání, jako to dělá Levice v Lipsku, nebo prostory pro rozvoj alternativní ekonomiky, nebo jako sociální bydlení. Tedy v souladu s programem a ne s ekonomickými zájmy aparátu.
Politická práce je víc než stranická politika. Rozdělování společnosti je to, co systému vykořisťování a ponižování umožňuje přežívat. Pokud ti, kdo se hlásí k hodnotám humanismu, spravedlnosti a solidarity bojují víc proti sobě navzájem než proti systému, jsou k ničemu. Pokud se starají hlavně o zájmy vlastní instituce jsou k ničemu. „Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali,“ řekl Ježíš podle českého ekumenické překladu Bible (Mt 5,13).