Ilona Švihlíková hodnotí budoucí vyhlídky světové ekonomiky a ukazuje, že odolnost a snaha o ní bude mottem 21. století nejen v hospodářství.
Vývoj světové ekonomiky byl pandemií Covid-19 velmi zasažen a dobře ukázal na zranitelnost spojenou s globalizací.
Narušení výrobních řetězců, které se často rozprostírají přes několik kontinentů a které byly nadnárodními korporacemi budovány desetiletí, zesílilo snahu o větší odolnost/resilienci. Troufám si odhadnout, že právě odolnost se stane hlavním pojmem 21. století (nikoliv nutně ekonomický růst).
Zkracování výrobních řetězců, budování vlastní zásobovací infrastruktury ze strany nadnárodních firem a nucené opuštění principu „just in time“ vedlo a vede ke zvyšování nákladů produkce. K tomu ještě připočtěme dramatický nárůst cen primárních komodit, který vrátil do velké části světové ekonomiky téma nákladové inflace. Nákladová inflace přitom s intenzitou rezonovala v 70. letech minulého století. Jedná se tedy o téma, se kterým většina centrálních bankéřů dneška nemá žádnou osobní zkušenost. Koneckonců, debaty o tom, do jaké míry je zvýšení cen komodit a narušení řetězců trvalým či dočasným rysem světové ekonomiky, rozdělují ekonomickou obec. Nejde přitom o akademické cvičení, protože odlišné názory na (ne)dočasnou povahu inflace se pak odráží v jiné politice centrálních bank.
Závislost na dodávkách často strategického zboží – nebo takového, jehož strategická povaha se odhalí během krizové situace jako je i pandemie – se pak přetavila do úvah o podpoře např. evropské výroby (strategická autonomie). V takovém případě by se jednalo o určitý návrat k průmyslové politice, byť často prezentované v kontextu lidskoprávním a zeleném.
Jsem si přitom vědoma, že souhrn dopadů pandemie je mnohem širší. Sahá od odolnosti, kvality a financování zdravotnického systému ke schopnosti států (resp. jejich vlád) poradit si s novým nebezpečím, jednat efektivně a nenechat systém převzít lobbystickými tlaky (jako v ČR). Schopnost vyhodnocovat situaci může být omezena i nedostatkem relevantních dat a schopností daných aktérů předjímat situaci a analyticky vyhodnocovat postup.
Překvapí snad někoho v ČR, že pandemie skončila doslova „ze dne na den“? Nyní o ní neslyšíme ani půl slova. Jednalo se přitom o bezprecedentní krizi, která potřebuje komplexní vyhodnocení – místo toho se ale „jede dál“, jako kdyby se nic nestalo a jako kdyby se mezitím stát, ekonomické a sociální prostředí silně neproměnilo. Neochota (a neschopnost) poučit se z chyb by mohla nejen odhalit napojení na lobbystické tlaky, tolik patrné u daňových změn (zrušení daně z nabytí nemovitostí např.), ale zároveň ukazuje na neschopnost strategického řízení na nejvyšší úrovni.
Politika Green Dealu EU pak i při pouhém zahájení této linie jasně ukázala, že zjednodušené interpretace přechodu z „ošklivého“ fosilního světa do „čistého zeleného“ světa neodpovídají realitě. Kromě klíčové (opět strategické) otázky stability obnovitelných zdrojů, se zapomíná, že i k „zelenému“ světu je potřeba mít suroviny. I ty jsou těženy, zpracovávány a těžko lze jejich těžbu či zpracování považovat za ekologické. Stačí zmínit dvě klíčové komodity, bez nichž je restrukturalizace ekonomik směrem ke Green Dealu neproveditelná – je to měď a hliník. Kapacitní nedostatek mědi hnal nahoru její cenu, výroba hliníku zase patří mezi ty nejšpinavější vůbec.
Už kombinace těchto jevů vytvářela ve světové ekonomice značné obavy z dalšího vývoje. Kromě rozdělení na dočasnou/trvalou inflaci, to byla samozřejmě klíčová otázka samotné změny v hierarchii mezinárodní dělby práce. V případě ČR se tím, pravda, nikdo moc netrápil, protože o naší struktuře se již třicet let rozhoduje někde jinde než u nás.
Bavíme se o tom, jak se budou zkracovat výrobní řetězce, které výroby se budou vracet zpět od mateřských zemí (reshoring) a za jakých podmínek – zkrátka, jak se bude nově rozdělovat přidaná hodnota mezi zeměmi, protože od toho se odvíjí mzdová úroveň v dané zemi, tedy kupní síla a životní úroveň najednou.
Současný výhled je ještě temnější. Je pravděpodobné, že bezpečnostní otázky dostanou přednost před např. ekologickými tématy. V tuto chvíli je patrný další masivní nárůst cen komodit. Jedná se o velkou část spektra, nikoliv „pouze“ o ropu, o které se hovoří nejvíce. Propojenost mezi energetickým trhem a potravinami se netýká jen dopravy, ale také hnojiv a dříve i biopaliv. Velmi znepokojující je vývoj na světovém trhu pšenice, který ve spojení se špatnou úrodou kukuřice vytváří velmi nebezpečnou situaci, která evokuje neblahý vývoj na trhu s potravinami v letech 2006-2008. Znovu se tak do popředí dostává téma potravinové soběstačnosti, vlastních zpracovávajících kapacit i odbytu.
Pro přehlednost uvádím tabulku s vybranými důležitými komoditami, a jejich měsíční a roční cenový nárůst v %. Zdrojem je tradingeconomics.com z 6. března 2022.
Nárůst cen řady klíčových komodit je přitom nutno vnímat i z dlouhodobého hlediska jako signál, např. o změně energetického mixu a tím pádem i přepravy ropy, zemního plynu, či dokonce v nejhorším případě, nedostatku dané komodity na světovém trhu. Z tohoto hlediska je klíčové sledovat trh s pšenicí. Připomenu, že země závislé na dovozu jsou např. Egypt či Turecko. Kontext obří turecké inflace a egyptských zkušeností arabského jara jistě není třeba čtenáři nijak zvlášť připomínat.
Lze jen těžko očekávat, že mzdové nárůsty budou držet krok s inflací, což znamená propad reálné mzdy. Nárůst cen potravin a energií znamená klíčové položky ve spotřebním koši, které přitom lze jen těžko „obejít“. Tento souběh problémů už řadu vlád vedl ke krokům v oblasti cenové regulace či snižování DPH. Nelze ale vyloučit další sociální podpory, které dál prohloubí dluhový problém řady zemí. Navíc lze očekávat roztočení nového kola zbrojení, které ve spojitosti s hlubokými změnami ve světové ekonomice (a energetice) otřese celou světovou ekonomikou.
Kombinace problémů je enormní a představuje pro všechny vlády na světě obrovský komplex úkolů k řešení. Na jejich úspěchu bude ale záviset stabilita jejich ekonomik a společností.