Miroslav Tejkl se ještě ohlédl za životem disidenta a novináře Petra Uhla (1941-2021).
Ing. Petra Uhla jsem si vždycky velice vážil – a nejen pro jeho v zásadě levicové zaměření, i když ta jeho levicovost se mnohdy lišila od mého levicového postoje.
Ještě víc pro jeho statečnost, konzistenci a určitou tvrdošíjnost v životě spojenou ale i s tolerantním postojem k ostatním (pokud ovšem také jeho samotného nikam netlačili a nevnucovali mu své názory).
Tento strojní inženýr se zároveň v průběhu normalizace stal snad nejlepším nezávislým novinářem-samoukem disentu, navíc s pozoruhodnou znalostí aktuálně platného práva.
Jako novinář si podle pamětníků informace a zprávy velmi poctivě ověřoval z více zdrojů tak, jak to má být.
O to víc je paradoxní, že tento pečlivý novinář, prověřující si vždy důsledně a důkladně informace z různých na sobě nezávislých zdrojů, „naletěl“ zprávě o smrti Martina Šmída ve známých československých událostech z listopadu 1989.
Jan Urban (který byl „u toho“, a kterému zde můžeme i věřit taky proto, že se tady nejedná o takový aktuální tematický terén, kde se Urban jinde obvykle projevuje jeho zaslepený fanatik), uvádí v článku „Sbohem, rytíři Petře…“ ve víkendovém čísle Deníku N z 3. – 5. 12. 2021 (str. 12 až 13), že i tehdy si Uhl, stejně jako jindy věrohodnost zprávy o Šmídově smrti ověřoval z více zdrojů, které v dobré víře považoval za na sobě nezávislé, které ale – jak se pak ukázalo – především nebyly spolehlivé – i když jich bylo víc a i kdyby skutečně na sobě navzájem nezávislé byly.
Petr Uhl měl z toho prý dokonce určité trauma a za své pochybení se veřejně omluvil.
***
Třebaže byl Petr Uhl levičákem a do parlamentu byl zvolen v roce zvolen na kandidátce Občanského fóra za výrazně levicovou Levou alternativu, nemohu souhlasit s Michaelem Hauserem v článku pro !Argument „Člověk svědomí Petr Uhl in memoriam“, že by šlo o komunistu jen kvůli tomu, že kontrastně (a podle mne situačně i celkem správně a účinně) reagoval na Placákovu nehoráznost na vratislavské konferenci z roku 2006.
Ztotožňovat snahu přispět k formování sociálně spravedlivé společnosti s komunistickým přesvědčením není podle mne nejvhodnější a působí jako určitý druh monopolizace.
Nejde jen o to, že Petr Uhl (na rozdíl od valné většiny levicového disentu) nikdy nebyl členem KSČ v době reálného socialismu ani jiné československé komunistické strany v pluralitním systému později.
Považoval se ovšem za marxistu a socialistu (ale někdy i levicového liberála v tom, kdysi ještě jakž takž normálnějším smyslu, než je tomu u této kategorie dnes). Svého času se na počátku tohoto tisíciletí prezentoval i jako osoba blízká sociální demokracii a po jistou dobu (po roce 2006) byl dokonce i členem strany Zelených.
V různém ohledu levicově orientovaná byla i jeho rodina, manželka Anna Šabatová, dcera Saša i synové Pavel a Michal.
Nezávislá novinářka Saša Uhlová se angažuje v pomoci potřebným a proti vykořisťování a proti prekariátnímu systému…
„Klan Uhlu“ podle mne patřil a vždy bude patřit k tomu lepšímu na levicové scéně.