Jan Schneider recenzuje knihu „Holky z nezisku“, který mluví prostřednictvím klišé o něčem, co klišé vlastně není.
O čem ta kniha je? Autoři se střemhlav a nekompromisně zaměřují na téma řešení okrajových či zbytečných problémů, ba dokonce až těch nejzbytečnějších pseudoproblémů dneška, které se shodou dosti šílených okolností staly problémy nejpalčivějšími, aniž by se však staly samy o sobě závažnějšími.
Tak ale obecně vzato vzniká situace, kdy společnost přestává být schopna rozeznat důležité od plytkého, ztrácí odolnost tím, že vyčerpává své imunitní kapacity řešením více či méně umělých problémů, a ocitá se tak v nebezpečí, že podlehne nějaké naprosto banální hrozbě. A to už je skutečný problém.
Jak je ta kniha napsána? Nejdůležitější, základní pojem, který mě při četbě napadl, bylo „klišé“ (stereotypní, banální, mnohokrát opakovaná formulace, prázdnota myšlení, slov i výrazu). Tématem knihy jsou totiž věci, které jsou nicotné, avšak neustálým opakováním se z nich stávají reálné problémy, aniž by se samy staly důležitějšími.
Domnívám se též, že autoři se popisným klišé nevyhýbali záměrně, protože jako klín klínem zde jedno klišé řeší jiné klišé. Jinými slovy, je to o prázdnotě současného světa, který bude tak dlouho pomíjet zásadní problémy, až bídně zhyne, a to buď samou nudou, anebo dojde ke katastrofě.
Již Martinem Nezvalem v doslovu popsaná obtížná historie zrození této knihy, spolu s faktem, že provozuje právní praxi, dává dobrý důvod domnívat se, že kniha bude setsakramentsky blízko realitě. Více, než bylo, je a bude leckomu milo.
O realitě se dá psát různě. Autoři shrnuli mnoho svých zkušeností a bez větších emocí je s nadhledem zarámovali do atraktivního scénáře. Použili k tomu vypravěče, který děj s odstupem sarkasticky glosuje, přičemž si vypomáhá citacemi některých košer gangsterských moudrostí svého dědečka. Ten zbohatl na prohibici a po jejím zrušení se jal budovat lobbistické, vlivové, spiklenecké až konspirativní sítě, jejichž smyslem nebyla žádná idea, pouze vlastní prospěch a zabezpečení rodu – tedy realizoval standardní americký bezduchý sen, podobně, jako předci mnohých později údajně ctihodných amerických veřejných činitelů.
Toto je ale ústřední problém knihy – jedno klišé stojí proti druhému. Tedy, zdálo by se, kdyby se nevnucovalo podezření, že to je ze strany autorů pěkně vypečená škodolibost.
Co si totiž autoři berou na paškál? Zde se již dostáváme k těm konkrétním novodobým pseudoproblémům, které si lidé vymýšlejí z nudy a z blahobytu a ze zdánlivé absence skutečně závažných problémů. Ty ale existují, pouze lidé si je nepřipouštějí, protože jsou příliš těžké na přemýšlení a tušené důsledky jejich řešení nepřinášejí zdaleka tolik potěšení, jako klišovité řešení těch banálních problémů.
A kdyby jen to! Některé problémy, které společnost sice netrápí, ale někteří aktivisté jimi trápí společnost, jsou dokonce vycucané z prstu. A přesně, jak navýsost odborně popisuje Naomi Kleinová ve své knize „Šoková doktrína“, někdo pochopil, že když bude tento v dějinách nikterak nový jev šikovně podporovat a šířit, může se mu podařit dostat společenské aktivity pod kontrolu a usměrňovat je. Když bude těmito fantomovými společenskými bolestmi zaměstnávat lidi, vyčerpá tak jejich kapacity, aby jim nezbývaly síly na kladení všetečných otázek v rámci kontroly skutečně důležitých legislativních, ekonomických a společenských procesů.
Aby takto nastavené procesy dobře fungovaly, tak různí hráči v pozadí zakládají různé partičky, které se nejen tváří neziskově, ale skutečně žádný prospěch ani zisk nevytvářejí. Těm „holkám z nezisku“ stačí to, co dostávají přímo či zprostředkovaně nasypáno do žlabu.
A těch partiček v pozadí je víc. Veřejnost se jim hodí pouze jako zesilovač různých kampaní, rozdmýchaných prodejnými médii. Rozezleným masám lidí se totiž těžko vzdoruje, když jsou zneužiti jako zbraň. Podobně píše profesorka Kelly Greenhillová o hromadné migraci jako o zbrani velkého účinku, velmi starodávné, tedy historií s úspěchem odzkoušené.
Vyšším stádiem tohoto modu operandi je pak společensky uspokojující vzestup ambiciózních jedinců v rámci strategie „budování sítí“. Začátky mohou být nevinné a velmi filantropické, ale vždy hrozí, že na tyto sociální, či vzdělávací anebo zdravotní aktivity se nenápadně přilepí a postupně je převezme do řízení někdo jiný, a pod krytím těchto pokračujících – a skutečně bohulibých – činností začne nenápadně „síťovat“ vybrané adepty.
Ti buď vykonávají činnosti, které jsou od těch proponovaných diametrálně odlišné (třeba nelegální přesuny teroristických či zločineckých či politicky podvratných financí přes různé nadace), anebo jsou „uspáni“ a čekají na svou příležitost, a mezitím pomalu vzlínají do zajímavých exekutivních funkcí, aniž by budili jakékoliv podezření. Ti, kteří jsou nasměrováni do zákonodárných sborů, pak mají šanci prosadit financování podobných aktivit ze státního rozpočtu. Stát si tak sám financuje svůj rozklad.
V čem je tedy základní pointa knihy? Nebudu prozrazovat ten konkrétní trik, který autoři vymysleli k potěše, ale možná i k inspiraci čtenářů. Obecně tedy zůstanu u enigmatického rčení, že pointa knihy je v tom, jak jedno klišé vytlačuje druhé.
Ale napsat to jako příběh, to opravdu není klišé. Ostatně laskavý čtenář se o tom může přesvědčit sám.
Markus Cohen a Martin Nezval: Holky z nezisku (Vaudeville o rozvodu: Domluvte se, jinak vás stát zničí); Naše vojsko, Praha 2021; 288 stran